Jasnější než tisíc sluncí

Kniha Heller als tausend Sonnen od německého historika a novináře Roberta Jungka vyšla roku 1956 a v češtině pak s názvem Jasnější než tisíc sluncí v roce 1963 (já jsem pak za astronomickou částku deseti korun českých koupil vydání z roku 1965). Název sám vychází z údajné vzpomínky všeobecně vzdělaného Roberta Oppenheimera na zjevení Kršny princi Ardžunovi z Bhagavadgíty při prvním testu uranové bomby v Novém Mexiku. Obecně se pak vžil jako synonymum pro atomovou bombu (viz kupř. stejnojmenná skladba od Iron Maiden), které je o to ironicky výstižnější, že pozdější vodíkové bomby vyvíjené od 50. let kopírují proces slučování jader vodíku odehrávající se reálně ve Slunci.

Objev radiace na počátku 20. století a s ním spojené technologické aplikace, které následovaly, daly lidstvu možnosti dosud nevídané. Datování pomoci rozpadu izotopu uhlíku stranou, největší zlom přineslo využití ve vojenství a energetice. Nové možnosti a potenciální dopady byly nedozírné, a byť možná ne tak svět měnící, jako zkrocení elektronů z předcházejícího století, tak jistě o mnoho děsivější.

Náhlá možnost využít reálně do té doby spíše teoreticky zajímavých částic z jádra atomu a to k vymazání celých měst či snad dokonce i veškerého života z povrchu Země, vzbuzovala naprosto přirozeně až posvátnou a mystickou úctu i v chladně myslících fyzicích. Jak démonicky se pak musela vepsat do myslí lidí tehdy.

Dnes už je síla jádra atomu zaběhnutou součástí světa a přece, pokud se nad hrůzností atomových zbraní a naopak nad úžasností kontrolovaného štěpení v reaktorech zamyslíme, pak můžeme opět okusit onen pocit, že zde lidstvo snad poprvé od vynálezu základních rysů civilizace nějak výrazněji vystoupilo z řad jiných živých tvorů.

Zbraně již nejsou jen poněkud ostřejšími drápy, již nejsou jen věcí, do které inteligentní savci vložili svůj rozum a tím dohnali fyzickou převahu jiných zvířat. Náhle jsou zbraně apokalyptickou a kataklyzmatickou hrozbou pro celý povrch planety.

Není vůbec divu, že v duchu mysteriózní hrůzy se nese Jungkova kniha. Není se ovšem čeho bát: poetizace zážitku atomových bomb zde přichází především z více či méně autentických citací převážně fyziků té doby. Jungkův samotný styl tohoto esejisticky pojatého díla je věcný a dokumentární. Skládá dohromady rozmanitou mozaiku životopisů známých fyziků, odhaluje jejich (velmi často rozpolcené) osobnosti, ukazuje přístup vědce či vojáka k politickým i morálním rozhodnutím, který může oscilovat kdekoliv mezi váháním, rezignací, snahou u omluvení si akcí vlastnímu svědomí a přijetím.

Kniha ukazuje prolínání (často bolestné) světů vědy a politiky. Ukazuje ráj teoretických fyziků jádra v německém Göttingen, do nějž náhle vstoupila rasistická politika Adolfa Hitlera. Setkáváme se se zlatým věkem fyziky, kdy se problémy jaderné fyziky zabývají jména jako Bohr, Fermi, Einstein, Heisenberg, Oppenheimer či Feynman. Dílo ukazuje počátky projektu Manhattan a líčí, jak v Novém Mexiku vznikala v první půlce 40. let uranová bomba v (planém) strachu, že ji nacisté vyvinou dřív, aby v druhé půli a na počátku 50. let vznikala vodíková bomba zase v předhánění se se Sovětským svazem. Líčí velké politické a vědecké události i malé epizody z životů především fyziků, ať už tyto epizody měly velký dopad na celosvětové dění, nebo jen dokreslují atmosféru doby a profily osob.

Dokumentární hodnota knihy je o to větší, že se autor snaží o spravedlivé a politicky nezatížené vnímání (to do českého vydání vnesl až nejapný doslov překladatele a jedna poznámka pod čarou od redakce) a o pohled na různé události z mnoha úhlů pohledů. Autor subjektivně nekritizuje a až na výjimky emotivně nekomentuje, jen se snaží sestavit působivý obraz toho, jak se snoubila v jeden čas věda s politikou a vzešlo z nich podivné dítě budící hrůzu, kterou asi nejlépe vystihuje svědectví o tom, že američtí vědci museli při návrhu vodíkové bomby zcela vážně promyslet i otázku, jestli se řetězová reakce nezastavitelně nerozšíří i na vodík v atmosféře a oceánech a nevzplane celá planeta.

Ovšemže se nejvíce tepe do Američanů a čtení o různých komisích, které rozhodovaly o výzkumu i použití bomb, sice uklidňuje demokratičností a morálním přemítáním Spojených států, ale na druhou stranu nepříjemně ukazuje, jak nakonec militantní politikové, ale vlastně i vědci vidící před sebou náhle akademický a technologický úspěch, jdou ruku v ruce k ničivému vyústění. Rozbor toho, že japonská kapitulace byla tou dobou už tak či tak na spadnutí, zanechává o to rozpačitější dojem.

Kniha je starší a je poplatná době vzniku. Některé informace v ní navíc obsaženy nejsou a snad ani být nemohly (více informací o americkém útoku na Hirošimu, zde snad Jungkovy chyběly informace, popř. více o sovětských atomových bombách, otázkou ale je, zda by pak mohla kniha např. u nás v 60. letech vyjít). Zájemcům o dané téma ovšem nelze než doporučit.

P. S. Osobně mě z knížky (mimo jiné) dost zaujal osud Louise Slotina, který zemřel na nemoc z ozáření po manipulaci s plutoniem v laboratoři. Šílené jsou na tom dva fakty: za prvé, za dost podobných okolností zemřel jeho spolupracovník o rok dřív, za druhé, Slotin si danou polokouli plutonia pouze nadlehčoval na štorcnutém šroubováku (jinak řečeno, ten šroubovák byl tím, co bránilo plutoniu v řetězové reakci a možná ve vymazání celého Los Alamos); jeho kolega o rok dřív si zas na plutonium upustil cihlu… Kus plutonia později získal přezdívku „demon core“ (viz Wiki). Zdá se, že by si Slotin skoro zasloužil Darwinovu cenu, na druhou stranu to byl skvělý a odvážný fyzik, který navíc při daném incidentu za cenu vlastního života zachránil všechny ostatní (když mu polokoule spadla, místo aby utekl, tak ji vlastníma rukama zvedl a tím reakci zastavil).

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.