Svatby v domě

Úvod

Tento článek o knize Svatby v domě od Bohumila Hrabala má tři části. V první je stručně uvedena rozebírána kniha a zmíněny ostatní díly trilogie. V druhé je pozornost zaměřena na ústřední postavy knihy. V části třetí jsou sledovány některé rekurentní motivy a témata.[1]

Svatby v domě vznikly roku 1984. Děj se odehrává v 50. letech a popisuje události od prvního setkání Hrabala se svou budoucí ženou po jejich svatbu v roce 1957. Má podtitul Dívčí románek a paroduje čtení pro ženy a dívky, zejména tedy tím, že obsahuje zápletku o zármutku z nešťastné lásky, který je vyléčen jinou a šťastnější láskou a vše končí svatbou.[2]

Druhý díl trilogie se jmenuje Vita Nuova, vznikl o rok později, má podtitul Kartinky a dále se zaměřuje na soužití Hrabala se svou ženou. Zajímavá je na něm skoro úplná vynechávka interpunkce a tedy segmentování výpovědi podle fonetické charakteristiky čtení. Třetí díl se nazývá Proluky, vznikl v témže roce jako Vita Nuova a je v něm zvýšené množství zámlk a nedokončených výpovědí, s nimiž formálně souvisí početné užívání trojtečky.[3]

Postavy

Ústřední postavou, vypravěčem a fokalizátorem je Eliška. Ta v průběhu knihy prochází proměnou psychologickou, tedy z ženy nešťastné, která neví, co s životem, po ženu znovu zamilovanou a šťastnou, ale též formální, ze slečny na manželku.

Již v úvodní části knihy je vylíčena Eliščina nepovedená svatba s jazzmanem Jirkou, která vyústila v nepovedenou sebevraždu, neboť jak Eliška sama několikrát říká, „nechtělo se jí žít“. Elišku zastihujeme v obtížné situaci, kdy není přihlášená k trvalému pobytu, není na tom psychicky dobře a nepohodne se se svými známými Lizaj a Wullim. Zajímavě v prvních kapitolách Elišku charakterizuje obrat v textu, že se dobrovolně odepsala z tzv. „slušných lidí“, čímž se distancuje od Lizaj a Wulliho. Třetí kapitola nám umožňuje poprvé více nahlédnout do Eliščina nitra, když začíná výčtem všeho toho, co dělá ráda.

Pro vystižení toho, jak vlastní bezvýchodnou situaci Eliška vnímá, je nicméně podstatná druhá půlka třetí kapitoly, kde Eliška popisuje životní osudy a způsoby lidí ze svého zaměstnání v hotelu Paříž. Popis těchto postav je protkán jemným humorem, podstatnou a explicitně vyloženou pointou však je to, že každý z těchto lidí má nějaký smysl života, něco, na co a z čeho se může těšit, a nějaký cíl, ke kterému směřuje. Vůči těmto lidem se Eliška naopak cítí bez cíle a bez smyslu. Nejvýznačnějším z těchto lidí je pan Bauman, který je pasován do role kladného hrdiny nejen pro svou příkladnost v pracovitosti, zájmu o vlastní práci i kreativitě, ale též pro to, že je na Elišku hodný, radí ji, povzbuzuje a pomáhá ji.

Teprve v závěru třetí kapitoly je poprvé zmíněno jméno „Eliška“, předtím bylo o ní referováno pouze jako o Pipsi. Toto zavedení pravého křestního jména tady koreluje s okamžikem nejdůležitější hrdinčiny proměny. Tato změna je inspirována dopisem od tety z Vídně, kde Elišku vybízí k hrdosti a poeticky ji nabádá, aby se ostatním představovala jako pařížský dort se šlehačkou.

Od čtvrté kapitoly tedy již sledujeme jinou hrdinku, která se chce náhle pozvednout z pasivity a postavit osudu hrdě v ústrety, což je realizováno tak, že si nakoupí drahé šaty a módní doplňky a jde se takto předvést postavě Bohumila Hrabala, zde referované zprvu jako „doktor“. Proměna je nicméně pozvolná, ještě před vstupem do doktorova domu je tedy nerozhodná a musí se odhodlávat. Tato nerozhodnost se pak znovu připomene v třetí čtvrtině knihy, kde se takto zdráhá vstoupit do lisovny starého papíru a dokonce se posiluje modlitbou. Od té chvíle už v knize Elišku nerozhodnou nezastihneme, ba naopak, v závěru je právě ona tou rozhodnější a cílevědomější.

Ještě v první čtvrtině knihy se několikrát o proměněné Elišce dozvídáme, že už se jí zase chce žít a z líčení menších příběhu je očividné, že se vše zlepšuje a to i např. v práci. V páté kapitole vysvětluje Eliška explicitně Jirkově matce Emě, s níž žije, tuto svou proměnu a dává ji přímo do souvztažnosti se psaním tety z Vídně a s přirovnáním k pařížskému dortu.

Když se Eliška setkává s cikánkou, u které vytuší, že je do Hrabala zamilovaná, cítí s ní jisté souznění a říká o ní, že je krásná. Necítí žárlivost, i když vytuší, že cikánka s Hrabalem mnohokrát spala, což může svědčit o její vnitřní vyrovnanosti.

V desáté kapitole se téma proměny vrací a Eliška sama jej shrnuje těmito slovy: „tak nějak jsem se proměnila, dokonce se usmívám“.[4] Pokračuje líčením, jak jí módní oblečení dodává sebedůvěru, ale přeci ještě na téže stránce je ono druhé Eliščino váhání, které bylo zmíněno výše. Po necelých čtyřiceti stranách se tedy znovu ozývá jak téma proměny k sebevědomější osobě, tak to, že proměna není beze zbytku a je stále co překonávat.

Pasáž, ve které je Eliška s Hrabalem v lisovně papíru, je rámcována Eliščiným několikerým sdělením toho, že už bude muset jít, které se nikdy nepromění v čin. V tomto místě, které je navíc kompozičně uprostřed textu, dochází k prvnímu polibku Elišky s Hrabalem.

Dalším významným mezníkem ve vývoji Elišky i jejího vztahu s Hrabalem, je jejich první soulož v závěru třinácté kapitoly. Pociťuje tam znovu živočišné vzrušení, jaké předtím pocítila v hotelu Paříž, když jí tam Hrabal donesl kytici. Po souloži bděle sní a přemýšlí, vše, tedy sebe, Hrabala, okna, dveře a jiné věci, popisuje adjektivem „otevřený“ a připadá si prvně součástí titulárních „svateb v domě“, o nichž bude ještě řeč níže. Hned následující čtrnáctá kapitola začíná slovy „Ten krásný čas“,[5] uvozuje tedy jakési nové a radostné období.

Těsně před závěrem se, po skoro sto stranách, v nichž o něm nebyla řeč, se vrací symbol pařížského dortu se šlehačkou a to zrovna v okamžiku, kdy je Elišce znovu trochu těžko. Uvědomuje si náhle, že tetiny maximy již dosáhla, strasti se zas rozplynou a jí je opět veselo. Dort je pak znovu ještě zmíněn v úvodní části závěrečné kapitoly, kdy je již použit jako průvodní symbol happy endu, objevuje navíc v témže momentě, kdy je sněden na začátku knihy rozmražený jelení hřbet a kdy se rozplynou poslední pochyby, tedy pochyby, že Hrabal uteče a k svatbě se nedostaví.

Při svatebním políbení Elišky s kuchařem Baumanem se znovu vracíme do momentu v úvodu knihy, kdy porovnávala sebe a ostatní lidi v hotelu Paříž. Vystupuje tu ta změna, která se udála, ale hlavně dobrý konec, který byl Baumanem predikován a vskutku se k němu dospělo. Celý vývoj je shrnut těmito slovy: „upřímně jsem se políbila s naším vrchním kuchařem panem Baumanem, s tím dobrákem, který mne držel načerno v hotelu Paříž, který mi dodával kuráž a který jediný věděl a poznal, když tenkrát přišel doktor a zasypal mě květinami o té první zabíjačce v hotelu Paříž, že doktor si mě vezme a taky si mě vzal“.[6]

V tomto Eliščině příběhu, který začíná tragicky a ústí v dobrý konec, zaznívá právě ona parodie na čtení pro dívky. Naopak vážněji a více do hloubky vyznívají pasáže, v nichž Eliška coby vypravěč hodnotí zvenčí Hrabala, kterého v knize označuje prve slovem „doktor“ a pak „snoubenec“.

Eliška nazývá Hrabala „doktorem“ již od prvních stran. Není jisté, kdy o něm začne opravdu přemítat jako o potenciálním partnerovi, byť to je nepochybně před přeměnou v sebevědomější ženu. Symbolickým začátkem jejich vztahu, je moment, kdy ji, v její nové podobě, zvou na návštěvu zároveň Hrabal a její známá Lizaj, na což odpoví: „Lizaj, já se nejdřív podívám tady, k doktorovi…“[7]

První, s čím se hned vzápětí Eliška setká, je posmrtná maska, kterou Hrabalovi udělal Vladimír Boudník. Tato maska se prolíná dílem a Eliška ve třech různých fázích Hrabala s maskou srovnává. Prvně masku sama nijak nekomentuje, ale Hrabal se lekne, když vidí, že si ji všimla.

Krátce poté udělá Hrabal na Elišku dojem, když se náhle zjeví v hotelu Paříž a zasype ji květy. V této pasáži je jeho postava hodně charakterizována. Do kontrastu je stavena jeho suverenita, když radí ostatním se zabíjačkovými úkony a jeho stydlivost, kdy se červená a sám přiznává k váhání, zda romantický čin vykonat nebo ne. Daný okamžik je navíc vyvrcholením erotizované scény, kdy je do detailu rozepisováno, jak je Eliška stále umaštěnější, více od oleje a potu a vlhčí. Vedle sebe je tak stavěna až ponižujícně detailní erotizace s patetickým romantickým gestem.

V třetině knihy se Eliška prvně setkává s Hrabalovou kocovinou, což je vracející se téma. Má pro ní pochopení a pro bolavou hlavu soucítění. Postava Hrabala tu mluví komicky a ironizuje své vyprávění o tom, kterak mu Egon Bondy pomočil koberec, hyperbolou: „ale já, že jsem kriminálník, že mám chování jako propuštěný trestanec, tak já jsem jej nezabil, zabíjet básníky, to je hřích, ale povídám, tak hele, Bondíčku, tak voko za voko, lex talionis, a rozepnul jsem se a zase já jsem mu namočil do jeho botiček, protože Bondy je vždycky háklivý a pyšný na ty svoje botičky.“[8] Tu vedle sebe stojí autocharakterizace Hrabalovy postavy do vyvrhele a zároveň člověka s přirozeným citem pro umění a krásno, pro kterého je „zabití básníka hřích“.

Před půlkou knihy je důležitá pasáž, kde Eliška Hrabala pozoruje a rozebírá. Vnímá pro něj jako příznačnou samotu. Je jí jej najednou líto a oceňuje, že před ní nic neskrývá a je upřímný.

V téže části knihy na Elišku zapůsobí, že si Hrabal (zřejmě jako jeden z mála) všimne jejího tanečního postoje, který se snaží zaujímat po celý život jako pozůstatek tanečních lekcí a dávných vznešených časů, s nimiž se tyto lekce spojovaly. Hrabal zde též v lehce ironickém monologu vypočítává povolání, jimiž prošel. Když vzápětí hodnotí sebe sama co se vztahů týče, používá přirovnání pomocí postav z commedia dell’arte, kterážto je v knize zmiňována vícekrát. Přese vší ironii a zlehčování však zde zaznívá to, že postava Hrabala bere svět a sebe vážně a to např. když je trochu zklamán, že jej Eliška přirovná ke karetní figuře Jokera, kterého si zpodobní s kašpárkem.

Přesně v půlce knihy, v klíčové pasáži v lisovně papíru, je poprvé zmíněno jméno Hanťa. To v Příliš hlučné samotě patřilo hlavnímu hrdinovi, který nesl hrabalovské autobiografické prvky. Zde se však jedná o postavu oddělenou od té, která se nazývá „doktor“. Hanťa zde vstoupí do líbací romantické scény se svými protiválečnými monology a celá pasáž, kdy už se konečně Eliška odhodlá k odejití, končí zvláštním souzněním postavy nazvané „doktor“ a Hanťi, což je symbolizováno vcelku nechutnou scénou, kdy doktor Hanťovi z vousů vytahuje rozžvýkané drobky housky a jí je, což i Eliška komentuje slovy: „Zvedl se mi žaludek a povídám… Opravdu už musím jít…“[9]

Docela klíčová je pro postavu Hrabala návštěva bývalého pracoviště u železnice, při níž zažívá různé reminiscence. Po této návštěvě, kdy se mu též, jak bylo výše zmíněno, Eliška omlouvá za zločiny nacismu, dojde k emotivně asi nejvypjatější scéně příběhu, navíc umocněné polekaným psem Bobym, při níž Hrabal zničí zrcátko a symbolicky útočí na svou tvář a identitu. „[S]áhnul do kapsy a vytáhle oválné kapesní zrcátko a díval se do něj ze všech stran, kam jen mohl v zrcadle dohlédnout, a asi se sám sobě taky nelíbil, zakřičel a otevřel plotnu a hodil tam do ohně to zrcátko a Boby zaštěkal.“[10]

V závěru čtrnácté kapitoly je Hrabal ironizován promluvou své maminky, která říká, že pil alkohol snad již od čtyř let a zmiňuje mnohé jeho nezbednosti. Tou dobou již o něm prakticky není referováno jako o „doktorovi“, ale obvykle slovy „můj snoubenec“. Podtrhuje to, co je pro Elišku klíčové, v první části jakýsi obdiv vyjádřený v tom, že o Hrabalovi mluví jeho titulem, v druhém princip svatby, kdy jej nazývá podle jejich zasnoubení.

O Hrabalově pohledu na svět, kdy jej vnímal mnohdy krásnější, než byl, resp. jej tak chtěl vnímat, vypovídá návštěva pivovaru, který sice připomíná spíše ruiny, ale jak o něm říká Eliška, „trval dál na svém nadšení“.[11]

Krátce před závěrem knihy a nedlouho před svatbou dojde k boji Hrabala s opilcem, který zřejmě značí jednu z jeho složek osobností. Postava snoubence zde před postavou opilce stále utíká, ale je neustále doháněna a nucena k pití. Přerod snoubence ze starého alkoholického umělce na manžela zde je tedy líčen jako pro Hrabala obtížná výzva. Ač ve zbytku dané kapitoly k honičkám s postavou opilce již nedochází, tak Hrabalova nejistota zde graduje a skončí jeho rozplakáním se, kdy jej Eliška jako již rozhodná postava utěšuje.

Kromě ústředních a již zmíněných postav jsou v knize ještě dva typy charakterů. Jedny mají spíše funkci opakujících se schematických motivů (např. cikánka, řezníci nebo tzv. čistotná žena) a u druhých jde zase o zmínky reálných Hrabalových přátel. V první třetině je zmíněn Egon Bondy, krátce poté poprvé známý strýc Pepin, který po dvě kapitoly před závěrem knihy má důležitou roli v dokreslování nostalgické a vzpomínkové atmosféry návratů do Hrabalova mládí. Až za polovinou knihy je poprvé zmíněn Vladimir Boudník a to ještě jen na základě té analogie, že stejně jako Hrabal trpěl bolestmi hlav před bouřkou, což je opisováno jako „zaražený hřebík do hlavy“.[12]

Motivy a témata

Pro Hrabala typické téma prolnutí zla s dobrem, vysokého s nízkým, profánního se sakrálním, filozofického s laickým a lidového s odborným. Tato protikladnost souvisí s jakousi autorskou upřímností, kdy nevybírá ze světa jen něco, ale vnímá ho ve všech těchto proměnách. Nejen, že tak ukazuje, jaké všechny protipóly jsou v lidských životech zastoupeny, ale také jak spolu musí nerozlučitelně koexistovat, popř. že ani nemá smysl mluvit o vysokém a nízkém, neboť všechny věci jsou si v podstatných aspektech víceméně podobné.

Hned na druhé straně se setkávám s tzv. „čistotnou ženou“, která zlostě nadává a Eliška k tomu poznamenává, že to jedna nadávka byla krásnější druhé. Nadávání nemá příznak zbytečně emotivní reakce či verbální agrese, ale svéráznosti a charakternosti postavy. Tato žena je příznačná pro dům, do nějž se Eliška později nastěhuje a který je pro knihu klíčový, stejně jako např. jeho několikrát zmiňované vlhké a špinavé zdivo. Tato neestetičnost místa, na němž Elišku potká něco dobrého, je též vystižena v častých bořeních zdi za domem, které ostatní nájemníky obtěžuje. Příznačné tady je, že právě postavám Elišky a Hrabala toto nevadí: a to právě proto, že mají ten cit pro vnímání krásy v něčem napohled nekrásném. Můžeme si zde též připomenout výše citovanou pasáž, kde Hrabal označuje Bondyho za básníka a překladatele Morgensterna, i když mluví o tom, jak mu pomočil koberec.

Jistou polaritu tu vytváří i smrt a život, což je symbolizováno právě již zmíněnou posmrtnou maskou, udělanou Hrabalovi ještě za života.

Zajímavá je pasáž, kdy se jdou Hrabal s Eliškou poprvé koukat a Eliška si náhle, jako by k tomu potřebovala Hrabala za průvodce, začíná všímat různých a nesčetných krás a zajímavostí v okolním světě. Jejich výčet s Eliščiným hodnocením zabírá několik počátečních stran sedmé kapitoly. Na těchto stranách Eliška Hrabala obdivuje pro jeho pozorovací schopnosti, v protikladu k tomu však v začátku kapitoly následující, tedy osmé, jí náhle přijde doslova odporný. V předělu mezi těmito protiklady je scéna jejich spontánního a bezdůvodného běhu, tedy romantické činnosti, po němž jsou však též líčeny jeho fyziologické následky, tedy zejména únava.

Hned poté vykládá Hrabal, jak by se nejradši zabil za svůj alkoholismus a jak se za něj stydí, načež o pár stránek dál začíná odstavec těmito slovy: „Na tom opilství je nejkrásnější (…)“.[13] V tom odstavci již výčitky svědomí vnímá nikoliv nejen jako destruktivní, ale též konstruktivní.

V promluvě Hanťi uprostřed knihy je užit obrat „něžná, melancholická apokalypsa“,[14] kteréžto spojení je opakováno vícekrát, např. v obměněné podobě „sladká apokalypsa“.[15] Vůbec celá Hanťova promluva je propojením vysokého s nízkým, neboť mluví na takřka filozofické rovině o válce, vedle čehož je popisováno, jak vyfrkuje z nosu hlen, znečišťuje se houskou apod. V této pasáži je také personifikujícím způsobem ve smyslu Příliš hlučné samoty mluveno o nebesech, např. tak, že „nebesa nikdo nehlídá“.[16]

O vnímání světa jako pěkného i s přítomností věcí uzuálně chápaných jako odpudivých je dobrým dokladem výrok vypravěče, tedy Elišky, krátce po půlce knihy, že „těm dětem všechno sluší, i když skoro každé mělo nudli u nosu“.[17] Že Hrabal nemá odsudky k takovýmto uzuálně odpudivým věcem dokazuje jeho postava ve scéně, v níž se nezhnusí nad použitým prezervativem, který jí ulpí na uchu poté, co se vynoří z vody.

Na druhou stranu si Hrabalova postava udržuje často až zvláštní vznešenost a důstojnost. Kupř. s Eliškou si vykají a explicitně tykání v jednom momentě odmítá.

Asi vůbec nejpříznačnější scénou nicméně je silně erotická romantická scéna na nechutných záchodcích v přeplněném vlaku, kdy jsou explicitně popisovány nevábné rysy dané toalety (dozvídáme se např., že „mísa byla potřísněna výkaly“)[18] a vedle toho  libé pocity zamilované Elišky.

Trochu bizarně působí dvojí zmínka o tom, že strýc Pepin přednáší malým holčičkám o pohlavním životě. Tento podivný kontrast nevinnosti a sexuálna, krom toho, že je další instancí výše zmíněné spojenosti rozličného, také dovykresluje Pepinovu postavu jako svéráznou a barvitou.

Na mnoha místech jsou v knize přímá vyjádření k aktu psaní či k životu. Hned v první scéně knihy říká postava Hrabala: „já nechci mít víc, než mají ti druzí, já se chci dostat k těm druhým tím, že dělám, nebo se snažím dělat a žít tak, jako ti druzí, právě toto co teď dělám, je mojí poetikou, je mojí poezií“.[19] V šesté kapitole mluví tato postava o životě i o psaní, shrnuje svůj pozitivní vztah a přivrácení se k životu a používá přitom samotnou metaforu svatby: „Já jsem tak rád, že jsem, že jsem na světě, že cokoliv krásnýho vidím, tak se s tím hned žením, já jsem zamilovanej nejen do lidí, ale i do věcí, do práce, ach jak já jsem rád dělal všechno“.[20]

V deváté kapitole si Hrabal nechává vyprávět od řezníka o zabíjení prasat a telat, přičemž dotyčný řezník pak Elišce vysvětluje, že Hrabal vše poslouchá, vnímá a chce se dozvědět, neboť je spisovatel. Opět je tady tedy potvrzeno pojetí spisovatele, který musí proniknout do světa co nejhlouběji a porozumět co největší šíři věcí.

Velmi časté jsou v díle motivy sebevraždy a svatby, což nicméně souvisí už s tím, že se jedná o parodii na čtení pro dívky.

Častým tématem je zpětné hodnocení války a jejích dopadů na aktéry knihy. Několikrát je opakováno, že „za prohranou válku trpí i nevinní“[21] a je tematizována problematika těch, kteří byli nevinní, ale na špatné straně barikády, tedy např. Elišky.

Dalším důležitým rysem knihy jsou vzpomínky a narážky na dřívější díla. Celá desátá kapitola odkazuje k Příliš hlučné samotě, dvanáctá zase k Ostře sledovaným vlakům, patnáctá pak k Postřižinám.



[1] O částech knihy je referováno takto: s. 9-30 úvodní část, s. 31-60 první čtvrtina, s. 61-90 druhá čtvrtina, s. 91-120 třetí čtvrtina, s. 121-150 čtvrtá čtvrtina a s. 151-177 závěrečná část.

[2] Podle hesla dr. Schneidera ve Slovníku české literatury.

[3] Z textu na přebalu knihy.

[4] s. 90.

[5] s. 135.

[6] s. 169.

[7] s. 46.

[8] s. 59n.

[9] s. 102.

[10] s. 124.

[11] s. 149.

[12] s. 127.

[13] s. 81.

[14] s. 97.

[15] s. 100.

[16] Tamtéž.

[17] s. 110.

[18] s. 113.

[19] s. 13.

[20] s. 62.

[21] s. 14.

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.