Archive for the ‘Seriály’ Category

Daredevil

Sobota, Březen 26th, 2016

Komiksoví hrdinové jako Daredevil či Punisher to na stříbrném plátně nikdy neměli snadné. Důvod je přitom relativně prostý: jejich násilnější podstata je vždy předurčovala k přísnějšímu ratingu R, a tudíž nikdy nebyly filmy ve středu zájmu, nelily se do nich stovky miliónů dolarů, neměli ty nejlepší režiséry či herce a nebyl kolem nich takový hype. Jediná cesta, která jim zbývala, bylo formou menších filmů natáčených nadšenci ve snaze uspokojit menší skupinku fandů. Neplatí to ovšem tak úplně: Punisher, který vznikl v 80. letech s Dolphem Lundgrenem, byl ještě z doby, kdy krvavý drsný akční film byl mainstreamovým žánrem, Daredevil z roku 2003 z Benem Affleckem taky nebyl zrovna komorním dílem. Platí to např. bez výjimky o Punisherovi z roku 2008 s Rayem Stevensonem, který byl podstatně lepší než o čtyři roky starší hrůznost s Thomas Janem, ale doplácel na to, že na něm skoro v každém aspektu byla vidět malorozpočtovost. Kdo ví, jak to s těmito krvavějšími filmy bude dál, když teď Deadpool vydělal velké peníze a každé studio bude chtít napodobit tento triumf.

Nikoho asi nepřekvapí, že se Daredevilovo a Punisherovo jméno rehabilitovalo až v domovské stáji Marvelu, ovšem poněkud paradoxně může vypadat to, že jsme se pořádně výpravné a drsné koncepce nakonec dočkali v seriálu. Tedy, bylo by to paradoxní před lety. Dnes je běžné, že seriály (Vikingové, Spartakus, Hra o trůny, Sherlock atd.) mívají velké rozpočty a často kopou stejnou ligu s filmy, ba mnohdy je, např., co se fandovské báze týče, dokonce přehrávají. Konec konců, seriály mají oproti filmům tu výhodu, že tu můžou být s divákem o dost déle. Na desítkách hodin mohou rozehrát podstatně rozmáchlejší příběh, jít do větší hloubky, dovolit divákovi víc se sžít s postavami.

Již loni jsme se takto sžívali s Daredevilem, originální sérií, na níž spolupracoval Marvel se streamovací společností Netflix. Tato recenze bude hlavně o (výživnější) druhé sérii, ale řada věcí bude platit i o té první, protože se od ní v tom podstatném příliš neliší. A tím je v prvé řadě zvláštní mix realismu s jakýmsi komiksovým romantičnem. Na první pohled je totiž Daredevil pojat jako vcelku dost při zemi se držící dílo, které se snaží být co nejrealističtější. Většina hlavních postav jsou obyčejní lidé a i ty postavy, které jsou hrdinské, jsou vlastně docela lidské. A velkou část příběhu tvoří linky o investigativních novinářích či právnících (které vůbec nejsou nudné!). Hrdina má mnoho pochyb a každá rána ho bolí, takže jej velmi často zastihujeme na dně s tělem posetým čerstvými šrámy.

Do tohoto realistického vyprávění však náhle přibývají takřka fantastické propriety: ninjové se skoro nadpřirozenými schopnostmi, prastará proroctví, slepí mistři bojových umění atd. Celá tahle romantizující poetika je podtrhnuta geniem loci Hell’s Kitchen. Daredevil je srostlý s tímto nočním životem pulzujícím a živým městem plným hříchu i vykoupení, světla i stínů. Nedočkáme se sice katedrálami osetého gotického pojetí ani neony narvané džungle (takže zde je od nejznámějších komiksů jistý odklon), ale přesto má prostor, v němž se příběh odehrává, tu správnou atmosféru.

Celá ta kombinace realističnosti a snovosti skvěle funguje a z mého pohledu se ji podařilo tvůrcům skloubit lépe než Nolanovi v batmanovské trilogii. Nolan se snažil o maximální realističnost, a proto vsazení mystické organizace Ligy stínů působilo nejednou rozpačitě a hlavně nelogicky. Zde je tento problém přiznanou komiksovostí překonán. Ale co je hlavní, tak Daredevil si bere to nejlepší z těch nejznámějších daredevilovských komiksů. Je skoro až úsměvné, že po dobrých takřka třiceti letech moderní historie adaptací komiksů (když začnu u Burtonova Batmana) teprve nyní začíná filmařům docházet, že nejlepší způsob, jak natočit komiks, je inspirovat se v komiksu a nepředpokládat, že filmoví fandové by komiksovost nezkousli a že je třeba jít nějakou jinou cestou. A to ještě muselo do světa filmů vstoupit samotné studio Marvel, tedy původní vydavatel daných grafických novel.

Abych se už dostal k hodnocení seriálu samotného, nejlepší bude zaměřit se rovnou na postavy a herce, jež je oživili. První série stála hlavně na Mattu Murdockovi (a jeho „partě“) a na Wilsonu Fiskovi, jehož skvěle ztvárnil Vincent D’Onofrio. Celá první série byla vlastně originem: Matt na počátku nebyl ještě Daredevil, Wilson ještě nebyl Kingpinem. Do této pozice dospěli až s postupem času. Celý vývoj byl přitom věrohodný a nikterak jednoduchý.

Druhá série vlastně antagonistu ani pořádně nemá. Jedna záporná postava je v závěrečné části recyklována a jako obecně záporná pak funguje organizace Hand. Jinak je ale druhá série především o setkání Daredevila, které skvěle pojal Charlie Cox, s novými dvěma hráči: Frankem Castlem alias Punisherem a Elektrou Natchios.

Role Punishera, která v druhé sérii prochází podobným zrodem, jako v první Daredevil, se chopil Jon Bernthal alias maník z Fury, který šikanoval Logana Lermana a u toho se škrábal lžící za uchem. Tady do role mstitele, který přišel o vše a je plný slepé nenávisti ke zločinu, sedl skvěle, ale, a to je nejdůležitější, jí vtiskl (podobně jako Cox Daredevilovi) i svou originální tvář. Scenáristé i Bernthal se nebáli pojmout Franka Castla lidsky i nelidsky zároveň (a opět to je v harmonii) a přidat mu řadu nových prvků (viz např. charakteristický Bernthalův projev s „yeah“ za každou druhou větou). Punisher s Daredevilem jsou si pořádnými soky (rozděluje je odlišný pohled na zabíjení), ale dokážou spolu i táhnout za jeden provaz, ačkoliv ani v těchto chvílích nejsou zrovna kamarádští.

S Elektrou, kterou ztvárnila Elodie Yung, má Daredevil ten podobný vztah rivality, spojenectví i vzájemné úcty, ovšem Elektra je zároveň Mattovou slabinou a jeho femme fatale, takže se zde navíc slepý právník musí potácet mezi dvěma největšími láskami z komiksů: Karen Page a Elektrou Natchios. Vrací se i starý mistr Stick (Scott Glenn) a řada dalších postav.

Seriál je vysoce zábavný i mimo akční scény, hlavně díky inteligentnímu scénáři a dobře napsaným vracejícím se civilním postavám: Karen Page (Deborah Ann Woll), jež tu místy přebírá otěže po novináři Benu Urichovi z předchozího dílu a odhaluje záhadné konspirace, čímž dodává celému ději ten realistický nádech, Foggy Nelson (Elden Henson) jako stále větší sebevědomí získávající právník či v neposlední řadě nemocniční sestra Claire (Rosario Dawson), která je oddána svému poslání s obdobným zápalem jako samotný Daredevil.

Ovšem akční scény zvedají laťku ještě o dost výše. Není se třeba ničeho obávat: akce je dost, je nápaditá, je atmosférická a je (i s ohledem na brutálnějšího Punishera) krvavější. Bitka Daredevila s celým motorkářským gangem na schodišti je tak skvěle choreograficky, kamerově či režijně zvládnutá, že bych se až nebál srovnání s Raidem a to je asi momentálně nejvyšší meta, jaké může být v oblasti dosaženo. Škoda snad jen, že úplný závěr není trochu rozmáchlejší, ale na druhou stranu, emocionálním vrcholem série je určitě.

Podtrženo a shrnuto: po všech stránkách nejen jeden z nejlepších seriálů, jaké jsem za poslední dobu viděl, ale také boduje mezi komiksovkami obecně. Snad opravdu fenomenální úspěch Deadpoola zajistí, že se s těmito postavami jednou setkáme i na velkém plátně.

Vikings / Vikingové

Neděle, Listopad 3rd, 2013

Po Vikinzích jsem původně sáhl v prázdnu, které vzniklo, když skončil Spartakus. Ano, zdánlivě jsou si seriály podobné: vznikly v moderní době, sází na skvělý vizuál, točí se kolem kultury bojovníků, jsou dějepisné a obsahují explicitní násilí a sex. Rozdíl je však hlubší, než jen v době a s ní souvisejícím prostředí a oblékáním. Mnohé naznačí už jméno stanice, která seriál produkuje: je to History Channel.

Vikingové

S tím souvisí drobná zvláštnost, která může diváka zprvu zaskočit, ale jak si na ni zvykne, tak se náhle jeví spíš výhodou. Seriál totiž jako by místy z příběhové inklinoval až k dokumentu. Přinejmenším dva díly skoro vůbec neposunují příběh, ale toliko nám dávají nahlédnout do vikingské kultury, způsobu života a náboženství (ovšem příběh, který je posouván v těch ostatních, stojí za to…).

S tím souvisí jedna velká výhoda. Vikingové zde rozhodně nejsou líčeni stylem, který by se dal nazvat hollywoodský. Nejde o žádný populárně akční seriál, kde by prostředí raného středověku tvořilo pouhou kulisu. Vikingský způsob myšlení tady hraje prim a kdo na hru dané mentality nedovede přistoupit, ten to může mít těžké. Na druhou stranu, je i zde dobře vidět třeba právě to, jak v jistých ohledech (např. přístupu k ženám) byla tato „pohanská“ kultura hrdlořezů vcelku pokroková.

Vyloženě výtečný je casting zejména hlavních rolí. Lákadlem první série byl známý herec Gabriel Byrne, který se role jarla zmítaného pochybami chopil výtečně, přesto tu zdaleka není nejcharismatičtější či nejzajímavější postavou. Travis Fimmel třeba hraje Ragnara, podivínského muže se srdcem válečníka, který neříká vše, co si myslí, výtečně. Prostě mu toho Vikinga vidíte v očích… Skvěle k němu sedí jako jeho sebevědomá žena štítonoška Lagertha, kterou hraje pohledná Katheryn Winnick, do té doby známá spíše pro roličky v laciných hororech. Zajímavý je též hubený čahoun stavitel lodí Floki, kterého hraje Gustaf Skarsgård, syn známého Stellana Skarsgårda. Floki i Ragnar jsou důkazem toho, že představa Vikinga jako obrovského svalovce s rohatou helmou a velikou sekerou je krapet přežitá. Těmto postavám číší vikingské pohanství z každého pohybu a tak je to správně. Jako snad jediný trochu nesympatický mi přišel Rollo v podání Clivea Standena, který je spíš jen velký, než děsivý (to říkám v klídečku u počítače, potkat ho, asi bych mluvil jinak :D). A našince potěší menší role pro Vikinga nejvikingovatějšího, Vladimira Kulicha.

Nu, a teď s čím přijde druhá série…