Já, Olga Hepnarová

Známý tragický příběh Olgy Hepnarové, která v 70. letech najela náklaďákem do lidí na zastávce a která byla poslední u nás popravenou ženou, přímo vybízí k filmovému zpracování. Tvůrci filmu Já, Olga Hepnarová už k tematice přičichli v roce 2009 v krátkém filmu s výmluvným názvem Všechno je sračka, který vypráví o muži, s nímž Hepnarová před svým činem nějakou dobu žila. Nyní se vracejí s celým příběhem a se zaměřením na titulární hrdinku.

Pojetím svého filmu uhranovali už při prvních trailerech, které působily v českém rybníčku, otráveném jedem hořkých komedií, jako zjevení. Herečka vypadá jako mladá Natalie Portman a stylově to snad nejvíc připomíná raného Aronofského? Český film? Natěšenost byla velká a za sebe můžu říct, že nebyla zklamána. Ale snad nejen za sebe: hodnocení jsou všehovšudy velmi kladná.

První věcí, která na filmu bezprostředně zaujme, jsou herecké výkony. V obsazení se prakticky nesetkáme s jediným známým jménem. A přece tu není nikdo, kdo by byl nějak toporný či špatně obsazený. Všechny scény, repliky a herci v nich vypadají naprosto přirozeně, možná i přirozeněji, než jak je tomu ve filmech, které si právě na realističnosti a neuhlazenosti zakládají (ano, zase narážím na Hřebejka). Tohle není ufuněný a upocený realismus ve stylu Kráska v nesnázích, ale realismus, který vybírá věci, dívá se na ně technicky precizně a umělecky neotřele a který sleduje jen něco, zatímco nechává také hodně na případných emocích, ke kterým si už musí divák dojít sám. Je to nenucený realismus moderního ražení, který se zbytečně nepatlá v detailech a který mě tolik baví např. ve filmech Davida Ayera.

Nejvíce slávy si ovšem z herců odnese Michalina Olszańska, která se chopila hlavní role. A zaslouženě. Nejen, že je v roli přirozená a přirozeně předvádí i asociální a psychopatickou osobnost, ale navíc ji předvádí zase jiným a neotřelým stylem. Vzpomeňte si na známé filmy s psychicky narušenými či sociálně ostrakizovanými postavami a věřte, že Olga je zase trochu jiná a nová. Zde je ovšem třeba zmínit ještě jednu věc. Velký podíl na ztvárnění role má totiž také hlasová stránka. Olga mluví zvláštním způsobem, takovým trochu pubertálním a trochu asociálním, někdy jí je dokonce těžké rozumět, ale pro celkovou atmosféru to dělá hodně. Je tedy vhodné ocenit také Bereniku Kohoutovou, která polskou herečku dodatečně předabovala. V tomhle mi to připomíná Ranč u Zelené sedmy, kde došlo k rovněž výbornému spojení herectví Mira Nogy s dabingem Petra Rychlého.

Co se mi na filmu opravdu líbilo, a vlastně to souvisí i s tím, co jsem výše psal o typu realismu neutápějícího se v detailech, je nedoslovnost. Doslovné vyprávění je bohužel poměrně neduhem českého filmu od 90. let. Příběh Olgy Hepnarové by klidně šel odvyprávět tak, že bychom donekonečna sledovali, jak Olgu někdo šikanuje, jak je nešťastná, jak jsou ostatní taky nešťastní atd.

V tomto filmu však šikana prakticky není ukázána (snad až na jednu scénu). Přitom šikana a týrání ze strany rodiny jsou vlastně tím hlavním tématem, resp. nejsilnějším motorem zápletky, který vede k masové vraždě a ve výsledku tak k popravě. A tento hlavní prvek tu vůbec není ukázán. Místo toho sledujeme pozdní život Olgy, její nepříliš úspěšné vztahy s jinými ženami, její snahu o zařízení vlastního života, úvahy o něčem, co jsme přímo neviděli, ale také chvíle profesního naplnění Olgy jakožto řidičky.

Nedoslovnost, za kterou jsem vděčný, je i v celkovém natočení scén a ve střihu. Tvůrci nemají potřebu nás provádět biografií postavy za ručičku. Ukážou nám jednu klíčovou věc a stačí, jde se dál. Nebojí se scény neprovazovat a dělat mezi nimi chronologické i příběhové skoky. Jinak řečeno: nebojí se brát diváka jako dospělého člověka, který umí číst mezi řádky a který nepotřebuje tu nejzákladnější formu lineárního souvislého vypravování.

Obdobně precizní je práce s tím, co bude zámlkou a co nám naopak bude v nahotě ukázáno. Někdy se dostáváme realisticky na dřeň (erotické scény), jindy dochází k decentní zámlce (poprava). Skoro nikdy není film zbytečně vypjatý a opakující se scény s Olgou kouřící cigáro za cigárem mají větší sílu, než kdybychom sledovali jeden expresionistický výbuch emocí za druhým. Zkrátka: ve filmu je dobře znát autorská ruka a rozvážení, co nám jak chce vypravěč nadávkovat.

Příjemné také je neupadání do žádného moralizování. Olga není ani démonizována, ani obhajována. Někdy nám jí je líto, někdy ji nechápeme, jindy zas nás i děsí nebo se nám znechucuje. Postava se umí divákovi dostávat pod kůži a pak zase vzdalovat do neurčita. Četné monology a voice-overy skvěle Olžinu zvláštnost dokreslují.

Hodnotím pozitivně i rozhodnutí do filmu nakonec nedávat hudbu. Tak, jak je, působí dobře. Dokázal navíc i přiblížit normalizační dobu, aniž by přitom působil idiotsky nostalgicko-komediálně, jak je u nás v hořkých hřebejkovinách dobrým zvykem.

Černobílý formát filmu sedí, jen si říkám, jestli někdy nedělá také medvědí službu. Někteří se na film totiž právě proto nepodívají (bojí se, že to je artová onanie) a někteří se na něj právě schválně proto podívají a budou jej jako artovou onanii nadhodnocovat. Ale tohle není přímo art, tedy ne v tom smyslu, že bychom se dívali na něco vyloženě experimentálního a protkaného symboly. Tohle je forma jemně poetického realismu, jaká v našem filmu chyběla. A je to úplně obyčejný příběh, který si může vychutnat každý i bez znalostí filmové sémiotiky.

Jsem velmi rád, že u nás začínají vznikat dobré filmy, které nemusíme už nálepkovat jen jako „na naše poměry dobré“, ale za které se nemusíme stydět ani v zahraničí. Na úrovni Dánů sice ještě nejsme, ale jdeme asi tím směrem. A začínáme chápat, že „český film“ nemusí být jen takový, který uspokojí zaryté milovníky Slunce, sena či nostalgiky nad absurditou normalizace, že nemusí být až tak český, že se hrdě vylučuje ze světového filmového kontextu, ale že by mohl se ze světových trendů učit a pak do nich teprve vnést něco typicky českého. Což Já, Olga Hepnarová zvládá obojí.

One Response to Já, Olga Hepnarová

  1. Richard napsal:

    Hudba ve filmu přítomná je, avšak diegeticky a tak nenápadně vnořená, že neruší. Hudba je přítomná také dikcí Olgy Hepnarové. Rytmizace řeči a její melodie je také promyšlená, urychluje při čtení deníků a voiceoverech filmové tempo, stejně, jako to běžně provádí hudba. A netočí se už tolik hloupostí jednoduše proto, že již na sebe nevydělají, neboť divák lidový je již zasycen seriály o vaření a seriálech končících ve všech frakcích trávicího traktu – tož a na tu taškařicu si také počká, až dojde do televíze. 40. a 50. léta různě naivních veseloher a falešného komunistického odboje také začala střídat filmová zjevení, postupně začleňovaná do Nové vlny. Ale nutno dodat, že i tehdy se méně chodilo na filmy Juráčka, Herze, Chytilové, Kachyni, než na podbízivé, byť stále řemeslně zdárně odvedené, frašky a komedie.

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.