Daredevil

Komiksoví hrdinové jako Daredevil či Punisher to na stříbrném plátně nikdy neměli snadné. Důvod je přitom relativně prostý: jejich násilnější podstata je vždy předurčovala k přísnějšímu ratingu R, a tudíž nikdy nebyly filmy ve středu zájmu, nelily se do nich stovky miliónů dolarů, neměli ty nejlepší režiséry či herce a nebyl kolem nich takový hype. Jediná cesta, která jim zbývala, bylo formou menších filmů natáčených nadšenci ve snaze uspokojit menší skupinku fandů. Neplatí to ovšem tak úplně: Punisher, který vznikl v 80. letech s Dolphem Lundgrenem, byl ještě z doby, kdy krvavý drsný akční film byl mainstreamovým žánrem, Daredevil z roku 2003 z Benem Affleckem taky nebyl zrovna komorním dílem. Platí to např. bez výjimky o Punisherovi z roku 2008 s Rayem Stevensonem, který byl podstatně lepší než o čtyři roky starší hrůznost s Thomas Janem, ale doplácel na to, že na něm skoro v každém aspektu byla vidět malorozpočtovost. Kdo ví, jak to s těmito krvavějšími filmy bude dál, když teď Deadpool vydělal velké peníze a každé studio bude chtít napodobit tento triumf.

Nikoho asi nepřekvapí, že se Daredevilovo a Punisherovo jméno rehabilitovalo až v domovské stáji Marvelu, ovšem poněkud paradoxně může vypadat to, že jsme se pořádně výpravné a drsné koncepce nakonec dočkali v seriálu. Tedy, bylo by to paradoxní před lety. Dnes je běžné, že seriály (Vikingové, Spartakus, Hra o trůny, Sherlock atd.) mívají velké rozpočty a často kopou stejnou ligu s filmy, ba mnohdy je, např., co se fandovské báze týče, dokonce přehrávají. Konec konců, seriály mají oproti filmům tu výhodu, že tu můžou být s divákem o dost déle. Na desítkách hodin mohou rozehrát podstatně rozmáchlejší příběh, jít do větší hloubky, dovolit divákovi víc se sžít s postavami.

Již loni jsme se takto sžívali s Daredevilem, originální sérií, na níž spolupracoval Marvel se streamovací společností Netflix. Tato recenze bude hlavně o (výživnější) druhé sérii, ale řada věcí bude platit i o té první, protože se od ní v tom podstatném příliš neliší. A tím je v prvé řadě zvláštní mix realismu s jakýmsi komiksovým romantičnem. Na první pohled je totiž Daredevil pojat jako vcelku dost při zemi se držící dílo, které se snaží být co nejrealističtější. Většina hlavních postav jsou obyčejní lidé a i ty postavy, které jsou hrdinské, jsou vlastně docela lidské. A velkou část příběhu tvoří linky o investigativních novinářích či právnících (které vůbec nejsou nudné!). Hrdina má mnoho pochyb a každá rána ho bolí, takže jej velmi často zastihujeme na dně s tělem posetým čerstvými šrámy.

Do tohoto realistického vyprávění však náhle přibývají takřka fantastické propriety: ninjové se skoro nadpřirozenými schopnostmi, prastará proroctví, slepí mistři bojových umění atd. Celá tahle romantizující poetika je podtrhnuta geniem loci Hell’s Kitchen. Daredevil je srostlý s tímto nočním životem pulzujícím a živým městem plným hříchu i vykoupení, světla i stínů. Nedočkáme se sice katedrálami osetého gotického pojetí ani neony narvané džungle (takže zde je od nejznámějších komiksů jistý odklon), ale přesto má prostor, v němž se příběh odehrává, tu správnou atmosféru.

Celá ta kombinace realističnosti a snovosti skvěle funguje a z mého pohledu se ji podařilo tvůrcům skloubit lépe než Nolanovi v batmanovské trilogii. Nolan se snažil o maximální realističnost, a proto vsazení mystické organizace Ligy stínů působilo nejednou rozpačitě a hlavně nelogicky. Zde je tento problém přiznanou komiksovostí překonán. Ale co je hlavní, tak Daredevil si bere to nejlepší z těch nejznámějších daredevilovských komiksů. Je skoro až úsměvné, že po dobrých takřka třiceti letech moderní historie adaptací komiksů (když začnu u Burtonova Batmana) teprve nyní začíná filmařům docházet, že nejlepší způsob, jak natočit komiks, je inspirovat se v komiksu a nepředpokládat, že filmoví fandové by komiksovost nezkousli a že je třeba jít nějakou jinou cestou. A to ještě muselo do světa filmů vstoupit samotné studio Marvel, tedy původní vydavatel daných grafických novel.

Abych se už dostal k hodnocení seriálu samotného, nejlepší bude zaměřit se rovnou na postavy a herce, jež je oživili. První série stála hlavně na Mattu Murdockovi (a jeho „partě“) a na Wilsonu Fiskovi, jehož skvěle ztvárnil Vincent D’Onofrio. Celá první série byla vlastně originem: Matt na počátku nebyl ještě Daredevil, Wilson ještě nebyl Kingpinem. Do této pozice dospěli až s postupem času. Celý vývoj byl přitom věrohodný a nikterak jednoduchý.

Druhá série vlastně antagonistu ani pořádně nemá. Jedna záporná postava je v závěrečné části recyklována a jako obecně záporná pak funguje organizace Hand. Jinak je ale druhá série především o setkání Daredevila, které skvěle pojal Charlie Cox, s novými dvěma hráči: Frankem Castlem alias Punisherem a Elektrou Natchios.

Role Punishera, která v druhé sérii prochází podobným zrodem, jako v první Daredevil, se chopil Jon Bernthal alias maník z Fury, který šikanoval Logana Lermana a u toho se škrábal lžící za uchem. Tady do role mstitele, který přišel o vše a je plný slepé nenávisti ke zločinu, sedl skvěle, ale, a to je nejdůležitější, jí vtiskl (podobně jako Cox Daredevilovi) i svou originální tvář. Scenáristé i Bernthal se nebáli pojmout Franka Castla lidsky i nelidsky zároveň (a opět to je v harmonii) a přidat mu řadu nových prvků (viz např. charakteristický Bernthalův projev s „yeah“ za každou druhou větou). Punisher s Daredevilem jsou si pořádnými soky (rozděluje je odlišný pohled na zabíjení), ale dokážou spolu i táhnout za jeden provaz, ačkoliv ani v těchto chvílích nejsou zrovna kamarádští.

S Elektrou, kterou ztvárnila Elodie Yung, má Daredevil ten podobný vztah rivality, spojenectví i vzájemné úcty, ovšem Elektra je zároveň Mattovou slabinou a jeho femme fatale, takže se zde navíc slepý právník musí potácet mezi dvěma největšími láskami z komiksů: Karen Page a Elektrou Natchios. Vrací se i starý mistr Stick (Scott Glenn) a řada dalších postav.

Seriál je vysoce zábavný i mimo akční scény, hlavně díky inteligentnímu scénáři a dobře napsaným vracejícím se civilním postavám: Karen Page (Deborah Ann Woll), jež tu místy přebírá otěže po novináři Benu Urichovi z předchozího dílu a odhaluje záhadné konspirace, čímž dodává celému ději ten realistický nádech, Foggy Nelson (Elden Henson) jako stále větší sebevědomí získávající právník či v neposlední řadě nemocniční sestra Claire (Rosario Dawson), která je oddána svému poslání s obdobným zápalem jako samotný Daredevil.

Ovšem akční scény zvedají laťku ještě o dost výše. Není se třeba ničeho obávat: akce je dost, je nápaditá, je atmosférická a je (i s ohledem na brutálnějšího Punishera) krvavější. Bitka Daredevila s celým motorkářským gangem na schodišti je tak skvěle choreograficky, kamerově či režijně zvládnutá, že bych se až nebál srovnání s Raidem a to je asi momentálně nejvyšší meta, jaké může být v oblasti dosaženo. Škoda snad jen, že úplný závěr není trochu rozmáchlejší, ale na druhou stranu, emocionálním vrcholem série je určitě.

Podtrženo a shrnuto: po všech stránkách nejen jeden z nejlepších seriálů, jaké jsem za poslední dobu viděl, ale také boduje mezi komiksovkami obecně. Snad opravdu fenomenální úspěch Deadpoola zajistí, že se s těmito postavami jednou setkáme i na velkém plátně.

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.