Archive for the ‘Komiksy’ Category

Punisher (2014-), #1-15

Neděle, Únor 22nd, 2015

Punisher měl vždy mezi komiksovými hrdiny jakési výjimečné postavení, které se vyznačovalo mnohem větší brutalitou, černějším humorem a fatálnějším pojetím násilí. Jasně, je více krvavých hrdinů (Lobo, Deadpool), ale Punisher je z nich dost možná nejznámější a také je jedním z nejstarších (Punisher je z 60. let, Deadpool i Lobo z 90. let). Punisher začínal ve spider-manovském komiksu jako záporák, postupem času se z něj ale stal kladný (anti)hrdina vlastních příběhů.

Na venek se Frank Castle podobá klasickým hrdinům, jako jsou Batman, Daredevil či Kapitán Amerika: zasvěcuje celý svůj život boji se zločinem a pro ten účel zdokonaluje své tělo i mysl, navíc, podobně jako třeba Batman, také on přišel o rodinu a to jej vedlo na dráhu mstitele bezpráví. Ale Punisher je synem krutého a brutálního světa, navíc s výbavou zážitků z Vietnamu. Na své nepřátele tak vytahuje celý široký arzenál rozhodně letálních zbraní či výslechových a mučících metod.

Punisherovskému brutálnějšímu a víc při zemi se držícímu stylu není nic dlužno ani nové pojetí v řadě komiksů začínající v roce 2014 a stále vycházející. Prvních patnáct čísel nabízí rozhodně napínavé čtivo. Autoři nespadají k příliš úmorným dialogům a děj tak spíše posouvají tím, že něco vybuchuje či někdo po někom střílí, což je sem tam proloženo klidnějšími chvilkami.

Příběh, který se točí kolem mexických kartelů a chemických zbraní, je správně rozmáchlý (což je asi jasné, když už teď je na rozloze patnácti čísel) a to se pořád teprve rozjíždí. Hlavní dějová linie je někdy klidně i na dva díly přerušena nějakou epizodickou příhodou, díky čemuž si čtenář odpočine a zároveň je splněn i jistý požadavek na to, abychom dostávali několik příběhů a ne jen jeden. Zajímavým krokem je rovněž přenesení děje do Los Angeles a také do Střední a Jižní Ameriky.

Co se brutality a akce týče, je jí vskutku dost. Punisher schytá za těch prvních patnáct dílů tolik zranění, že by to zabilo celou četu mariňáků a predátora navrch, ale vždycky se z toho nějak vykřeše. Každopádně, zranění v tomhle komiksu skutečně bolí a Punisher je tak pořád nějak zahnaný do kouta, pořád se pohybuje na hraně. Což je poloha, v níž je nejlepší.

S laděním komiksu a s vyprávěním souvisí také výběr a rozložení záporáků. Ti jsou naštěstí citlivě vybraní. Ano, jsme v komiksu, takže tu jsou nadpřirození hrdinové, např. Elektro. Nejsou ale nijak přehnaní. Navíc, sám komiks má neustále potřebu sdělovat, proč vlastně v tomto sdíleném světě nemají kupř. Avengers čas či důvod zasáhnout. Více, než důstojného protivníka také Punisherovi představuje Crossbones. Potýká se i s elitním týmem Howling Commandos, s nimiž je otázkou, zda bude nakonec za dobře či ne.

Kresba sama ladí s příběhem a je dostatečně jednoduchá (tím její přímost koreluje s Punisherovou přímostí a přímostí příběhů z jeho světa), ale zároveň úhledná, přehledná, občas se zajímavým oživením a neodbytá. Barevné ladění je také pěkné.

Thor (2014-), #1-5

Sobota, Únor 14th, 2015

Naše doba a naše okcidentální civilizace je moderní a distancuje se od reliktů a bezpráví příznačných pro minulé časy, jako jsou rasismus či mizogynie. Přece však tyto fenomény nejsou v naší společnosti zdaleka mrtvé a doba, kdy byly denní skutečností, je stále až nepříjemně nedávná. Vždyť teprve v 19. století, tedy v době tolika pokroků, bylo v USA (dnes v etalonu demokracie) zrušeno černošské otroctví. A pak ještě hluboko do 20. století sahala v USA rasová segregace.

Stejně tak ženské hnutí začalo již v raném 19. a ve 20. století si pak vydobylo jako feminismus mnohé triumfy. A přeci ani dnes neexistuje trh rovných příležitostí, kde by měl kdokoliv bez ohledu na etnikum, pohlaví či kupř. sexuální orientaci šanci na stejné ohodnocení.

Proč o tom vlastně mluvím v článku o Thorovi? Inu, je to právě umění, které může bourat hranice zkostnatělých předsudků starého světa. A často je to umění, které mnozí řadí k brakovému, mainstreamovému a prvoplánovému. Já zde budu mluvit o hlavní linii komiksů od Marvelu, ale vlastně se to dá vztáhnout i na jejich filmy.

Vzpomínáte si, jak nikdo neřešil, že z bílého Nicka Furyho je náhle černoch s tváří Samuela L. Jacksona (což vzápětí reflektoval i komiks a hlavně, je to goddamn Samuel L. Jackson, což je po Hasselhoffovi sakra změna k lepšímu)? A jak každý řešil Heimdalla v podání Idrise Elby, i když nakonec musela většina pochybovačů uznat, že tento důstojnou charismou sršící obr je v roli skvělý?

Problém s komiksy a jejich adaptacemi je ten, že se jejich počátky datují do 30. až 60. let, tedy do značně méně osvícených údobí. Hrdina prostě tehdy ideálně musel být bílý muž. Čest výjimkám, ale nebylo jich mnoho, ostatně proto se jim říká „výjimky“. Proto dnes máme plejádu těch nejpopulárnějších superhrdinů, kteří jsou prostě bílí muži. A co s tím dnes, když chce studio hlásat, že hrdinou může být kdokoliv se silnou vůlí, kdokoliv, kdo je ochoten se prodrat trním utrpení až k vrcholu? Když chce studio oslovovat široké publikum?

Už dříve přišel Marvel v hlavní komiksové linii (tj. v Earth-616) s černošským Kapitánem Amerikou, když ohvězděný štít po Steveovi přebral Falcon. A nyní je tu Thor, který je ženská. Úplně vidím, jak obtížné to muselo být pro mnoho fanoušků překousnout. Vlastně se ukáže, jestli je na to připravena doba. Může se totiž stát, že klesnou tržby, přibydou nespokojené hlasy a Marvel se bude muset navrátit ke klasice. Uvidíme.

Fakt je, že jsem si nového (pardon, novou) Thora vcelku oblíbil. Tvůrci dávali již před vydáním dostatečně najevo, že se tentokrát nejedná o žádnou She-Thor, Thor-Girl, Thoritu apod., tedy že nejde o spin-off Thora ve smyslu úlitby ženskému publiku. Ne, ona je prostě Thor. Tohle je ten hlavní a jediný (ačkoliv ne tak úplně, jak si povíme vzápětí) Thor a smiřte se s tím. Tohle je vlastně řešeno (zatím) docela často i v samotnému komiksu (kterého k dnešku vyšlo pět dílů).

Hrdinka musí před celým světem neustále obhajovat, že ona je teď skutečně Thor. První díly se tak nesou skoro ve feministickém duchu. Ale nelekejte se. Hlavní je tu samozřejmě pořád severská fantasy atmosféry, dobrodružství a mlácení kladivem či jinou zbraní. Což je konec konců i to, co se snaží ostatním postavám říct a ukázat nová hrdinka: neřešte, jaké mám pohlaví, ale jaký tu máme problém a jak se s ním porvat, popř. nedefinuje mě pohlaví, ale Mjolnir v mé ruce.

Z tohoto ohledu jsou tyto díly vlastně jakýmsi „begins“ typem příběhu. Ne ovšem v tom smyslu, že by se hrdinka seznamovala se svou novou rolí. To zde je, ale na poměrně malém rozsahu. Spíše je to o proměně okolí, které se musí naučit hrdinku přijmout. Do tohoto okolí spadá i původní Thor Odinson, který se zprvu dost těžko srovnává s tím, že mu roli vyfoukla nějaká blonďatá kočka. Tento muž, jenž ztratí kladivo i své jméno, vlastně hraje pořád, i v pátém dílu, stále dost velkou roli, čili se dá říct, že „Thor“ na obálce stále referuje i k němu. Kdo je tu ale hlavní nakopávač pozadí ledových obrů je ovšem jasné.

Příběh je poměrně lineární a hlavně se v něm bojuje, což vůbec není na škodu. Krom hlavních postav z Asgardu zde naštěstí dostávají prostor spíše méně známé postavy, což je také dobře, protože alespoň nestrhávají na sebe příliš pozornost. Hlavní hrdinka je zatím fajn a je dobré, že to není jen „Thor s poprsím“, ale že má i poměrně odlišnou charakteristiku (ať už psychologickou či co se stylu boje týče), než mužský Thor. To dokreslují i její četné vnitřní promluvy.

Poměrné napětí také příběhu dodává fakt skryté identity a to tentokrát skutečně skryté: nikdo (vyjma tvůrců ovšemže), ani čtenář, nyní neví, kdo je vlastně skryt pod maskou, kdo je ta osoba, která náhle byla hodna Thorova kladiva. Sám komiks si s tím vtipně hraje. Často doslova schválně spřádá čtenáře do svých sítí, až už si myslí, že identitu hrdinky zná, načež přijde šokující scéna a rozuzlení, že ne, i tato stopa byla slepá. Původní Thor tápe stejně, jako čtenář.

Na závěr bych si položil otázku, jak nyní jméno „Thor“ skloňovat, když nás samo o sobě svádí ke vzoru „hrad“, jenž je nyní vzhledem k rodu nadále nepoužitelný. Napadá mě jméno herečky Thory Birch, ale to je něco jiného, protože nominativ jednotného čísla končí na „-a“, což není tento případ. Navrhl bych tedy používání analogické k jiným cizím ženským jménům končícím na souhlásku, jako jsou Ingrid či Newt z Vetřelců, tedy coby jméno nesklonné: „Thor“, „bez Thor“.

Opráski a jejich semióza

Neděle, Duben 6th, 2014

Opráski sčeskí historje, dnes fenomén o rozsahu, jaký by snad v jejich počátcích hádal málokdo, sleduji víceméně od začátku. A hned na úvod se sluší konstatovat: mám je rád. U některých dílů jsem se z plna hrdla zasmál, jiné nebyly až tak úderné, ale obecně je třeba ocenit, že autor ani po těch letech a zmedializování nepolevil a nevyčerpal se. Normálně bych o nich ale asi nepsal, nicméně pan doktor Šoltys mi připomněl rozsáhlejší jev zvláštního pokrytectví. Týká se např. též známého uživatele ČSFD Verbala, ale vlastně obecně tak nějak všeho. Týká se to lidí, kteří by rádi neustále hodnotili svět podle jakýchsi svých kategorií, podle škatulek, do kterých správný život vměstnali jejich rodiče a prarodiče a všichni sousedi z ulice. Tito lidé mi vždy připomínají jakousi maloměšťáckou malost a mám místy pocit, jako by tu pořád vládl jakýsi mutant biedermeieru: hlavně pořádek, úhlednost, správnost a počestnost. Jaký je podle úzu těchto „soudců řádnosti“ měl být „správný člověk“, jaký je ideální světonázor?

- Správný člověk by zřejmě měl být heterosexuální ženatý muž kavkazského typu, ideálně domácí kutil a pivař.
- Správná žena by měla být za takového muže vdaná a měla by být především vzornou matkou, švadlenou, pradlenou a kuchařkou.
- Správný Čech by měl být ateista nebo trochu zastydlý křesťánek, tak či tak by ovšem v mezích společenské slušnosti měl být lehce pověrčivý.
- Správně by každý měl mít rodinný domek s úhlednou zahrádkou, bonusové body za psa.
- Každý by se měl účasnit akcí komunity, slavit svátky, dodržovat staré zvyky atd.
- Sousedé by měli mít čilé sousedské styky a rodinné i mimorodinné vztahy správného člověka by měly být jeho sousedům transparentní.
- Utrpení zvířat (hlavně těch roztomilých) je horší, než utrpení lidí.
- Západní kapitalismus je bleh (a hlavně hollywoodské filmy, to je bahno a úpadek!).
- Abstraktní umění by uměl vytvářet každý, není to ani umění, umělci jsou darmožrouti.
- Jazyk by měl být spisovný, leda by chtěl správný chlap pivař manifestovat světu hrdost na svůj kraj, to se pak toleruje nářečí.
- Prostý pracující člověk má svůj common sense a ví všechno nejlépe a také má lepší cit pro spravedlnost, než celý soudní systém.
- Na konspiračních teoriích určitě aspoň něco je (viz pověrčivost).
- Na horoskopech určitě aspoň něco je (viz pověrčivost).
- Dojemné filmy natočené relativně nekýčovitým způsobem jsou vrcholem filmařiny (Forrest GumpShawshank).
- „Pravdy“ srdíčka mají přinejmenším stejnou hodnotu jako racionální rozvaha.

Cokoliv se odlišuje od těchto společenských klišé, proti tomu se zvedne vlna nevole. A nebo ne přímo vlna, ale jen taková nenávistná vlnka, neboť, díky Ódinovi, už i do našich krajů se pomalu dostává model moderního člověka z 21. století. Tenhle moderní člověk by podle mě měl chápat věci, které už jsou ale mnohem starší, kterým by měl porozumět už člověk z konce 18. století, kdy se všude kolem zvesela osvícencovalo. Bohužel mám pocit, že spousta lidí tyto výroky zná, ale má je za fráze, popř. je nechápe v plném rozsahu:

- Je na každém, jak si bude žít, pokud neubližuje ostatním.
- Je na každém, co si bude dělat se svým vlastnictvím.
- Je na každém, jak se bude veřejně, umělecky i neumělecky, prezentovat.
- Je na každém, pokud se takovouto prezentací nechá strhnout, pokud se mu zalíbí.

Obecné demokratický „kydy“, že? Ale asi je málokdo bere opravdu vážně. Jasně, můžeš si žít, jak chceš. Ale jsi gay? Fuj. Koukáš na perverzní porno? Fuj. Sleduješ Ordinaci? Fuj. Nemáš ženu a děti? Fuj. Máte děti a nejste manželé? Fuj. Nemáš odklizený sníh? Fuj. Koupil sis auto a rozstřílel ho brokovnicí? Nevážíš si věcí… a mimochodem, fuj. Snad neumíme vyrůst z předchozí epochy. Možná neumíme pochopit, že nemáme právo se dívat druhému přes plot, kontrolovat ho, vychovávat ho, hodnotit ho. Možná nechápeme, že když se umělec nějak vyjadřuje, je to jen jeho věc a pokud se nám to nelíbí, na což máme právo, pak si toho můžeme nevšímat. Pokud si to poptávku najde a my se tomu nakonec nemůžeme vyhnout (a jako Opráski se to třeba dostane i do muzea), pak to zase musíme tolerovat, protože tak to chodí: ústupky v přiměřené míře většině jsou též základem demokracie.

Tím se vracím k umění a k Opráskům. Autor zvolil formu, ta si našla své fanoušky, ale zřejmě pár lidí velmi uráží a zejména potom pana doktora Šoltyse. Kdo jej nutil si Opráski číst? Ale hlavně… jak mohl vysokoškolský pedagog s doktorským titulem vyplodit takový blábol? Podívám se nyní na jeho výplod podrobněji a pak se vrátím k tématu. Tvrzení pana doktora Šoltyse bude fialově, mé poznámky běžnou barvou.

- Komiks je zločinem proti lidskosti a potupou české národní hrdosti.
- Zločin proti lidskosti komentovat nebudu, jistě šlo o metaforu, nicméně „potupa české národní hrdosti“? Tohle je zapotřebí trochu rozebrat. Prvním problémem je, zda komiks skutečně „tupí“ hrdost. Dr. Šoltys se domnívá, že ano, já si myslím, že komiks spíš nepochopil. Budu jen planě teoretizovat, ale myslím si, že autor Oprásků, vystudovaný historik či bohemista (?), bude mít svůj národ vcelku rád. Už jen samotná volba témat a látky o tom svědčí. Na druhou stranu komiks ale nemaluje žádné naivní heroické jiráskovské dějiny. Husité byli hrdlořezové, lidé byli prospěcháři, negativní charakterové vlastnosti se najdou v každém čase a i v dějinách toho našeho „holubičího národa“ je spousta krvavých fleků, na které nemůžeme být zrovna pyšní. Soudobý vlastenec by si neměl nasazovat růžové brýle, či přivírat oči. Tohle jsou věci, s kterými se kriticky myslící člověk musí vyrovnat. Nezapomínejme na premisu Oprásků, že „Palacký byl kikot“. Palacký, otec vlasti, stvořil na svou dobu sice velké historické dílo a byl též významným státníkem, ale rovněž má jeho historická metoda daleko do kritičnosti. Dějiny vnímal svým z prstu vycucaným prismatem boje slovanství s germánstvím, nebál se jako zdroj použít rukopisná falza a to i v době, kdy už sám v jejich pravost moc nevěřil, nezdráhal se naprosto místy fabulovat a historická fakta si jednoduše vymýšlet. Je symbolem toho, jak by „česká národní hrdost“, alespoň tedy dnes, vypadat neměla: tj. zaslepeně.
- S vidinou „tržního úspěchu“ se autoři vzdali základních vlastností jazykové a výtvarné semiózy.
- „Tržní úspěch“ je samozřejmě dost nadnesené. Jsem si skoro jist, že autor s komiksem na Okounu začal čistě pro svou potěchu a stejně tak s tím bez jakýchkoliv finančních výsledků pokračoval na Tumblr. Ovšem, pak se to začalo vydávat v knihách, a proč taky ne, když to dosáhlo takové popularity. Pokud z toho něco kápne, tak si to autor zaslouží: přišel s něčím novým, co se navíc chytlo. Tohle je přece kumšt (či štěstí). A jestli si škrtneme „tržního“, tj. přeformulujeme to tak, že autor to prostě schválně začal „prasit“, protože si řekl „to by se mohlo líbit“, pak no a? To je špatně, že někdo tvořící chce najít svůj okruh percipientů?
- Semióza, semióza, bla, bla.
- Slovo „semióza“ je v daném textu užito směšně mnohokrát. Navíc má zřejmě vzbuzovat dojem vysoké erudovanosti. Připomíná spíš ale klučinu, který doma od rodičů vyslechl nové slůvko a chce s ním teď zamachrovat na kamarády. Ovšemže stačilo uvést, že pisatel je učitelem sémiotiky. Proč taky ten irelevantní exkurz do říše dětského výtvarna? Proč to prázdné poučování, o které se nikdo neprosil?
- Autoři „zneužili“ stádium semiózy z dětství člověka, protože se mu nejde bránit.
- A hudební skladatel zřejmě „zneužívá“ těch vlastností lidského mozku, díky kterým vnímáme v hudbě opakující se motivy a očekáváme další opakování. Jinak řečeno, mnoho estetických teorií (např. Jungova či klasická aristotelská) vychází z toho, že umění rezonuje s něčím v nás, že je nám vždy nějak povědomé, že využívá našich mentálních dispozicí. V hororu bafne monstrum, my se lekneme. V pornu nám ukážou explicitní sex a my se vzrušíme. V dojemném filmu nám ukážou dojemný příběh a my se dojmeme. V napínavých scénách hraje napínavá hudba a my jsme napjatí. Science fiction nám nabídne myšlenkový experiment a ten potěší naši přirozenou zvídavost. To vše je „zneužívání“?
- Vychovává to z dětí dementy, kterým se zřejmě v důsledku četby vyvine či rozvine dyslexie a dysgrafie.
- Za prvé, ono je to pro děti? Na tohle poukázal i sám autor Oprásků. Mně pan doktor Šoltys připomněl dřívější hnutí českých rodičů proti South Parku. Opět jakási malost. Nedokážeme pochopit, že všechno kreslené není nutně pro děti? Někdo se tu zřejmě zasekl někde v 30. letech u Toma a Jerryho. Za druhé, i ty děti dovedou mít jakýsi nadhled a dovedou odlišit od sebe komunikaci doma, ve škole, s dospělými, dovedou odlišit styl Oprásků a spisovnou češtinu, jakou použijí ve škole diktátu. A ví vůbec pan doktor Šoltys, co je demence? Šlo opět o metaforu? Mimochodem, je zajímavé, že pan doktor zmínil progresivní a regresivní asimilace, ale nikoliv přesmýknutí, na kterých je jazyk Oprásků založen především. Jako sémiotik si také mohl všimnout, že mnohými těmito změnami výrazů vznikají i dvojsmysly, čímž se prohlubuje komický aspekt.
Opráski jsou podobny dětským kresbám, které jsou „velmi vzdálené od reality“.
- Toto byla už třešnička na dortu. U většiny bych snad pochopil, že pro ně bude výtvarné umění vrcholit fotorealismem, ale u vysokoškolského pedagoga z humanitního oboru mě to překvapuje. Dadaismus, surrealismus, futurismus, impresionismus, kubismus, experimentální román, expresionismus, abstrakce, beatnici… Nic? Jakékoliv aktualizace narativních postupů? To všechno, počítám, nestačí požadavku „blízkosti realitě“ a ke všemu „zneužívá dětských stádií semiózy“.

A tím se vracím k Verbalovi z ČSFD a všem podobným úkazům. Nemyslím si, že ukázkou lidských neřestí je on. Ukázkou jsou ti lidé, kteří často překračují hranici, když mu píší nenávistné dopisy. On jen změnil formu. Fajn, je vulgární, někomu to možná nevyhovuje, ale je to jeho věc. Ale jeho kritici jsou špatní už od samého jádra: nedokážou přenést přes srdce, že někdo myslí jinak, než je jakousi iluzí „slušného“ úzu. Každý má přece rád Forresta Gumpa, ne? Každý ho musí mít rád, ne? Musí!