Heideggerův Der Spruch des Anaximander

Tento článek se zaměřuje v prvé řadě na Heideggerovu interpretaci Anaximandrova známého zlomku (DK 12 A 9), který bývá ze Simplikia citován takto: „ἐξ ὧν δὲ ἡ γένεσίς ἐστι τοῖς οὖσι, καὶ τὴν φθορὰν εἰς ταῦτα γίνεσθαι κατὰ τὸ χρεών· διδόναι γὰρ αὐτὰ δίκην καὶ τίσιν ἀλλήλοις τῆς ἀδικίας κατὰ τὴν τοῦ χρόνου τάξιν“ („z čeho pochází vznikání jsoucích věcí, do toho směřuje také jejich zanikání ‚podle nutnosti; neboť si navzájem platí pokutu a odplatu za bezpráví podle pořádku času‘“).[1]

Nejprve je sledována především textová a jazyková stránka, tedy jednak je rozebíráno, která část citované pasáže je autenticky Anaximandrova, za druhé je brán zřetel na pojmy „αυτά“, „αλληλοις“, „δική“, „τίσις“ a „χρεών“, zejména z hlediska, jak Heidegger tyto pojmy často neortodoxně překládá a vykládá. V závěru je hodnocen celkový koncept Heideggerovy metafyzické interpretace Anaximandra.

V průběhu textu je Heidegger srovnáván s jinými odborníky (např. s Kirkem, Heidelem či Vlastosem), ať už se tito vyjadřují k tématu přímo (tj. komentují samotnou Heideggerovu interpretaci) či nepřímo (také interpretují Anaximandra). Na tomto srovnání se dobře rýsuje odlišnost Heideggerova uchopení présokratické látky od toho, co je dnes víceméně filozofickým územ.

Rozsah přímého zlomku

Ve spise Spruch des Anaximander se Heidegger táže, co je originálním Anaximandrovým výrokem a co jsou slova Simplikia. Obecně se zlomek považuje ze přímý, neboť je následován Simplikiovým: „jak se [Anaximandros] vyjadřuje poněkud básnickými slovy“.[2] Heideggerovi však jde o vymezení rozsahu přímého zlomku. Úsek „ἐξ ὧν δὲ ἡ γένεσίς ἐστι τοῖς οὖσι“, odmítá jako nepůvodní. Odkazuje přitom na práci skotského klasického filologa Johna Burneta a jeho knihu Early Greek Philosophy z roku 1892. Burnet se v poznámce pod čarou vyhrazuje proti Dielsovi, který nechává přímý citát začínat „ἐξ ὧν…“. Burnet argumentuje, že jednak je splývání citací s vlastními slovy v řeckých textech běžnou praxí a za druhé, že výrazy „γένεσίς“ a „φθορὰ“ fungují jako filozofické pojmy až od Platóna.[3] Heidegger se sice ohrazuje, že tyto pojmy jsou užívány již i u Homéra, ale Burnetovo přijetí „κατὰ τὸ χρεών“ jakožto začátku přímého zlomku, zejména proto, že část „ἐξ ὧν…“ mu stavbou věty připomíná spíše aristotelský text, přijímá.[4]

Ve shodě s Heideggerem je William Heidel, který se rovněž odkazuje na Burneta a sám ještě dodává, že Simplikius je znám vysokým a rétorickým způsobem vyjadřování, čemuž neodpovídá část od „διδόναι“ po „ἀδικίας“.[5] Ve stejném rozsahu vnímá přímý zlomek také Geoffrey Kirk. Ten v protikladu k Heideggerovi přináší opět do hry nepatřičnost „γένεσίς“ a „φθορὰ“, kterážto, jak uvádí, se jinak v presókratických zlomcích vůbec nevyskytují. Doplňuje, že ačkoliv byl u Theofrasta či Simplikia očekávatelný obrat „χρεών εστί“, tak „κατὰ τὸ χρεών“ je naopak básnivý obrat, který by jistě nepoužili, jde tedy o část původního Anaximandrova výroku.[6] Gregory Vlastos zmiňuje Burneta i Heidela a doplňuje, že Anaximandros by nejspíše místo „φθορὰ“ použil výrazu „όλεθρος“, který se vyskytuje např. u Parmenida.[7]

Aυτά a αλληλοις

Po odstranění větší části první věty, která je označena ze nepůvodní, z této věty zůstává pouze konec: „…κατὰ τὸ χρεών“. Díky úpravě je nyní ještě méně jasné, k čemu referuje zájmeno v množném čísle „αὐτὰ“. Heidegger soudí, že jde o „τα όντα“.[8] Jedná se o jsoucna, heideggerovským slovníkem jinak řečeno o to, co „bytuje v blízkosti“.[9] V kontextu projektu Heideggerovy fundamentální ontologie, jak je představena v Sein und Zeit, je „blízkost“ („die Nähe“) základní a nezbytnou charakteristikou „příručnosti“ („die Zuhandenheit“).[10] Heidegger píše, že „[j]soucno, které je po ruce, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti“[11] a vysvětluje, že „blízkostí“ myslí především dostupnost, to, že je „prostředek bytostně umístěn vhodně, patřičně, uspořádaně, přehledně“.[12]

V kontextu Anaximandrova zlomku Heidegger soudí, že jsoucna, zastoupena zájmenem „αὐτὰ“, jsou také přicházející do „ne-skrytosti“ (tedy v rámci Heideggerovy koncepce pravdy jakožto odkrývání pravého bytí jsoucna, řec. „α-ληθεια“, něm. „Un-verborgenheit“, angl. „dis-covery“).[13] Tato jsoucna jsou spolu také v blízkosti v jisté vzájemnosti (příslovce „αλληλοις“, „vzájemně“), jsou provázána sítí vztahů.[14]

Pro jiné interprety není otázka, co vyjadřuje zájmeno „αὐτὰ“, tak snadno zodpověditelná. Heidel si pomáhá slovem „δική“, které překládá jako „kompenzaci“ a ta musí proběhnout mezi dvěma účastníky na zhruba stejné úrovni (nemůže být tedy jeden druhému v ontologickém či jiném smyslu nadřízen, pak by šlo spíše o trest). Heidel tedy usuzuje, že jde o různé protiklady.[15] Vlastos zamítá staré pojetí, že „αλληλοις“ vyjadřuje vzájemný vztah apeironu a existence kosmu a dochází také k opozitům, která existují v rámci jednoho apeironu: „The Boundless itself, being perfectly blended, must be a state of dynamic equilibrium. In no portion of it can any power dominate another and thus commit ‚injustice‘.“[16] Podobně uvažuje také Kirk, který hovoří o „groups of objects possessing contrary δυνάμεις“.[17]

Δική a τίσις

Heidegger odmítá vnímat slovo „αδικία“ v morálním kontextu a tedy jej tradičně překládat jako „bezpráví“. Jak v kritickém článku připomíná např. americká filozofka Marjorie Glicksmanová, tak Heidegger odmítá présokratiky vnímat jako přírodní filozofy a též odmítá v jejich výrocích hledat morální analogie.[18] Glicksmanová ohledně Heideggerovy interpretace Anaximandra zmiňuje právě povýšenectví, s jakým Heidegger tvrdí, že je příliš zjednodušující překládat présokratické pojmy jako „δική“ či „αδικία“ jako pojmy s morálními konotacemi. Heideggerovy argumenty nazývá až „aristokratickými“.[19]

Americký filozof Jesse Glenn Gray shrnuje Heideggerův náhled na původnější a lepší myšlení presókratiků, kteří chápali bytí jednodušeji, příměji a méně komplikovaně, výstižnými slovy: „It seems to follow that the pre-Socratics, particulary Anaximander, (…), were closer to the truth of Being than Plato, Aristotle, and the moderns. Such early thinkers conceived the relation of man to the whole more directly, with less exaggeration of the human role; they possessed a vision of unity and totality of Being that their more burdened and sophisticated successors lost.“[20]

Heidegger nejen, že chce vykládat pojmy présokratiků v původním (metafyzickém) významu, protože zde ještě nespatřuje oddělení přírodního a morální pojmosloví, ale také se ptá, proč a v jakém smyslu by mělo být „bezprávím“, že jsoucno bytuje v blízkosti. Místo „bezpráví“ hovoří o nastání nějaké „nepravosti“, kterýžto pojem již není tak obtěžkán morálními  konotacemi (je „a-morální“). Trochu básnivěji pak Heidegger  „αδικία“ opisuje jako „vymknutí z kloubů“ („aus den Fugen“).[21]

Od „vymknutí z kloubů“ přechází k nutnosti jakýchsi „kloubů“ a s nimi souvisejícího „vkloubení“. Tehdy do hry přináší element času, ve kterém se bytí realizuje. Jsoucna totiž do blízkosti a odkrytosti přicházejí a také z ní odcházejí, jsou tedy v jistém „mezi“, na jehož obou koncích je „oddálení“, jakožto opak „blízkosti“. Do tohoto „mezi“ jsou příruční jsoucna „vkloubena“: „co je v danou chvíli v blízkosti, bytuje jako prodlévající v pojící spáře, která bytování v blízkosti kloubí do dvojího bytí v oddálení“.[22]

Toto „vkloubení“ tedy dle Heideggera odpovídá „δική“ a „αδικία“ je „vykloubením“, které je pro v čase bytující jsoucna příznačné, neboť nebyla v blízkosti vždy a jednou blízkost opustí, každé jsoucno je tedy ve fázi mezi dvěma „vykloubeními“, je pomíjivé, ale přesto, jak Heidegger poněkud krypticky píše a jako by tím přiznával příručnímu jsoucnu existenciál starosti, jsoucno trvá na svém bytí, jeho dočasné bytování je tedy bytováním v „ne-pravosti“, přičemž to, že je pro jsoucno vždy příznačná ne-pravost komentuje Heidegger slovy, že se v Anaximandrově výroku „zračil pesimismus, neřkuli nihilismus řecké zkušenosti bytí“.[23]

Ačkoliv je pro jsoucno příznačná  „ne-pravost“, „ne-řád“ či „ne-patřičnost“, tak při svém pobývání v blízkosti si dle Anaximandrova zlomku „zjednává patřičnost“ („διδόναι δίκην“). Heidegger mluví o potvrzování svého vlastního bytování v blízkosti, o „podržení své chvíle“ a tendence ustát ve svém prodlévání. Jinak řečeno: pomíjivé jsoucno se „snaží“ co nejdéle zůstat ve své blízkosti a před odchodem do oddálenosti. Heidegger shrnuje, že bytování v blízkosti tedy „nespočívá v αδικία samotné, v ne-řádu, nýbrž v διδόναι δίκην … τῆς ἀδικίας, totiž v tom, že každé jsoucno bytující v blízkosti vždy znovu nechává platit řád.“[24] „Řádem“ je zde myšlena „pravost“, tedy bytování v blízkosti, které je ohroženo pomíjivostí (odchodem do „ne-pravosti“ a oddálenosti), proti které však stále jsoucno prosazuje svou tendenci setrvávat v blízkosti a tak si vynucuje řád.

Výraz „τίσις“ odmítá Heidegger překládat jako „pokuta“ a přichází s překladem do pojmu „hodnocení“. K tomu říká, že „[n]ěco ohodnotit znamená: respektovat to, a tak tomuto ohodnocenému učinit zadost v tom, čím ono jest“.[25] Jsoucna tedy na sebe vlastně berou ohledy a Heidegger nakonec „τίσις“ staví jako synonymum k „ohleduplnosti“. Do analogie staví etymologii německého slova „Ruch“, které pochází z hornoněmeckého „ruoche“, jež označuje péči a starost.[26] Výraz „δική“ tedy označuje „řád“ a „τίσις“ vyjadřuje „vzájemnou dbalost a prokazování úcty“.[27]

Χρεών

Než Heidegger přistoupí k samotnému překladu slova „το χρεών“, určuje jeho pozici a význam ve výroku. Dochází k výkladu, že „το χρεών“ je způsob, podle kterého jsoucna překonávají „ne-pravost“. Je měřítkem a pravidlem: „podél neboli podle něho věci, které bytují v blízkosti, nechávají platit patřičný řád a berou na sebe vzájemně ohled“.[28]

Obvyklý překlad „χρεών“ je „nutnost“. Heidegger jde však v etymologii slova dál a zmiňuje výraz „η χειρ“, který se překládá jako „ruka“. Volí překlad „χρεών“ v rámci Anaximandrova zlomku spíše jako „obyčej“ („der Brauch“): jedná se o pravidlo, o něco, podle čeho se řídí ubytovávání se jsoucna v blízkosti.[29]

„Obyčej“ pak Heidegger dále rozvádí, přičemž si pomáhá etymologií něm. „der Bruch“ z „benützen“ („užívat“), jakožto zacházení s věcmi a jejich využívání. Připomíná lat. slovo „frui“: „něčeho užívat, něco upotřebovávat, z něčeho se těšit“.[30] Z toho také něm. „fruchten“ („nést plody“), něm. „Frucht“ a angl. „fruit“ („ovoce“).[31] Heideggerův překlad „χρεών“ jakožto „Brauch“ zmiňuje a americký filozof Howard Eiland, který připomíná, že „brauchen“ původně znamenalo „nasytit se.[32]

Heidegger posléze říká, že „obyčej [je] myšlen jako to, čím je něco ubytováváno v bytí samém“:[33] základním rysem bytí i blízkosti je tedy opět příručnost, je to pragmatický a uživatelský přístup k věcem.

Prostě typický Heidegger…

Heidegger vykládá Anaximandra metafyzicky a to v rámci své fundamentální ontologie. V présokraticích spatřuje myslitele z doby, kdy se teprve zrodila zapomenutost na bytí, kdy nebyly odděleny různé způsoby myšlení (např. morální od přírodovědného) a kdy bylo bytí vyjadřováno přímo, mnohdy napůl básnivou formou.

Anaximandrův zlomek slouží Heideggerovi pro poetické shrnutí jeho vlastní filozofie: prvotní je pobyt, kolem nějž je sféra jeho nitrosvětských příručních jsoucen, s nimiž zachází, přičemž toto zacházení je právě to, co organizuje vztahy mezi těmito jsoucny a co ospravedlňuje jejich dočasné bytí. Jistá násilnost vpravování své ontologie do řeckého textu zaznívá zejména tehdy, kdy je Heidegger příliš obskurní a kryptický i na své poměry.

Nejde zde ani tak o přetížené větné vazby (chyba spíše stylistická), o neuzuální používání slov (dle Heideggera dnes mnohých slov užíváme chybně a je třeba se vrátit k původnějším významům), ale spíše o mnohá tvrzení prezentovaná jako bez dokazování samozřejmá, i když samozřejmá nikterak nejsou. V jednom momentě např. Heidegger jako samozřejmou věc tvrdí, že jsoucna musí být v jakémsi smyslu sobecká[34] vůči ostatním z toho důvodu, že lpí na svém vlastním přetrvávání.[35] Není však vyloženo, proč by tak mělo být, zda snad je jen omezený „prostor“ pro množství jsoucen bytujících v blízkosti.

Metafyzické vnímání Anaximandrova zlomku není obvyklé. Často se vykládá z hlediska Anaximandrova pozorování přírody a jejich period, např. střídání ročních dob: „bezpráví léta má být vyrovnáno během zhruba stejně dlouhého období zimy, bezpráví noci během doby trvání dne atd.“.[36] Někdy jsou sledovány počátky Anaximandrova myšlení přímo u výdobytků tehdejší meteorologie.[37]

Kolem a kolem se zdá, že Heideggerův výklad Anaximandra prokazuje službu spíše vlastním filozofickým tezím, než historickému bádání o présokratické filozofii.

 


[1] KIRK, G. S. a kol. Předsókratovští filosofové. Praha 2004. Překlad KARFÍK, F. a kol. s. 152n. Uvozovky přidány Kirkem pro oddělení přímé citace od Simplikova okolního textu.

[2] Tamtéž.

[3] BURNET, J. Early Greek Philosophy. London 1920. s. 54.

[4] HEIDEGGER, M. Anaximandrův výrok. Praha 2012. Překlad CHVATÍK, I. s. 34.

[5] HEIDEL, W. A. On Anaximander. Classical Philology, 1912, roč. 7. s. 233.

[6] KIRK, G. S. Some problems in Anaximander. The Classical Quarterly, 1955, roč. 5. s. 32.

[7] VLASTOS, G. Equality and Justice in Early Greek Cosmologies. Classical Philology, 1947, roč. 42. s. 168.

[8] HEIDEGGER, M. Anaximandrův výrok. Praha 2012. Překlad CHVATÍK, I. s. 53.

[9] Tamtéž.

[10] HEIDEGGER, M. Sein und Zeit. Tübingen 1967. s. 102.

[11] HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Překlad CHVATÍK, I. a kol. Praha 2008. s. 129.

[12] Tamtéž. s. 130.

[13] TAUBES, S. A. The Gnostic Foundations of Heidegger’s Nihilism. The Journal of Religion, 1954, roč. 34. s. 169.

[14] HEIDEGGER, M. Anaximandrův výrok. Praha 2012. Překlad CHVATÍK, I. s. 54.

[15] HEIDEL, W. A. On Anaximander. Classical Philology, 1912, roč. 7. s. 234.

[16] VLASTOS, G. Equality and Justice in Early Greek Cosmologies. Classical Philology, 1947, roč. 42. s. 172.

[17] KIRK, G. S. Some problems in Anaximander. The Classical Quarterly, 1955, roč. 5. s. 33.

[18] GLICKSMAN, M. A Note on the Philosophy of Heidegger. The Journal of Philosophy, 1938, roč. 35. s. 97.

[19] Tamtéž. s. 99.

[20] GRAY, J. G. Heidegger’s „Being“. The Journal of Philosophy, 1952, roč. 49. s. 418.

[21] HEIDEGGER, M. Anaximandrův výrok. Praha 2012. Překlad CHVATÍK, I. s. 55.

[22] Tamtéž. s. 56.

[23] Tamtéž. s. 57.

[24] Tamtéž. s. 60.

[25] Tamtéž. s. 62.

[26] Tamtéž. s. 64.

[27] Tamtéž. s. 65.

[28] Tamtéž. s. 70.

[29] Tamtéž. s.75n.

[30] Tamtéž. s. 76.

[31] Tamtéž.

[32] EILAND, H. Heidegger’s Etymological Web. boundary 2, 1982, roč. 10. s. 54.

[33] Tamtéž. s. 77.

[34] Samozřejmě je pro Heideggera příznačná i notná dávka personifikací a metaforičnosti ve vyjadřování.

[35] HEIDEGGER, M. Anaximandrův výrok. Praha 2012. Překlad CHVATÍK, I. s. 63.

[36] KIRK, G. S. a kol. Předsókratovští filosofové. Praha 2004. Překlad KARFÍK, F. a kol. s. 156.

[37] SHELLEY, C. The Influence of Folk Meteorology in the Anaximander Fragment. Journal of the History of Ideas, 2000, roč. 61.

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.