Archive for the ‘Seriály’ Category

Star Trek: Discovery

Čtvrtek, Červen 7th, 2018

Fanoušci Star Treku nemají v 21. století zdaleka takovou hojnost nového materiálu, jako tomu bylo v 90. letech (a dřív), kdy kralovali televizním obrazovkám Picard, Sisko a Janewayová, předtím Kirk, potom Archer, zatímco kiny se valil proud filmů, byť s kolísavou kvalitou. Zdálo by se, že k jisté renesanci Star Treku došlo u Abramsem nastartované trilogie nových filmů (zatím 2009–2016), tam však došlo k velkým ústupkům od původního ladění Star Treku a k té paradoxní situaci, že univerzum jako takové se zase dostalo trochu na výsluní a do povědomí široké divácké veřejnosti, aby toho však dosáhlo, ustoupilo dost ze svých původních premis a přizpůsobilo se novým trendům řachavých, osudových, nemyslících a barevných blockbusterů.

Kdysi, v recenzi na Star Trek: Nemesis, jenž jsem v téže článku prohlásil nejlepším star trekovým filmem a posledním počinem starého střihu, jsem se o abramsovských Trecích vyjádřil takto: „jsou úžasně atraktivní vizuálem, dravým příběhem i dávkami patosu, ale jaksi se samy diskreditují, protože nejsou dost star trekové. Jsou to blockbustery se vším všudy. S hrdiny, s explozemi, s bojem a napětím. Zaměnitelné s libovolnou komiksovkou či jiným barvitým spektáklem z posledních dob.“ Vypovídajícím je i to, že Abramsovy filmy nejsou zasazeny do hlavního univerza, které se táhne od prvních dobrodružství Pikea a Kirka vyprávěných v 60. letech, místo kterého se odehrává v alternativní časové linii.

Velkým prostorem pro vybití se trekkies pak v 21. století je MMO hra Star Trek: Online, ne každý je však hráčem (a ne každý je hráčem onlinovek) a také, hra není úplně náhradou filmového či seriálového vyprávění. A tak je nasnadě, že oznámení nového seriálu z (hlavního) světa Star Treku bylo pro mnohé doslova požehnáním, navíc pod taktovkou Netflixu, kde vychází řada kvalitních seriálů moderního ražení.

Hned od počátku, ještě před vydáním prvního dílu, se však nesl seriál Star Trek: Discovery na vlně diskuzí a kontroverze. Prvním drobným oříškem pro pravověrné fandy mohl být formát: zatímco dříve mívaly série přes dvacet dílů, z nichž ne všechny bývaly propojeny jednotným příběhem, zde se od začátku počítalo s dnes už standardním novým pojetím seriálu, který má kolem 8-15 dílů a vypráví jednolitý děj. Že tak půjde spíše o uzavřené vypravování, než o nekonečné „soap opera“ dobrodružství, nebylo však zdaleka tím nejpropíranějším.

Mnohem víc se řešila otázka diverzity, kdy odpůrci vytahovali často známé konspirace o nucené diverzitě. Zde je třeba poznamenat a vypíchnout, že Star Trek vždy byl o diverzitě a že vždy byl vlajkovou lodí tolerance. Už od počátků seriálu z 60. let řešil Star Trek hodně sociálních, politických, kulturních, etnických a etických otázek (často v doslova alegorické podobě, kdy nějaký mimozemšťan na vzdálené planetě reprezentoval nějakou skupinu lidí na současné Zemi). Vzájemné soužití a diplomatické řešení nenávisti bylo velmi častým tématem seriálu a mimo jiné asi součástí původní Roddenberryho vize. V mnohém Star Trek dokonce překonal společenská tabu své doby, viz první polibek bělocha s černoškou v televizi (Kirk a Uhura). Postupně pak mohl být kapitánem vesmírné lodi nejen typicky americký běloch, ale také variace na britsko-francouzského gentlemana, černoch a žena. Zajímavé je, že to stále musí být člověk; pořád jsme se nedopracovali do fáze, kdy by kapitánem (a hlavním hrdinou) už od první epizody mohl být třeba Andorián (no, snít můžem…).

Největší novinkou a šokem tak pro většinu diváků asi byl homosexuální pár v posádce lodi Discovery. Ať tak, či tak, Star Trek byl vždy o diverzitě a řekl bych, že v něm nikdy nepůsobila nuceně a na sílu. Zda takhle působí v Discovery, nebo zda spíš jde o honění fantómů podmíněné dobou a o to, že někteří lidé prostě už vidí „evropské sluníčkáře“ a „LGBT propagandu“ (či co) všude, to nechám na jiné posouzení. Nevidím důvod v tom, mít v seriálu problém s homosexuálním párem, když je dnes běžným územ, že se nejedná o nic nepřirozeného a když navíc seriál chce vykreslit osvícenou tolerantní společnost, ve které si v duchu liberalismu může každý za zavřenými dveřmi dělat, co je mu milé, dokud tím nenarušuje práva jiných na totéž. V tomto osvíceném duchu je vystavěn Spartacus, vlastně též Hra o trůny, tak proč by v tom nemohl pokračovat Star Trek, který o tomto vlastně vždy byl. Nehledě na to, že vposled je zde kapitánem lodi Discovery opět bílý muž ve středních letech, čili se o žádné univerzální diverzifikaci nedá vyloženě mluvit.

Nebudu příliš prozrazovat o ději. Je samozřejmě plný různých zvratů (ty nejlepší dva bohužel komunita na internetu předpověděla předem, čili pro ty, kdo chtějí být překvapeni, či alespoň chtějí hádat sami, těm doporučuji, aby nic nečetli). Je tu samozřejmě model, kdy všechny epizody vyprávějí jeden velký, přes celou řadu sahající, příběh. To je, konec konců, dnes standard a experimentálně s tím naposledy ve světě Star Treku pracovali v Enterprise. Někdy si říkám, že je to i škoda, protože model jedné epizody, jednoho problému, jednoho zamyšlení a zastavení, měl něco do sebe, ale dnes je zkrátka doba, v níž je důležitější vyprávění a dobrý příběh. Což Discovery má, příběh je poměrně dobře zapletený i rozpletený, slabších míst není zas tolik, co je důležité, často se pracuje s různými sci-fi prvky a místo dlouhého plkání o pocitech postav se častěji dočkáváme taktických či vědeckých porad, popř. konání morálních rozhodnutí a akce, což kvituji jen s povděkem.

Dobré také je, že ačkoliv se Discovery hrdě řadí do klasického univerza, tj. na stejnou časovou linii s např. Kirkem, přesto se nebojí jít v mnoha ohledech dost novou a nečekanou cestou. Že jsou Klingoni trochu vizuálně upraveni, je to nejmenší. Jsou zde nové druhy pohonu a vůbec celkové koncepce vesmíru („spore-drive“), větší využívání multiverza apod. Není se třeba tedy vůbec bát, že by šlo o plytkou akci bez zamotanějšího příběhu a bez čistých sci-fi prvků. Navíc se některé epizody i od děje trošku odklánějí a řeší jeden problém, v čemž starý koncept oddělených epizod připomínají.

Sebelepší příběh by nefungoval bez dobrých postav, které zde jsou: ať už hlavní hrdinka, nejprve rebelantská, posléze naopak silně morální Vulkánci vychovávaná pozemšťanka Michael Bunhamová, z přehnaně úzkostlivé nedůvěřivé postavy se do statečného velícího důstojníka měnící Kelpian Saru, rozpolcený Ash Tyler či neortodoxně drsný kapitán Gabriel Lorca, ale i mnozí další, ti všichni dodávají seriálu tu správnou životnost a nikdo z nich není (i když názory na toto se různí) vyloženě otravný, nesympatický atd. Dokonce se dají stanoviska i mnoha záporných postav do určité míry chápat, což kromě diverzity lidské přidává do směsi i žádanou diverzitu a nejednoduchost názorovou a postojovou.

A postavy by samozřejmě v seriálu vyzněly do ztracena bez kvalitních herců, s nimiž jsem zde neměl problém. Jediné únavné scény snad jsou v prvních epizodách, kde spolu Klingoni mluví klingonštinou až směšně pomalu a pateticky, jinak se skoro vždy jedná o účelné dialogy a interakce, v nichž samozřejmě hlavně vynikají Sonequa Martin-Green jakožto Michael a opět skvělý Jason „Lucius Malfoy“ Isaacs. Různé klasické prvky Star Treku jsou někdy odsunuty do pozadí, ale prostor zde mají, ať už je řeč o vulkánské kultuře, o Klingonech atd. Jen ti Andoriáni jsou tu všehovšudy dva, proč zase všichni kašlou na Andoriány (no jo, asi si svou chvilku slávy vybrali v Enterprise po boku Archera).

Akce a efekty jsou dobré, efektní, zábavné a v zásadě sice nevyrazí dech, ale v ničem si nezadají ani se současnou filmovou produkcí. Na seriál rozhodně nadprůměr z ranku např. Hry o trůny. No, a teď zbývá jen čekat na druhou sérii, která je již v produkci.

Daredevil

Sobota, Březen 26th, 2016

Komiksoví hrdinové jako Daredevil či Punisher to na stříbrném plátně nikdy neměli snadné. Důvod je přitom relativně prostý: jejich násilnější podstata je vždy předurčovala k přísnějšímu ratingu R, a tudíž nikdy nebyly filmy ve středu zájmu, nelily se do nich stovky miliónů dolarů, neměli ty nejlepší režiséry či herce a nebyl kolem nich takový hype. Jediná cesta, která jim zbývala, bylo formou menších filmů natáčených nadšenci ve snaze uspokojit menší skupinku fandů. Neplatí to ovšem tak úplně: Punisher, který vznikl v 80. letech s Dolphem Lundgrenem, byl ještě z doby, kdy krvavý drsný akční film byl mainstreamovým žánrem, Daredevil z roku 2003 z Benem Affleckem taky nebyl zrovna komorním dílem. Platí to např. bez výjimky o Punisherovi z roku 2008 s Rayem Stevensonem, který byl podstatně lepší než o čtyři roky starší hrůznost s Thomas Janem, ale doplácel na to, že na něm skoro v každém aspektu byla vidět malorozpočtovost. Kdo ví, jak to s těmito krvavějšími filmy bude dál, když teď Deadpool vydělal velké peníze a každé studio bude chtít napodobit tento triumf.

Nikoho asi nepřekvapí, že se Daredevilovo a Punisherovo jméno rehabilitovalo až v domovské stáji Marvelu, ovšem poněkud paradoxně může vypadat to, že jsme se pořádně výpravné a drsné koncepce nakonec dočkali v seriálu. Tedy, bylo by to paradoxní před lety. Dnes je běžné, že seriály (Vikingové, Spartakus, Hra o trůny, Sherlock atd.) mívají velké rozpočty a často kopou stejnou ligu s filmy, ba mnohdy je, např., co se fandovské báze týče, dokonce přehrávají. Konec konců, seriály mají oproti filmům tu výhodu, že tu můžou být s divákem o dost déle. Na desítkách hodin mohou rozehrát podstatně rozmáchlejší příběh, jít do větší hloubky, dovolit divákovi víc se sžít s postavami.

Již loni jsme se takto sžívali s Daredevilem, originální sérií, na níž spolupracoval Marvel se streamovací společností Netflix. Tato recenze bude hlavně o (výživnější) druhé sérii, ale řada věcí bude platit i o té první, protože se od ní v tom podstatném příliš neliší. A tím je v prvé řadě zvláštní mix realismu s jakýmsi komiksovým romantičnem. Na první pohled je totiž Daredevil pojat jako vcelku dost při zemi se držící dílo, které se snaží být co nejrealističtější. Většina hlavních postav jsou obyčejní lidé a i ty postavy, které jsou hrdinské, jsou vlastně docela lidské. A velkou část příběhu tvoří linky o investigativních novinářích či právnících (které vůbec nejsou nudné!). Hrdina má mnoho pochyb a každá rána ho bolí, takže jej velmi často zastihujeme na dně s tělem posetým čerstvými šrámy.

Do tohoto realistického vyprávění však náhle přibývají takřka fantastické propriety: ninjové se skoro nadpřirozenými schopnostmi, prastará proroctví, slepí mistři bojových umění atd. Celá tahle romantizující poetika je podtrhnuta geniem loci Hell’s Kitchen. Daredevil je srostlý s tímto nočním životem pulzujícím a živým městem plným hříchu i vykoupení, světla i stínů. Nedočkáme se sice katedrálami osetého gotického pojetí ani neony narvané džungle (takže zde je od nejznámějších komiksů jistý odklon), ale přesto má prostor, v němž se příběh odehrává, tu správnou atmosféru.

Celá ta kombinace realističnosti a snovosti skvěle funguje a z mého pohledu se ji podařilo tvůrcům skloubit lépe než Nolanovi v batmanovské trilogii. Nolan se snažil o maximální realističnost, a proto vsazení mystické organizace Ligy stínů působilo nejednou rozpačitě a hlavně nelogicky. Zde je tento problém přiznanou komiksovostí překonán. Ale co je hlavní, tak Daredevil si bere to nejlepší z těch nejznámějších daredevilovských komiksů. Je skoro až úsměvné, že po dobrých takřka třiceti letech moderní historie adaptací komiksů (když začnu u Burtonova Batmana) teprve nyní začíná filmařům docházet, že nejlepší způsob, jak natočit komiks, je inspirovat se v komiksu a nepředpokládat, že filmoví fandové by komiksovost nezkousli a že je třeba jít nějakou jinou cestou. A to ještě muselo do světa filmů vstoupit samotné studio Marvel, tedy původní vydavatel daných grafických novel.

Abych se už dostal k hodnocení seriálu samotného, nejlepší bude zaměřit se rovnou na postavy a herce, jež je oživili. První série stála hlavně na Mattu Murdockovi (a jeho „partě“) a na Wilsonu Fiskovi, jehož skvěle ztvárnil Vincent D’Onofrio. Celá první série byla vlastně originem: Matt na počátku nebyl ještě Daredevil, Wilson ještě nebyl Kingpinem. Do této pozice dospěli až s postupem času. Celý vývoj byl přitom věrohodný a nikterak jednoduchý.

Druhá série vlastně antagonistu ani pořádně nemá. Jedna záporná postava je v závěrečné části recyklována a jako obecně záporná pak funguje organizace Hand. Jinak je ale druhá série především o setkání Daredevila, které skvěle pojal Charlie Cox, s novými dvěma hráči: Frankem Castlem alias Punisherem a Elektrou Natchios.

Role Punishera, která v druhé sérii prochází podobným zrodem, jako v první Daredevil, se chopil Jon Bernthal alias maník z Fury, který šikanoval Logana Lermana a u toho se škrábal lžící za uchem. Tady do role mstitele, který přišel o vše a je plný slepé nenávisti ke zločinu, sedl skvěle, ale, a to je nejdůležitější, jí vtiskl (podobně jako Cox Daredevilovi) i svou originální tvář. Scenáristé i Bernthal se nebáli pojmout Franka Castla lidsky i nelidsky zároveň (a opět to je v harmonii) a přidat mu řadu nových prvků (viz např. charakteristický Bernthalův projev s „yeah“ za každou druhou větou). Punisher s Daredevilem jsou si pořádnými soky (rozděluje je odlišný pohled na zabíjení), ale dokážou spolu i táhnout za jeden provaz, ačkoliv ani v těchto chvílích nejsou zrovna kamarádští.

S Elektrou, kterou ztvárnila Elodie Yung, má Daredevil ten podobný vztah rivality, spojenectví i vzájemné úcty, ovšem Elektra je zároveň Mattovou slabinou a jeho femme fatale, takže se zde navíc slepý právník musí potácet mezi dvěma největšími láskami z komiksů: Karen Page a Elektrou Natchios. Vrací se i starý mistr Stick (Scott Glenn) a řada dalších postav.

Seriál je vysoce zábavný i mimo akční scény, hlavně díky inteligentnímu scénáři a dobře napsaným vracejícím se civilním postavám: Karen Page (Deborah Ann Woll), jež tu místy přebírá otěže po novináři Benu Urichovi z předchozího dílu a odhaluje záhadné konspirace, čímž dodává celému ději ten realistický nádech, Foggy Nelson (Elden Henson) jako stále větší sebevědomí získávající právník či v neposlední řadě nemocniční sestra Claire (Rosario Dawson), která je oddána svému poslání s obdobným zápalem jako samotný Daredevil.

Ovšem akční scény zvedají laťku ještě o dost výše. Není se třeba ničeho obávat: akce je dost, je nápaditá, je atmosférická a je (i s ohledem na brutálnějšího Punishera) krvavější. Bitka Daredevila s celým motorkářským gangem na schodišti je tak skvěle choreograficky, kamerově či režijně zvládnutá, že bych se až nebál srovnání s Raidem a to je asi momentálně nejvyšší meta, jaké může být v oblasti dosaženo. Škoda snad jen, že úplný závěr není trochu rozmáchlejší, ale na druhou stranu, emocionálním vrcholem série je určitě.

Podtrženo a shrnuto: po všech stránkách nejen jeden z nejlepších seriálů, jaké jsem za poslední dobu viděl, ale také boduje mezi komiksovkami obecně. Snad opravdu fenomenální úspěch Deadpoola zajistí, že se s těmito postavami jednou setkáme i na velkém plátně.

Vikings / Vikingové

Neděle, Listopad 3rd, 2013

Po Vikinzích jsem původně sáhl v prázdnu, které vzniklo, když skončil Spartakus. Ano, zdánlivě jsou si seriály podobné: vznikly v moderní době, sází na skvělý vizuál, točí se kolem kultury bojovníků, jsou dějepisné a obsahují explicitní násilí a sex. Rozdíl je však hlubší, než jen v době a s ní souvisejícím prostředí a oblékáním. Mnohé naznačí už jméno stanice, která seriál produkuje: je to History Channel.

Vikingové

S tím souvisí drobná zvláštnost, která může diváka zprvu zaskočit, ale jak si na ni zvykne, tak se náhle jeví spíš výhodou. Seriál totiž jako by místy z příběhové inklinoval až k dokumentu. Přinejmenším dva díly skoro vůbec neposunují příběh, ale toliko nám dávají nahlédnout do vikingské kultury, způsobu života a náboženství (ovšem příběh, který je posouván v těch ostatních, stojí za to…).

S tím souvisí jedna velká výhoda. Vikingové zde rozhodně nejsou líčeni stylem, který by se dal nazvat hollywoodský. Nejde o žádný populárně akční seriál, kde by prostředí raného středověku tvořilo pouhou kulisu. Vikingský způsob myšlení tady hraje prim a kdo na hru dané mentality nedovede přistoupit, ten to může mít těžké. Na druhou stranu, je i zde dobře vidět třeba právě to, jak v jistých ohledech (např. přístupu k ženám) byla tato „pohanská“ kultura hrdlořezů vcelku pokroková.

Vyloženě výtečný je casting zejména hlavních rolí. Lákadlem první série byl známý herec Gabriel Byrne, který se role jarla zmítaného pochybami chopil výtečně, přesto tu zdaleka není nejcharismatičtější či nejzajímavější postavou. Travis Fimmel třeba hraje Ragnara, podivínského muže se srdcem válečníka, který neříká vše, co si myslí, výtečně. Prostě mu toho Vikinga vidíte v očích… Skvěle k němu sedí jako jeho sebevědomá žena štítonoška Lagertha, kterou hraje pohledná Katheryn Winnick, do té doby známá spíše pro roličky v laciných hororech. Zajímavý je též hubený čahoun stavitel lodí Floki, kterého hraje Gustaf Skarsgård, syn známého Stellana Skarsgårda. Floki i Ragnar jsou důkazem toho, že představa Vikinga jako obrovského svalovce s rohatou helmou a velikou sekerou je krapet přežitá. Těmto postavám číší vikingské pohanství z každého pohybu a tak je to správně. Jako snad jediný trochu nesympatický mi přišel Rollo v podání Clivea Standena, který je spíš jen velký, než děsivý (to říkám v klídečku u počítače, potkat ho, asi bych mluvil jinak :D). A našince potěší menší role pro Vikinga nejvikingovatějšího, Vladimira Kulicha.

Nu, a teď s čím přijde druhá série…