Doom

Kde jsou ty časy, kdy se FPS hry prezentovaly obalem, na kterém chlápek drsnější než Rambo stál na čtyřmetrové hromadě mrtvol, zatímco zaléval sápající se monstra olovem. Jsou pryč, tam jsou. Dnešní střílečky mají srdceryvný příběh, naskriptované události a snaží se o realističnost. Kampaně jsou krátké, chybí v nich ten starý pocit z rychlostí a frenetické akce, jaký jsme naposled dost možná zažili v původním Doomovi, když jsme s patnácti životy sprintem couvali (za neustálého pálení z dvojky brokovnice) přes celou mapu a doufali, že ten kakodémon konečně zhebne a že nenacouváme přímo do revenanta ve špatné náladě. Tenhle klasický feeling, ovšemže obohacený o moderní grafiku a všemožná vylepšení, měl přinést nový Doom. Povedlo se to?

Jednoduchá odpověď: povedlo. Opravdu jsem při zběsilém pobíhání a střílení ze všech zbraní vzpomněl na starého Dooma. Akce je opravdu strhující a zábavná, čemuž pomáhají i řádné brutální fatalit a vcelku chytře vymyšlený systém správy různých věcí, počínaje municí a konče zdravím. Hráč si konečně zas připadá jako nezničitelný mariňák, který se neleká při každém vrznutí podlahy jak v Doomovi 3, ale který se osamělý postaví peklu a všem jeho démonickým hordám, které decimuje těžkotonážními zbraněmi i holýma rukama. Zábavná je i možnost dvojitého skoku a vylézání na překážky, díky čemuž bitvy dostávají i nový vertikálnější rozměr.

Příběh a atmosféra byly tak akorát přizpůsobeny starému feelingu. Na to, že původně chtěli děj spíše upozadit, je vlastně zápletka docela dobře promyšlená a stejně tak celý svět má i svou myšlenku. Nakonec hodnotím příběh jako o něco lepší a neotřelejší než ve trojce, ovšem to je otázkou každého preferencí.

Chválu uzavřu designem úrovní, které vypadají každá jinak a vždy tak správně zlověstně. Peklo je vymazlené a rozmanité, stejně tak i Mars, akorát je trochu škoda, že jsou si občas tyto dvě lokality dost podobné. Taky bych klidně uvítal i jiná místa sluneční soustavy (uznejte, že sopečné peklo na Venuši je pro Doom jako stvořené…).

A teď k tomu, v čem je i nový Doom, s ohledem na sliby, trochu rozpačitý. Tak například tvrzení o rozlehlých nelineárních úrovních bylo poněkud nadnesené. Z hlavní cesty je opravdu možné často odbočovat, obvykle to však končí u toho, že najdete nějaký ten zašitý armor a zase se vrátíte zpět. Cesta kupředu je ve skutečnosti lineární docela dost. Úrovně jsou navíc všechny dost podobně vymyšleny: jedná se vlastně o sérii arén, ve kterých se spawnují démoni a kterými musíte postupně projít. Málo se setkáme s takovou nápaditostí, jako například v některých úrovních z Dooma 2.

S tím souvisí další věc: monstra se většinou nepotulují volně po mapě a také je často není možné jen tak oběhnout. Vrací se tu neduh mnoha novějších stříleček, tedy situace „postup kupředu se uzavřel, pobij všechny vlny nepřátel, pak můžeš pokračovat“. Naštěstí to zrovna v Doomovi až tak nevadí, protože konec konců za tím zabíjením jsme přišli hlavně.

Stejně tak s omezením regenerace a sbíráním lékárniček je to trochu jinak: zdraví a munice totiž hodně padá ze zabitých nepřátel (hlavně, když použijete motorovku), takže je tu vlastně jakási regenerace zabíjením.

Trochu proti myšlence zjednodušování jde také to, že nový Doom je de facto RPG. Není náhodou, že jej produkovala Bethesda a rozvoj postavy tak připomíná skoro Skyrim, ale není třeba se lekat. Kampaň to vlastně příjemně oživuje a zlepšování postavy, brnění i zbraní jsou časem opravdu znatelná a vnášející variabilitu do hry. Co je ale k zešílení je tradiční bethesdí schizofrenie v ovládání. Nevím, jestli ti, kteří hrají hry s defaultními key bindy, jsou ušetřeni, ale mně celé to žonglování s klávesami, které pokaždé dělají něco jiného, poněkud frustrovalo. Tedy i v tomto se člověku připomene Skyrim (nebo samozřejmě Fallout).

Hra je ovšem výborně optimalizovaná a fakt dobře se hýbe. Jistá konzolovitost z ní bohužel je cítit, na tu se však dá snadno v zápalu boje zapomenout. Vypadá a taky zní to opravdu dobře (akorát soundtrack je trochu zaměnitelný, škoda, že ve hře není víc metalových fláků, jako tomu bylo v prvních dvou Doomech).

Kapitolou sám pro sebe je multiplayer. Zpočátku je poměrně zábavný, ale brzy si uvědomíte jeho přílišnou banálnost a taky je poněkud vyčerpávající svou přeplácaností (kdo, probůh, vymyslel, že by ve střílečce měly být lítající číslice značící poškození?). Hra za démona je ovšem příjemným osvěžením.

Na co jsem byl hodně zvědavý, byl SnapMap, tedy jakýsi poloeditor úrovní. Je sice příjemné, že SnapMap je nesmírně jednoduchý a intuitivní, takže základní levely se dají dělat během chvilky, ale plnokrevný editor to prostě není. Kdo by chtěl popustit trochu uzdu fantazii a zažít takové to architektské vzrušení, které může pocítit už u starého Dooma při použití třeba Doom Builderu, ten má smůlu… nebo si musí počkat na opravdový editor. Id se před vydáním tetelili, jak bude SnapMap úžasný pro modderskou komunitu, ale upřímně si neumím představit, jak by ve výsledku mohl SnapMap uspokojit modderské a editační choutky kohokoliv náročnějšího, než je puberťák, který překousne povrchnost toho, že vlastně jen skládá už hotové místnosti dohromady, hlavně, když si támhle do rohu může sám umístit hellknighta, jehož zabití navíc spustí sérii událostí.

Doom své sliby splnil, i když si umím představit, že by mohl být ještě o něco lepší. Přinejmenším kampaň pro jednoho hráče je však opravdu tím správně pekelným zážitkem. A ta nostalgie je ovšemže také silná.

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.