Archive for the ‘Filmy’ Category

Suicide Squad

Čtvrtek, Srpen 11th, 2016

Film Suicide Squad jsem z letošní nabídky velmi očekával. Ať už pro tu samotnou myšlenku spojení záporných postav v komiksové týmovce, pro drsnější pojetí s černým humorem, popř. proto, že film napsal a zrežíroval David Ayer, jehož Fury a Patrolu považuji v příslušných žánrech za jedny z vůbec nejlepších. Dílem i díky těmto očekáváním byl pro mě film nakonec spíše zklamáním a v tomto článku se pokusím zmínit věci, které mě rozčarovaly nejvíc. Teprve v jeho závěru se pak podívám na to, co ve filmu bylo dobré, protože to dílo není špatné. Je to spíše přehlídka promarněných příležitostí, tedy kromě toho, že jak už jsem nastínil, od Ayera jsem čekal něco mnohem lepšího, tedy v tomhle ohledu to vnímám především jako promarněnou příležitost pro něj.

Nejsem zjevně sám, kdo má problém už s dějem, ale také s vyprávěním. Základní zápletka zní sice nejprve zajímavě, ale když se nad ní začne člověk zamýšlet, zjistí, že to je vlastně úplná blbost. Vládní zmocněnkyně zde dospěje k názoru (poté, co Superman a spol. opakovaně rozboří Metropolis i Gotham), že tito nadlidé (resp. metalidé) by mohli být problém a proto by nebylo špatné mít proti nim pojistku, tj. vlastní skupinu lidí se schopnostmi. Potud dobré. Jenže jen, co se setkáme s výslednou skupinou, je nám jasná jedna věc: tihle lidé vesměs až zas tak zvláštní schopnosti nemají.

El Diablo umí ovládat oheň, což se šikne možná proti lidem, ale zase už ne tolik proti např. Supermanovi, který rozchodil atomovku vcelku bez problému. Killer Croc akorát vypadá drsně a je očividně o trochu silnější než normální chlápek, což ale opět neznamená, že by v přetlačované zvládl generála Zoda nebo Wonder Woman. Boomerang, Katana a Deadshot umí dobře vrhat, porcovat mečem či střílet, ale to je opět staví pouze na úroveň trochu drsnějších vojáků. Úplně mimo je pak zařazení Harley Quinn, která je sice hot, šílená a agresivní, ale pořád je to jen padesátikilová holka bez zvláštních schopností či bojového výcviku, takže divák poněkud nerozumí tomu, proč musí být hlídána v dvojí kleci pomalu celou četou mariňáků a hlavně, proč si někdo myslí, že by tato osoba mohla pomoci v boji proti metalidem. V Avengers jsou také někteří „jen lidé“, ale Black Widow či Hawkeye mají alespoň za sebou intenzivní výcvik a pestré zkušenosti z bojového nasazení. Vedle toho být prostě jen psychopat není superschopnost, ale nemoc. Jediná postava, která se tomuto vymyká, je Enchantress, která mě ve filmu relativně zaujala, o té však níž.

Děr v logice je samozřejmě víc. Kdybych je ale víc rozebíral, nedokázal bych se vyhnout spoilerům. Za všechny zmíním tu scénu, kde dojde k starému dobrému postupu „boss likviduje své lidi, aby bylo vidět, jak je nelítostný“. Většinou to trochu zvyšuje respekt k postavě, ale zároveň působí hloupě, přičemž v Suicide Squad to platí dvojnásob. No, a některé díry vznikly samozřejmě kvůli až moc stříhajícímu stříhači, kterého po zádech bičoval pohůnek z producentského studia.

Příběh ale není jen děravý, je i prostě slabý. Chybí mu rozmach a epičnost. Tím nemyslím, že by nutně muselo být větší měřítko. Komorní příběhy (Fury, Patrola) Ayer dokázal vždy podat skvěle. Ale ty měly hloubku a zarývaly se pod kůži. To tady nehrozí. Tohle není realistické drama o bandě chlápků, ale od prvního momentu prvoplánovitá komiksovka. A ta by potřebovala trochu širší svět. Když se ti největší antihrdinové potácejí celý film po jedné ulici, připadáme si ochuzeni. Jen pro srovnání si vezměme, na kolika různých místech po celém světě se odehrává Kapitán Amerika: Občanská válka. Není to jen o rozpočtu, stopáži a výpravě, ale také o tom, jestli postavy a příběh dostanou dostatečný prostor a mají se kterým směrem rozvíjet. Navíc sám příběh je hloupý a je to zas variace na téma „kterak si hrdinové nasrali do vlastního hnízda“.

I špatný příběh se dá podat dobře, což konec konců sám Ayer dokázal v Sabotáži, ve které (spolu s Arnoldem) vykřesal ze zmatené zápletky docela ucházející thriller. Zde však, zdá se, jede Ayer i jako vypravěč na půl plynu. Hlavně první část Suicide Squad působí takřka odflákle, když jsou jednotliví hrdinové hned za sebou představení v krátkých „medailoncích“. Více si ušetřit práci s uváděním nového charakteru snad ani nejde. Scény z vězení sice pak nejsou úplně špatné, ale i tak ve výsledku klopýtá vyprávění odnikud nikam. Ovšem tady bych nutně nedával vinu režisérovi, jako spíš požadavkům, které na něj byly kladeny. Stopáž není zas tak velká, aby se zvládla rozehrát od nuly týmovka takových rozměrů a aby v ní každý byl dostatečně zapracován. Opět (jako u Batman vs. Superman) máme pocit, že chybí důležité scény, že jsou mezi jednotlivými událostmi skoky a že by se měly některé věci pro plynulost dovyprávět. Některé momenty naopak působí, že by klidně vystřiženy být mohly a jsou ve filmu jen proto, že byly v traileru (Harley Quinn rozbíjí výlohu).

Není to ale jen scénář, co je okleštěno. Velmi bolestivě člověk pozná též rating PG-13. Film o Batmanovi, který padouchy loví zásadně živé, či o Supermanovi, který by měl být pilířem optimismu, může být zpracovaný bez krve a intenzity, ale pokud mám příběh o skupině drsných antihrdinů, z nichž někteří jsou vraždící psychopati a navíc celý marketing zaměřený zejména na postavu Jokera v nás vyvolává zdání, že půjde o psychoticky krvavou podívanou, pak je něco špatně, když nevidíme ani jeden krvavý flíček. Nemluvě o tom, že už tak z akčních scén vyprchává napětí, když jsou nepřátelé zase bezejmennými řádovými poskoky z papíru.

Tím se dostáváme k tomu, že akce (ve Fury fenomenální) je zde dost slabá a nevýrazná. Přesně jediný moment (ten s Deadshotem) je pamětihodnější, jinak je akce relativně málo, odehrává se potmě, zabíjí se v ní neurčití poskokové a není ničím moc zajímavá. Není vůbec využit potenciál jednotlivých postav, které by měly bojovat každá určitým způsobem. Žádné zajímavé nápady, dobrá choreografie nebo uhrančivý realismus.

Charaktery jsou obecně nevytěžené akčně i příběhově. Je to dáno jejich množstvím. Trochu více prostoru dostávají leda Harley Quinn a Deadshot. Harley je asi podána docela dobře, akorát, jak už jsem psal výše, to ztroskotává na uvěřitelnosti. Harley není skvělý bojovník, ani taktik (jako Joker), je jen šílená (a sexy). Není vůbec jasné, proč by se jí měl člověk bát. Deadshot z toho nakonec vychází jako hodný taťulda, což krapet podkopává ten koncept „skupiny nejhorších padouchů“. Pak má o něco víc prostoru (a významu) El Diablo, ale jinak je zbytek týmu prakticky zbytečný. Katanu nebo Killer Croca mohli kupř. vyškrtnout úplně v klidu.

Postava, která mě naopak mile překvapila, byl Boomerang. Jaie Courtneyho v ní člověk skoro ani nepozná, navíc v ní poprvé od Spartaka není vyloženě otravný. Docela vtipný a rázovitý australský buran mohl dostat víc prostoru, jak v akci (tam si s jeho bumerangy mohli tvůrci přece tak vyhrát…), tak i ve více hláškách či v nějakém důležitějším (třeba překvapivém) místu v ději.

Celkově mezi postavami docela chybí chemie. Přitom se nejedná o špatné herce, jen nemají moc co hrát. Jakž takže se vybuduje vztah mezi Deadshotem a Rickem Flagem (Joel Kinnaman hraje docela dobře), který jde od pohrdání k jakési formě respektu. Ale jinak se postavy moc o vztahy ani nesnaží. Proč taky? Harley je šílená, Killer Croc je… no, krokodýlodlak?

Hodně se toho namluvilo o absenci scén s Jokerem. Jacísi zoufalci údajně sepisují petici kvůli jeho vystříhání. Nevím. Nakonec mi přišlo, že je tam Jokera tak akorát. Ten film konec konců nebyl o něm, ani o jeho vztahu s Harley. Kdyby se víc rozvíjela tato vedlejší linka, mohl by z toho vzniknout mišmaš dvou nesourodých filmů. Co se samotného Jareda Leta týče, tak materiály před filmem nás uváděly do přesvědčení, že bude Jared psychodémonický a že po Heathu Ledgerovi znovu redefinuje tuto postavu. Nevím. Přišlo mi, že spíš hraje Jaredovo nalíčení, než on sám. Zcela určitě se pak nechytá na Ledgerova roztěkaného maniaka, ale vlastně ani ne na Nicholsonova gangstera, který si strašně užívá, že je gangsterem.

Když se ještě vrátím k těm postavám, musím znovu říct, že se jedná o problém týmovky. Umím si představit zajímavé sólové filmy o skoro komkoliv ze skupiny. Ale najednou je uvést a to tak, že je jasné, že nemůžou mít dost prostoru, to je pro tyto charaktery smrt. DC se snaží dohnat Marvel, ale ten většinu hlavních postav dobře etabloval v sólových filmech, abychom jim mohli držet palce v týmovkách.

Abych pořád jen nehanil, zkusím teď říct pár pozitiv. Kampaň (tím myslím trailery, plakáty) atd. se nepočítá, ale byla vedena skvěle. O to větší bohužel byla očekávání. Samotný námět má taky něco do sebe. Vyvrhelové hození na sebevražednou misi. Proč ne? To by ale ta mise musela být opravdu sebevražedná. A vyvrhelové by museli být vyvrhelové…

Už jsem zmínil, že herci nejsou špatní. Určitě bych vyzdvihl Margot Robbie (která není „jen“ hot), Willa Smithe (pořád stejný čipera jako dřív, zatraceně, jak já bych chtěl Bad Boys 3) či Jaie Courtneyho jako Boomeranga. Dobrá je též Cara Delevingne v roli Enchantress, čímž se dostávám k této postavě, kterou hodnotím jako zajímavou a u které jsem byl nakonec rád, že měla takovou roli ve filmu, jakou měla. Škoda, že prostě nebyl celý film o ní. Nebo Enchantress vs. Boomerang, to by teprve byl film, ale to už jsem se nechal trochu unést.

Jo, taky tam je Scott Eastwood, který pořád paběrkuje menší role, i když má charisma po tatíkovi a klidně bych mu nějakého protagonistu v třeba westernu svěřil. A pár dobrých scén. Třeba Deadshot v „berserker módu“, závěrečná bitka, některé scény s Enchantress nebo Slipknotův a Boomerangův plán na útěk. Ale to prostě není dost. Ne u komiksárny s takovým potenciálem, ne u filmu Davida Ayera. Teď už bych si jen přál, aby se vrátil ke svým realistickým námětům.

Neo Ned

Sobota, Červenec 9th, 2016

Neo Ned je malý a komorní film po všech stránkách. Vypráví malý a nekomplikovaný příběh odehrávající se na malém prostoru i v krátkém čase a nesnaží se o žádnou hlubší symboliku, artové ambice či myšlenkový přesah. Je to prostý příběh o lásce a dobrých skutcích, který je ovšem realizován na neotřelém námětu a zajímavým způsobem.

Hlavní hrdina Ned je postavou vyrůstající v neutěšených poměrech s otcem kriminálníkem a matkou, která je nesmírně povrchní a její životní seberealizace spočívá ve vymetání talk show. Ned chce někam zapadnout, tak se přidá k neonacistům a pochytí jejich rétoriku. Ani kriminální zázemí, ani slupka neonacismu ovšem nedokážou zastřít to, že Ned je v jádru dobrý, i když dost jednoduchý a zmatený, kluk, který chce jen někam patřit, někoho mít rád a vůbec, mít nějaké pozitivní vztahy k lidem.

Sledujeme příběh o zamilování se Neda a černošky Rachael v psychiatrické léčebně (což vlastně vede k nenuceně humorným scénám a hláškám), krátkých chvílích štěstí a následném střízlivějícím návratu do reality, přičemž závěr je svým způsobem povznášející. To se člověk ovšem musí naladit na tu správnou notu filmu: i když totiž je vlastně o ztracencích, tak jejich příběh podán tak, že jich ani jednou nelitujeme a nejsme zhrozeni. Je to vlastně nakonec feel good film a když se na to vše díváme skrze jeho optiku, tak vlastně má svým způsobem i happy end.

Neo Ned není další neonáckovská, ani další „trulant Jack“ postava. Je zase jiný a unikátní, stejně tak, jako jeho repliky. To samozřejmě podtrhuje Jeremy Renner, který je v roli výborný a hlavně mu takoví drsnojemní klukochlapi vždycky sedli. Ovšem ani Gabrielle Union ve vedlejší roli za ním moc herecky nezaostává a zvláštní chemie mezi nimi je nepopiratelná.

Film není třeskutou komedií, u které byste se pořád smáli, spíš takovou tou pohodovou. Má ovšem i své smutné chvilky a celkově vlastně svou dost zvláštní velmi jemně bizarní atmosféru.

Já, Olga Hepnarová

Neděle, Červen 12th, 2016

Známý tragický příběh Olgy Hepnarové, která v 70. letech najela náklaďákem do lidí na zastávce a která byla poslední u nás popravenou ženou, přímo vybízí k filmovému zpracování. Tvůrci filmu Já, Olga Hepnarová už k tematice přičichli v roce 2009 v krátkém filmu s výmluvným názvem Všechno je sračka, který vypráví o muži, s nímž Hepnarová před svým činem nějakou dobu žila. Nyní se vracejí s celým příběhem a se zaměřením na titulární hrdinku.

Pojetím svého filmu uhranovali už při prvních trailerech, které působily v českém rybníčku, otráveném jedem hořkých komedií, jako zjevení. Herečka vypadá jako mladá Natalie Portman a stylově to snad nejvíc připomíná raného Aronofského? Český film? Natěšenost byla velká a za sebe můžu říct, že nebyla zklamána. Ale snad nejen za sebe: hodnocení jsou všehovšudy velmi kladná.

První věcí, která na filmu bezprostředně zaujme, jsou herecké výkony. V obsazení se prakticky nesetkáme s jediným známým jménem. A přece tu není nikdo, kdo by byl nějak toporný či špatně obsazený. Všechny scény, repliky a herci v nich vypadají naprosto přirozeně, možná i přirozeněji, než jak je tomu ve filmech, které si právě na realističnosti a neuhlazenosti zakládají (ano, zase narážím na Hřebejka). Tohle není ufuněný a upocený realismus ve stylu Kráska v nesnázích, ale realismus, který vybírá věci, dívá se na ně technicky precizně a umělecky neotřele a který sleduje jen něco, zatímco nechává také hodně na případných emocích, ke kterým si už musí divák dojít sám. Je to nenucený realismus moderního ražení, který se zbytečně nepatlá v detailech a který mě tolik baví např. ve filmech Davida Ayera.

Nejvíce slávy si ovšem z herců odnese Michalina Olszańska, která se chopila hlavní role. A zaslouženě. Nejen, že je v roli přirozená a přirozeně předvádí i asociální a psychopatickou osobnost, ale navíc ji předvádí zase jiným a neotřelým stylem. Vzpomeňte si na známé filmy s psychicky narušenými či sociálně ostrakizovanými postavami a věřte, že Olga je zase trochu jiná a nová. Zde je ovšem třeba zmínit ještě jednu věc. Velký podíl na ztvárnění role má totiž také hlasová stránka. Olga mluví zvláštním způsobem, takovým trochu pubertálním a trochu asociálním, někdy jí je dokonce těžké rozumět, ale pro celkovou atmosféru to dělá hodně. Je tedy vhodné ocenit také Bereniku Kohoutovou, která polskou herečku dodatečně předabovala. V tomhle mi to připomíná Ranč u Zelené sedmy, kde došlo k rovněž výbornému spojení herectví Mira Nogy s dabingem Petra Rychlého.

Co se mi na filmu opravdu líbilo, a vlastně to souvisí i s tím, co jsem výše psal o typu realismu neutápějícího se v detailech, je nedoslovnost. Doslovné vyprávění je bohužel poměrně neduhem českého filmu od 90. let. Příběh Olgy Hepnarové by klidně šel odvyprávět tak, že bychom donekonečna sledovali, jak Olgu někdo šikanuje, jak je nešťastná, jak jsou ostatní taky nešťastní atd.

V tomto filmu však šikana prakticky není ukázána (snad až na jednu scénu). Přitom šikana a týrání ze strany rodiny jsou vlastně tím hlavním tématem, resp. nejsilnějším motorem zápletky, který vede k masové vraždě a ve výsledku tak k popravě. A tento hlavní prvek tu vůbec není ukázán. Místo toho sledujeme pozdní život Olgy, její nepříliš úspěšné vztahy s jinými ženami, její snahu o zařízení vlastního života, úvahy o něčem, co jsme přímo neviděli, ale také chvíle profesního naplnění Olgy jakožto řidičky.

Nedoslovnost, za kterou jsem vděčný, je i v celkovém natočení scén a ve střihu. Tvůrci nemají potřebu nás provádět biografií postavy za ručičku. Ukážou nám jednu klíčovou věc a stačí, jde se dál. Nebojí se scény neprovazovat a dělat mezi nimi chronologické i příběhové skoky. Jinak řečeno: nebojí se brát diváka jako dospělého člověka, který umí číst mezi řádky a který nepotřebuje tu nejzákladnější formu lineárního souvislého vypravování.

Obdobně precizní je práce s tím, co bude zámlkou a co nám naopak bude v nahotě ukázáno. Někdy se dostáváme realisticky na dřeň (erotické scény), jindy dochází k decentní zámlce (poprava). Skoro nikdy není film zbytečně vypjatý a opakující se scény s Olgou kouřící cigáro za cigárem mají větší sílu, než kdybychom sledovali jeden expresionistický výbuch emocí za druhým. Zkrátka: ve filmu je dobře znát autorská ruka a rozvážení, co nám jak chce vypravěč nadávkovat.

Příjemné také je neupadání do žádného moralizování. Olga není ani démonizována, ani obhajována. Někdy nám jí je líto, někdy ji nechápeme, jindy zas nás i děsí nebo se nám znechucuje. Postava se umí divákovi dostávat pod kůži a pak zase vzdalovat do neurčita. Četné monology a voice-overy skvěle Olžinu zvláštnost dokreslují.

Hodnotím pozitivně i rozhodnutí do filmu nakonec nedávat hudbu. Tak, jak je, působí dobře. Dokázal navíc i přiblížit normalizační dobu, aniž by přitom působil idiotsky nostalgicko-komediálně, jak je u nás v hořkých hřebejkovinách dobrým zvykem.

Černobílý formát filmu sedí, jen si říkám, jestli někdy nedělá také medvědí službu. Někteří se na film totiž právě proto nepodívají (bojí se, že to je artová onanie) a někteří se na něj právě schválně proto podívají a budou jej jako artovou onanii nadhodnocovat. Ale tohle není přímo art, tedy ne v tom smyslu, že bychom se dívali na něco vyloženě experimentálního a protkaného symboly. Tohle je forma jemně poetického realismu, jaká v našem filmu chyběla. A je to úplně obyčejný příběh, který si může vychutnat každý i bez znalostí filmové sémiotiky.

Jsem velmi rád, že u nás začínají vznikat dobré filmy, které nemusíme už nálepkovat jen jako „na naše poměry dobré“, ale za které se nemusíme stydět ani v zahraničí. Na úrovni Dánů sice ještě nejsme, ale jdeme asi tím směrem. A začínáme chápat, že „český film“ nemusí být jen takový, který uspokojí zaryté milovníky Slunce, sena či nostalgiky nad absurditou normalizace, že nemusí být až tak český, že se hrdě vylučuje ze světového filmového kontextu, ale že by mohl se ze světových trendů učit a pak do nich teprve vnést něco typicky českého. Což Já, Olga Hepnarová zvládá obojí.

Warcraft

Neděle, Červen 12th, 2016

Warcraft je velký (nejen) herní fenomén a ještě větší obchodní značka, vlastní film byl tedy jen otázkou času. Dopadnout to vždy mohlo všelijak. Mohl to natočit Uwe Boll, mohlo ta dokonale nevystihnout ducha předlohy (např. ve snaze o kopírování Pána prstenů), mohly zklamat efekty. Nestalo se nic z toho. První filmový Warcraft není sice dílem dokonalým a budu mu v této recenzi několik věcí vyčítat, ale rozhodně nedělá svému univerzu ostudu, je natočen s citlivostí a naštěstí také dovede překročit stín předlohy a fungovat jako samostatný film.

Svět Warcraftu je poněkud jiný, než jiné velké a známé fantasy vesmíry, a troufnu si říct, že dospělejší. Nemyslím teď velkou barevnost, ale spíše rasy tohoto světa a jejich soužití. Počínaje nejpozději Warcraftem II a kulminující ve Warcraftu III i ve WoW není totiž tento svět rozdělen na „ty zlé“ a „ty hodné“. Asi jediným skutečným záporákem je Plamenná legie. U těch ostatních se vždy spolu mísí čestné jednání s různými chybami, ctnosti s charakterovými vadami a předsudky s rozumem.

Orkové tu nejsou ti zlí a lidé ti dobří… tedy ne nutně. Hráč vždy měl příležitost vidět pohled na konflikt z obou stran, vždy tu byli hrdinové i padouši na obou stranách. Dokonce ani Arthas coby Lich King nebyl čistý padouch, ale svým způsobem byl jeho příběh spíše smutný. V tomto svět Warcraftu ostře konstrastuje s přísně dualistickým tolkienovským pojetím fantasy. A nutno říct, že je díky tomu tento svět podstatně realističtější a modernější.

Bylo tedy jasné, že film musí být jiný, než kupř. Pán prstenů. Tady se nebude hrát na velké zlo, ale spíše politiku. Ovšemže se mohlo stát, že by producenti, ve strachu z nepochopení, zametli tohle pod koberec a jednoduše řekli „orkové jsou ti zlí, lidé ti hodní“. Konec konců, bylo by to i v duchu první warcraftí strategie, jejíž příběh film shrnuje. To se ale naštěstí nestalo a já musím s radostí (jako zarytý Horďák…) kvitovat, že zde orkové mají hodně prostoru, že je mezi nimi řada sympatických a rozumných postav a že je děj z velké části vyprávěn z jejich perspektivy.

Na této straně barikády se tedy setkáváme s Durotanem, jeho ženou Drakou a přítelem Orgrimmem. Orkové tu nejsou do počtu: tito válečníci z klanu Frostwolf patří mezi jednoznačné hlavní hrdiny celého filmu. Setkáme se tu v drobnějších rolích i se známými orky, jejichž čas teprve přijde: novorozenec Thrall či Grom Hellscream. Velkou roli hraje také Blackhand a jako hlavní záporná postava filmu překvapivě velmi dobře zpracovaný Gul’dan. Konečně pořádný záporák, chtělo by se mi říct. Co je úchvatné, je zpracování CGI orků, kteří jsou skutečně jako živí a vlastně působí i lépe, než např. ve videu k Warlords of Draenor od Blizzardů.

V lidském týmu je hlavním hrdinou Anduin Lothar v podání Travise Fimmela. Ten hraje dost podobně, jako ve své roli Ragnara, na což někteří spílají, ale mně to do daného světa vlastně docela sedlo. Postavy mágů Khadgara (Ben Schnetzer) a Medivha (Ben Foster) byly také překvapivě dobře napsané i obsazené. Stejně tak Garona (Paula Patton) či král Llane (Dominic Cooper). Neměl jsem celkově s napsáním postav a jejich herci žádný problém, ačkoliv ve srovnání s Pánem prstenů musí Warcraft nutně ztrácet: tady nejsou herci jako Ian McKellen, Viggo Mortensen či Bernard Hill. Stejně tak nejsou scény skoro až divadelně vypiplány a repliky nejsou převzaty od mistra anglického jazyka, jakým byl Tolkien. Něco takového by ale do Warcraftu stejně asi moc nepasovalo. A trpaslíky z Hobita ansámbl z Azerothu přehrává na celé čáře…

Příběh je dostatečně zajímavý a nikoliv lineární. Není v něm dokonce ani nouze o zvraty. Pouze, a to je asi největší má výtka, dost film ztrácí tím, že má pouze dvě hodiny a že v nich musí rozehrát poměrně dost linií. Někdy tak působí vyprávění dost zkratkovitě a nelogicky. Chemie mezi postavami také nutně trpí tím, že není dost prostoru k jejímu budování.

Místy je film rovněž až moc komorní. Některé výjevy ze Stormwindu působí trochu televizně, i když přirovnání k papundeklové české pohádce, se kterým se občas v recenzích setkáme, je podle mě možná až přehnané. Jindy má naopak film opravdu epický záběr: hlavně v úvodu na Draenoru a pak také v závěru u temného portálu.

Pomrkávání na hráče je zde dost, počínaje murlokem pod mostem a konče tím, že podobně jako ve hře, i tady končí lesy na obzoru a za nimi už jsou náhle zasněžené hory. Místy se film poněkud zbytečně blíží WoW (Dalaran už létá). Každopádně, za mě už snad chybělo jen to, aby jeden hrdina do sebe nechal bušit, další ho léčil a třetí mlátil monstrum do zad. A trochu víc orkštiny. Resp. celkově více orků. Ale to už je otázkou každého preferencí.

Co se hudby týče, není vyloženě špatná a třeba hlavní motiv ujde, ale víc jsem si jich nezapamatoval a tak výrazná, jak přímo z WoW není. Což je dobře poznat u titulek, ve kterých náhle zazní hudba z login screenu.

Závěrem: Warcraft nemá dnes na poli fantasy konkurenci a rozhodně je smysluplnějším počinem, než celý Hobit. Zatím se pořád pár chyb dá najít, ale na pokračování už se velmi těším. Až v něm budou i šamani, trollové, taureni, qirrajové, titáni, draci, staří bohové, nemrtví atd., tak to bude dokonalost sama. Materiálu tady už je na prakticky neomezeně filmů. Teď už jen, aby byly tržby.

Star Wars: The Force Awakens

Sobota, Prosinec 19th, 2015

Po zhlédnutí nejnovějších Star Wars bych svůj dojem přirovnal třeba k Avengers: Age of Ultron. Film se mi líbil, bavil mě a ničím výrazným nezklamal. Dostal jsem to, co jsem očekával, ba byl vlastně i párkrát příjemně překvapen. A přesto: ten pocit, že se dívám na něco výjimečného, něco, co jsem ještě neviděl, něco, co má výraznou a originální duši, tedy ten pocit, jaký jsem měl u prvních Avengers, u Interstellaru či u filmu Fury, ten se nedostavil. Snad je to částečně i tím, že nejsem zrovna zarytý fanda Star Wars. I když filmy mám rád, tak hry jsem hrál jen sporadicky, knihy či komiksy nečetl vůbec a celkově, to univerzum nemám tak rád, jako kupř. Středozem či vesmír Star Treku. Když už zmiňuji ten Star Trek, musím uznat, že Abrams opět udělal to, co všichni čekali: potěšil fanoušky, rozšířil vesmír, přinesl technicky dobrou a vlastně i vcelku dobrou zábavu. Ale na přikování do sedačky to celé prostě nestačilo.

Ovšem natočit film spadajícího do takového fenoménu, jako jsou Star Wars, to není jen tak. Nešlo zde jen o oblibu původní trilogie a o to, že na ni bude konečně navázáno. Milióny fanoušků totiž také rozhořčila nová Lucasova trilogie z přelomu tisíciletí a očekávali, že Abrams očistí jméno franšízy a že ji zase zavede tím správným „pravověrným“ směrem. K tomu musím hned dodat, že jsem nikdy nebyl tak úplně příznivcem hanění nové trilogie a vynášení staré do nebes. Pro tu starou hraje obrovská nostalgie a také je pravda, že v ní jaksi víc byl přítomen prvek dobrodružství.

A ano, v nové bylo pár prvků, se kterými prostě Lucas silně přešlápl: casting obou herců hrajících Anakina, Jar-Jar, midichloriany, nefungující a nudná politika či Yoda poskakující jak propíchnutý balónek. Ale takové blbosti byly přece už i v původní trilogii, včetně notné řady totálních logických lapsů (Lukův asi jedno odpoledne trvající výcvik), nesmyslů a morálně dost pochybných věcí (masový vrah Anakin je náhle vlastně klaďas). Ale zároveň i nová trilogie měla řadu silných momentů, většinou v závěru (boj s Darth Maulem, boj Anakina s Obi-wanem). A měla kupř. také velmi charismatického Ewana McGregora.

Dobrou zprávou rozhodně je, že Abrams se důsledně vyhnul všem těm starým chybám, za které by na něj fanoušci vylévali tentýž vitriol hněvu, jako onehdy na Lucase. Jar-Jar se nekoná. Roztomilost zůstala náležet opět jen robotům a je dávkována dost uměřeně. To samé platí o vtipech, jejichž kadence je sice velká (neustálé vyměňování hlášek vlastně připomíná Marvelovky), ale nikdy nezvrhávají vyprávění do komedie. Za břicho se popadat nebudete, ale dobrou atmosféru vtipy vcelku budují.

Každopádně však neuvěřitelný hype novým Star Wars spíše podtrhává nohy. Ale to se snad ani není čemu divit a také známe více takových příkladů. Vzpomeňme na vymodlené Diablo 3, na letošní Fallout 4. Nostalgií živení fanoušci si obvykle zbožští originál a touží po nástupci, který bude přinejmenším dvakrát tak dobrý. A ještě chtějí takřka nemožné: aby tam bylo vše, co tak milovali na originálu, ale zároveň, aby to bylo úplně jiné a nové. Povyk okolo sedmých Star Wars byl nevídaný. Pomohly tomu i skvělé trailery, jimiž je Abrams známý. A přeskočit tak vysokou laťku teď nebylo lehké.

Nostalgie celkově svazovala Abramsovi dost ruce. Nové díly byly zatracovány a tak se chtěl mermomocí přiblížit starým. Celkovým laděním se starým epizodám blíží hodně a těch motivů je už někdy také tolik, že to celé nakonec připomíná fandovský projekt. Naštěstí jsou často tyto motivy různým způsobem posunuty či upraveny, takže se nedá mluvit vyloženě o opisování. Příběhová struktura pak v některých bodech klasické filmy připomíná rovněž ve velké míře. Do jaké míry filmu podtrhává nohy coby snímku dobrému samotnému o sobě to neustálé pomrkávání a uctívání starších dílů, to už si musí každý rozhodnout sám. Já myslím, že to nakonec Abrams i vcelku vybalancoval.

Pokud mám vyzdvihnout dvě věci, ve kterých se ovšem domnívám, že se Abrams rozhodně trefil do černého, tak to jsou herci a jejich postavy, ale také scénář. Ústřední trio Daisy Ridley, John Boyega i Oscar Isaac jsou překvapivě dobří herci (hlavně tedy Daisy a Oscar, ale ani ten John za nimi nezaostává nijak hrozně). Jejich postavy se navíc svými koncepty skvěle doplňují a jejich fungování v příběhu mi přišlo o dost lepší, než kdybychom měli jednoho vyloženě hlavního hrdinu a k němu hromadu vedlejších charakterů. Tady se prostě povedl casting i vymýšlení postav. (Mimochodem, komu reálně vadí, že hlavní hrdinové jsou černoch, Žid a ženská, tak bych jim vzkázal, že já se prý snad někdy vyjadřuji, jak z 19. století, ale oni jak z 19. století mají názory.)

Když jsem před chvílí psal, že je třeba pochválit také scénář, tak tím ani tak nemyslím celkovou příběhovou strukturu či velké scény, ale spíše takové to drobné (a pro celkový dojem nesmírně důležité) pošťuchování postav, ty obyčejné výměny krátkých replik a dialogy. Ona často zmiňovaná chemie mezi postavami (která tak zoufale chyběla v nové trilogii mezi Padmé a Anakinem, který neměl rád, jak mu všude vleze písek), tady skutečně je. Např. výborné jsou výměny mezi Daisy a Johnem, z nichž přímo číší klukovská (je to genderově korektní výraz?) radost z dobrodružství, z drobného vítězství i objevování svých vlastních sil, schopností a názorů. Škoda, že se do kinoverze nedostalo více scén z Millenium Falcona, kde by se tito dva jen tak pošťuchovali, protože toto jsem si opravdu užíval. Hodně tomu napomáhá, že hlavní hrdinové nejsou tentokrát suverénní badassové, ale spíš do víru událostí vržení mladí lidé, kteří se teprve ve velkém světě otrkávají a do velkých činů musí dorůst (přičemž ale film nikdy nespadne do frašky, kde by herci přehrávali při panických záchvatech). Těmto sympatickým hrdinům prostě divák musí držet palce. A celý trojlístek uzavírá výborný a přirozeně vtipný pilot Oscara Isaaca. Tyto tři herce navíc očividně jejich životní role velmi baví.

Což už je trochu obtížnější říct o navrátivších se Harrisonu Fordovi a Carrie Fisher. Ford v minulosti hodněkrát musel bojovat s tím, aby nevypadal, že ve filmu tak úplně nechce být. S potěšením můžu nakonec říct, že ve Star Wars působí přirozeněji, než kupř. v Expendables 3, a že také dokonce snad jako starý Han Solo je více naplněný energií, než coby starý Indiana Jones (přestože mezi těmito filmy uteklo sedm let). No, díky bohu tu nejsou žádné „I’m so fuckin‘ old“ narážky, jakými byl Indy doslova prošpikován. U Carrie Fisher těžko říct. Mám pocit, že ani v první trilogii neoslňovala zrovna svými hereckými schopnostmi, ale spíše jakousi vznešenou a důstojnou krásou (a pak i tou trochu méně důstojnou, to když oblékla pozlacené otrocké bikiny). A taky toho mezitím moc nehrála, na druhou stranu její role tady není až zas tak velká a je vlastně potěšující, že vidíme staré známé herce. Když už jsme u nich (teď pozor, v závěru odstavce přijde asi jediný větší spoiler tohoto článku), tak Mark Hamill má prostoru opravdu maličko a text žádný, ovšem přehrává Forda i Fisher.

Záporné postavy vcelku ujdou. Malou roli získali dokonce Iko Uwais s Yayanem Ruhianem. U herce znázorňujícího Kylo Rena sice chvílemi divák váhá, ale pak, s ohledem na koncept postavy, pochopí, že hrál adekvátně jejímu charakteru. Zvlášť bych pak vyzdvihl Domnhalla Gleesona. Svou variaci Hitlera zvládl výtečně.

Tím se dostáváme k atmosféře. Spoustu prvků, které jsme milovali na starých epizodách, přináší Abrams i sem. Záporáci jsou opět laděni jako nacisté, včetně velkých nástupů, řečnění, síly jednoduchých barev atd. Vrací se i Storm-troopeři, TIE-fightery a hlavně ono dobrodružné ladění. Otázka ovšem je, komu to tak víc sedí. Nová trilogie totiž měla také něco do sebe. Na rozdíl od staré trilogie a tohoto dílu, totiž nebyla zaměřena na nezkušené nováčky vržené do událostí, ale na profesionály, na Jedie a pracovala s již existujícím světem, který nijak nebudovala, ale vrhla nás do něj a nechala nás sledovat velkolepou akci. Oba koncepty mají něco do sebe.

S tím, že zde však vyloženě chybí silnější postavy (ve smyslu schopností, zkušeností atd.), souvisí další věc a tou je choreografie akčních scén. Jedno se Abramsovi musí nechat: je to vizuální mág. Všechny ty dlouhé a komplikované průlety či oblety kamery, ve kterých se hezky přehledně děje hodně věcí, to je super a při těchto scénách si budete akci opravdu užívat. Už trochu slabší práci ale asi odvedli choreografové samotných bitek, resp. šermířských soubojů. Chápu, že se je snažili udělat trochu víc při zemi, bez drátů a bez „force jumpů“ či zbytečných přemetů, ale takový pocit, že se dva silní uživatelé síly snaží ze všech sil zabít, jako jsme měli na konci Pomsty Sithů, tady prostě nenastane. Není to sice přímo katastrofa a vlastně se dá i říct, že díky tomu, že se Abrams nebojí ukázat krev, to je často i docela napínavé, ale s ohledem na to, že u choreografie v titulcích byli napsáni právě i Iko Uwais s Yayanem Ruhianem, mi to přišlo až příliš prosté a jednoduché. Na druhou stranu, odpovídalo to takhle postavám napsaným spíše jako začátečníci.

Vizuální stránka a efekty jsou výborné plus všechny planety, které ve filmu navštívíme, mají své určité kouzlo. Ale moc se bohužel nepovedla hudba. Všechny silné motivy (naštěstí použity tak akorát na těch správných místech) jsou ze starých filmů. Z nových motivů se mi (snad s výjimkou toho, který byl už v traileru) neuchytilo v hlavě nic. Což je škoda. Hudba prostě dělá pro pocit atmosféry nesmírně hodně a to, že je tady s ní pracováno spíše minimalisticky, to na patosu některých scén, které by patetické hodně chtěly být (např. právě ten nástup naci… eh, Storm-trooperů), ubírá.

Kolem a kolem nemám filmu co vytknout. Je to důstojný nástupce Star Wars a vlastně více, než to. Ovšem není zde nějaký výraznější vrchol, což je dáno i tím, že se zase jedná o origin, ale také tím, že je to plánováno jako přinejmenším trilogie (všechny blockbustery se chtějí dnes podobat Marvelovkám). Celý rámcový příběh nakonec představí jen to už viděné a působí vlastně trochu průměrně. Památný moment, jako bylo první vynoření Enterprise v Star Treku: Do temnoty, tady pro mě nebyl. Nejsou tam ovšem ani nijak zvlášť velké zvraty (nicméně člověk stejně předem úplně neví, kam se budou postavy z trojlístku vyvíjet, takže v tomhle ohledu je příběh i napínavý a zajímavý).  Ovšem (a nejen) pro spoustu skvělých detailů a pro výborné herce to stojí za to.

Nicolas Winding Refn

Neděle, Říjen 11th, 2015

Dánský režisér Nicolas Winding Refn (*1970) je pro mnoho lidí neznámým pojmem a pro další množinu diváků je zas znám jen kvůli filmu Drive, jedinému dílu z jeho tvorby, které (soudím, že zaslouženě) zarezonovalo poněkud silněji mezi širokou veřejností. Těsně před Drive prošuměl kiny film Valhalla Rising, který spoustu lidí čekajících fantasy akční spektákl uvedl do krapet rozpačitého stavu, pak nastala ona éra oslavných reakcí na Goslinga za volantem (nicméně i tady se našli diváci rozběsnění z toho, že nedostali variaci na Rychle a zběsile), no, a vposled nadšení zase ochablo po vlažně přijatém Only God Forgives (co naopak neochablo, byly kariéry tří herců, kteří na sebe v Refnových filmech upozornili a dnes jsou již hollywoodskými stálicemi: Ryan Gosling, Mads Mikkelsen a ve filmu Bronson pak Tom Hardy).

Není vůbec divu, že se Refn nikdy nestal masově uznávaným tvůrcem. Snad by to ani tak nechtěl. Možná dokonce vnímal, že k tomu po úspěchu Drive trochu směřuje, proto se s Only God Forgives odvrátil na zase jinou a divácky méně vděčnou cestu. Refn má svůj styl. Ovšem nemluvíme zde většinou o žádném pomalém uhrančivém artu. Většina jeho filmů je naopak natočena tak dynamicky a s jistým režisérským vedením, že jsou skvěle sledovatelné a utečou jako nic. Nepřístupnost spočívá snad v pár atributech, které mají jeho filmy společné. Zkusme si vyjmenovat: až extrémní (a často grafické) násilí, spousta morálně odpudivých postav, experimentální práce s hudbou a obrazem, zločin a kriminální živly, otevřené konce.

Tyto vyjmenované atributy však nejsou tím jediným. Kdyby byly, tak by Refn byl pouze druhým Tarantinem, akorát zdaleka ne tak vtipným a nápaditým či s takovým citem pro pointu. Refnovy filmy, nakolik se v průběhu let velmi proměnily, se stále vracejí k určitému jednomu motivu, k jakémusi velmi poetickému sdělení o kousku čistého, dobrého a krásného v hnusném světě, ale také o bezvýchodnosti a nekonečnosti principu násilí.

Ve výčtu atributů společných pro Refnovy filmy jsem zmínil morálně odpudivé postavy a kriminální živly (patrně jedinou výjimkou je Valhalla Rising, kde se dá těžko asi vymezit nějaká „kriminalita“). Soudím však, že jeho tvorbou se prolíná motiv postavy, která sice zapadá naprosto do té morální a násilnické břečky kolem ní, ba do často zapadá ještě hlouběji než ostatní, ale zároveň v ní doutná jakási jiskřička dobra a i když to tisíckrát vypadá, že jiskřička uhasne (a ona často skutečně uhasne, ať už vlivem bezvýchodnosti ze situace okolo, nebo kvůli blbosti postavy samotné), tak se vždy můžeme dočkat aspoň jedné scény s jakýmsi nesmělým vykročením k pomyslné katarzi, kde se nám na okamžik ze všeho toho bláta zatřpytí, hrabalovsky řečeno, ona pomyslná perlička na dně. Pojďme se na toto podívat u jednotlivých filmů. Vynechal jsem přitom z Refnovy tvorby pouze Slečnu Marplovou, což je tak či tak džob, u kterého si myslím, že jej vzal jenom proto, že nová jachta se nezaplatí sama (tady trochu teoretizuji, nevím, jestli má Refn jachtu, ale je snad jasné, kam tím mířím), a taky vynechávám reklamu Gucci Premiére, protože, i když obsahuje typickou Refnovu vizuální poetiku, tak je to prostě jen reklama. Filmy beru chronologicky, jak je Refn točil a jak je na nich vidět jeho tvůrčí proměna. Uvádím anglické názvy.


Pusher
(1996)

První film z Refnovy filmařské etapy, kterou můžeme označit jako „dánskou“. S výjimkou Fear X, který se odehrává v USA, jsou všechny filmy z této doby situovány do Kodaně, která je v nich vykreslena jako doupě drog a mafiánů. První Pusher (česky Dealer) se točí kolem postavy Franka, kterého ztvárnil Kim Bodnia. Ten se živí prodejem bílého prášku a ne, nemám na mysli obor cukrovarnictví. Sledujeme, jak jej v rozsahu několika málo dní postihuje katastrofa za katastrofou, díky čemuž přichází o prachy, ale také o přízeň mafiánského bosse Mila, s nímž jsou na začátku zdánlivě nejlepší kámoši, ale krapet to začne vychladat.

Už v tomto prvním filmu můžeme sledovat psychický vývoj a hlavně rozhodování hlavního hrdiny. Frank se velmi často rozhoduje stresově a dost blbě, čímž se ještě víc a víc uvrtává do průserů. Přitom, a tím se dostáváme k tomu drobnému záblesku, Frank by toho všeho chtěl akorát nechat a žít normální život, utéct, chtěl by pouze pro sebe bezpečí a jistotu. Závěrečná pointa, kde Frank opět učiní jednu volbu, patří k těm vůbec nejmrazivějším. A mimochodem tu už máme symbolický motiv igelitu, který se vrací ve finále Pushera 3.

Co se formy týče, je Pusher, stejně jako ostatní filmy z tohoto Refnova období, natočen velmi realisticky, skoro až ve stylu, v jakém dnes točí David Ayer, tj. příběh se odehrává na poměrně malém časovém prostoru, kde je vypravěč (a s ním kamera) přilepen na hlavního hrdinu a prožívá s ním hodinu za hodinou, těžkou chvilku za těžkou chvilkou i všemožné banální dialogy, které nás nechávají se postavám ještě víc dostat pod kůži. Už v téhle poloze vyvstává Refnovo režisérské mistrovství doplněné dobrých čichem na herce. Scény působí naprosto přirozeně a svižně odsýpají, postavy, i když jsou eticky odporné a po psychické stránce často doslova omezené a tupé, nás vlastně do určité míry přinutí, abychom s nimi sympatizovali. Násilí v prvním díle není příliš moc, ale chlad z něj doslova sálá. Vedle Kima Bodniy se tu prvně ve vedlejší roli ukazuje Mads Mikkelsen. To, jakou roli tu hraje (tj. přihlouplou smažku) a jaké naprosto odlišné role hrál později v Refnových i jiných filmech, jen dokazuje, jak všestranným a talentovaným hercem Mikkelsen je.


Bleeder
(1999)

V druhém filmu se Refn tematicky odvrací od prvního. Kim Bodnia tady tentokrát hraje chlapa, které je akorát v existenciální krizi: jak sám říká, má mizernou práci, malý byt a ženu, se kterou taky neví, jestli ji tedy miluje, nebo jak to je. Nehledě na to, že nemůže do určité míry vydržet ani sám se sebou, neboť podvědomě vnímá jak omezený, nespolehlivý, neúspěšný a impulzivní člověk je. Žena hlavního hrdiny je těhotná, což je hlavní zápletka. Očekávání dítěte totiž celý ten zničující ohňostroj existenciálních otázek, které si radši ani nechce klást, startuje.

A zase se dostáváme k onomu motivu, který shledávám jako propojující Refnovy filmy. Bodniova postava je morálně pochybný muž, který je nadevše agresivní a neempatický a dovede se zase zavrtat do spousty nesnází. On to ale o sobě moc dobře a právě tohle vědomí je tím, co jej sráží na kolena nejvíce a co v něm všechnu tu agresi a bezmoc spouští. Na úsvitu něčeho, co je líčeno jako příslib rodinné štěstí (reprezentováno postavou těhotné ženy, která se na dítě upřímně a s naivní radostí těší), si on uvědomuje, že toto pro něj nemůže fungovat, že to nemůže vyjít; uvědomuje si, jak strašně destruktivním elementem pro své okolí je. To, že si to uvědomuje a že jej to trápí, je pro něj maličkým vykoupením, ale to mu nepomůže a děsivý konec přichází nevyhnutelně. Celá sebedestruktivní rozpolcenost jeho osoby je vidět na uvědomění, že opravdu a upřímně miluje svou ženu, a na tom, jak málo je to platné, když je jeho osoba zároveň tím takřka nejhorším, co ji mohlo potkat.

Vedle hlavní dějové linie je paralelně rozvíjen příběh dvou kamarádů z videopůjčovny, které ztvárnili již v předchozím filmu obsazení Zlatko Buric (hrál ve všech Pusherech postavu bosse Mila) a Mads Mikkelsen (po smažce hraje postavu video-nerda). Tematizováno je zde cinefilství a odloučenost asociálů od normálního života, na který posmutněle koukají jakoby přes výlohu, ale zároveň z bezpečného tepla své ulity, ale též zde na Mikkelsenově postavě snažící se sbalit jednu číšníci ukázána překvapivě čistá, naivní a romantická láska, která tak vytváří kontrast proti do propasti se řítícímu partnerskému životu Bodniovy postavy.


Fear X
(2003)

Fear X je zase úplně jiný, než předchozí filmy, ale vlastně vystupuje z Refnovy tvorby jako z celku. Zatímco filmy z dánského období byly v zásadě realistické a počínaje Valhalla Rising vstoupila do snímků určitá dávka snovosti, tak Fear X je snový prakticky celý a díky žánrovému pojetí filmu, ve kterém skutečnost ustupuje do pozadí a divák je nucen se spolu s postavami tázat, co z toho, co se děje na obrazovce, je vlastně skutečné a co je snem, iluzí, zkreslením či jinou formou subjektivizované reality, se Fear X řadí mezi filmy, jako jsou Fight Club, American Psycho, Stay či Matrix, popř. filmy Davida Lynche (Mullholand Drive, Twin Peaks) a Christophera Nolana (Memento, Insomnia). Film začíná jako standardní thriller, ve kterém urputný (resp. až obsesivní) hlídač z obchodního domu vyšetřuje po dlouhé měsíce smrt své ženy tím způsobem, že postupně prohlíží bezpečnostní záznamy. Při všem tom zastavování záznamu a zkoumání všemožných detailů (mimochodem, divákovi doporučuji se samotným filmem Fear X udělat to samé: je plný drobných detailů, nápověd a podprahových obrazů) si až vzpomeneme na klasickou mrazivou scénu z Antonioniho filmu Blow-up.

Vzápětí se však rozjíždí složitá psychologická hra, která se řídí pravidly pošramocené psyché hlavního hrdiny. Scény, postavy a prostředí získávají stále symboličtější rozměr, začínáme váhat, jestli jednotliví lidé vůbec existují, jestli je prostředí, v němž se pohybujeme, skutečné, nebo jestli jde o reprezentaci hrdinova podvědomí (tady jde zejména o scény z potemnělého hotelu) a co vlastně se to před námi odehrává.

Ze všech Refnových filmů je Fear X patrně nejsložitější a to i co se jednotlivých drobností, náznaků a celkové náročnosti rozšifrování sdělení týče. Pokud bych se měl vrátit k filmům, které jsem výše citoval, tak u Finchera nebo Nolana se obvykle dočkáme vysvětlení a stejně tak kupř. ve filmu Stay většina věcí zapadne v závěru do sebe, Fear X se tedy nejlépe dá přirovnat k tvorbě Davida Lynche, zejména k Mullholand Drive. Zatímco to jsem ale nerozšifroval, k Fear X pár námětů pro sledování dát můžu (svou odpověď si ale každý už musí najít sám): 1) všímejte si, jak Refn pracuje s motivem dveřního rámu; dveře jsou v běžném světě bránou do jiné místnosti, ale ve filmu můžou být branou do jiné reality, tohle se vrací v Only God Forgives; 2) všímejte si všech „červených sekvencí“ a příp. si je zkuste metodou stop/play projet postupně; 3) všímejte si zdánlivých chyb v logice scénáře; nejsou to chyby, ale nápovědy; 4) zvláštní pozornost věnujte všemu, co se děje v hotelové chodbě; 5) prozkoumejte i závěrečné titulky.

Film je pro změnu situován do USA a hlavního hrdinu, Harryho Caina (výslovnost [hárykejn] = „hurikán“ je asi nahodilá, nenapadlo mě, jak by to mohlo mít nějaký význam), ztvárnil John Turturro, který úzkostného šíleného osamělého zarytce zahrál přesvědčivě. Ztvárnil ovšem svou postavu také jako naivního člověka, který nerozumí takovému zlu, jako je vražda, natož pak nahodilá vražda. Několikrát opakuje, že se nechce pomstít, že pouze touží vědět, proč musela jeho žena zemřít. Tím se opět vracíme k onomu refnovskému rekurentnímu motivu čisté naivní duše procházející hnusným nelítostným a syrově odtažitým světem.


Pusher 2
(2004)

Tímto filmem se vracíme zpátky do Kodaně, tentokrát je však Bodnia ze scény a plný prostor dostává Mads Mikkelsen (mimochodem se v drobné scéně vrací i Zlatko Buric alias Milo). Mikkelsen tu hraje budižkničemu Tonnyho, syna mafiánského bosse, který by si rád vydobyl jeho úctu, rád by si vydělal nějaké peníze a vůbec, našel své místo ve světě, ale je přitom naprosto neschopný, nezodpovědný a vůbec, je tragickou existencí i ve světě už tak dost tragických existencí.

Jedním příkladem za všechny budiž scéna z nevěstince, kdy kvůli erektilní dysfunkci nemůže Tonny souložit s prostitutkami. Jeho otec jej neustále ponižuje, kšefty nevycházejí, a i když mu to moc nemyslí, tak mu to pořád myslí dost na to, aby si uvědomoval celou tuhle svou mizernou existenci (v tom se podobá protagonistovi z Bleedera).

Tonnymu navíc jaksi chybí pomyslné zločinecké „koule“, tj. úplná absence zábran. Ve své prostotě má totiž (opět ten motiv) jaksi naivní a ne úplně zkaženou duši. Takže, i když celý film sledujeme jeho naprostou neschopnost, ať už jako mafiána, či ve chvíli, kdy se mu narodí dítě a on je naprosto neschopným otcem (zas návaznost na film Bleeder), přičemž všem má pro něj okolí jen urážky a kopance, tak nakonec se přece jenom povznese k určité katarzi, k velkému činu, který sice ve výsledku nic nezmění a hnusný svět zůstane stejně hnusným, ale má povznášející symbolickou hodnotu.

Prosťáček všem ukázal, protože měl zlaté srdce. To je skoro pohádkový základ, který je zakopán pod půlmetrovou haldou špíny, neschopnosti, hlouposti, fetu a násilí. Mimochodem, když už jsem u toho, troufám si tvrdit, že Mikkelsen je nejlepší ve dvou polohách: úplně hloupé (Refnovy filmy z Kodaně), nebo naopak vysoce intelektuální (Casino Royale, seriálový Hannibal).


Pusher 3
(2005)

Třetí díl filmové série o drogovém podsvětí Kodaně se zase vrací k postavám, které by chtěly žít normálně. Tentokrát to dolehlo na samotného bosse Mila, který je na odvykací kúře, snaží se zklidnit svůj život a být tu pro svou dceru, která slaví zrovna narozeniny. To se mu ale nedaří a my si spolu s ním uvědomuje trpkou pravdu, že ten pravý život je pro něho ten plný drog a krve, zatímco skutečný pak působí jako nějaký podivný sen.

Mezi kriminálním a civilním světem Milo neustále přechází, rád by se zdržoval konečně, po všech těch letech, v tom civilním, ale má to několik háčků: za prvé, z kriminálního světa není úniku, problémy se (jako v předchozích Pusherech) vrší na sebe a řetězí, za druhé, je to jediný svět, ve kterém Milo umí chodit, který zná, zatímco ten civilní mu je cizí a přijde mu vedle všech těch starostí a zabíjení či po probdělé a profetované noci jako vybledlá fotokopie sebe sama (záměrně tu tímto spojením připomínám Neuromancera a Jeana Baudrillarda, protože téma snovosti a neskutečnosti reality se u Refna opravdu neobjevuje jen ve Fear X).

Zase je tu ono téma vzpoury sice záporné postavy, ale záporné se ždibcem dobra, proti čistě zápornému světu. Tentokrát to je Milo: starý, zkušený, ale i unavený chlap, který je sice mafiánský boss, co klidně stráví noc zabíjením lidí a zbavováním se mrtvol, ale má jakési meze, přes které nejede vlak. Vlak přes ně ve filmu přejede a z Mila se tak stane vlastně kladný hrdina; načež celá tahle „kladnost“ dostane silný kopanec do rozkroku ve scénách před koncem filmu, které záměrně svou vysokou brutalitou poukazují na ironii celého světa násilí, v němž Milo žije. Snímek uzavírá motiv igelitu, který se zde jako typ materiálu vyskytuje v kriminální i civilní realitě a tak je ironicky propojuje. Mimochodem, Zlatko Buric zde v klidu utáhl film i jako hlavní postava.


Bronson
(2008)

O filmu Bronson jsem už jednou psal a zdůraznil jsem tehdy, že i když je film vcelku „o ničem“, tak určitě divákovi může uhranout alespoň Hardyho herectví a Refnova technická stránka režie. Je třeba říct, že film není „o ničem“: je o problematickém britském vězni, který svým spoluvězňům i věznitelům všelijak zesložiťuje život, především tedy tím, že se rád pere. Postava Michaela, který si podle známého herce říká Charles Bronson, reprezentuje nahodilé a nezkrotné násilí, resp. neuhasitelnou touhu ničit a vytvářet chaos.

Je jedno, kolik nakládaček Bronson dostane od dozorců, kolikrát mu zkusí vygumovat mozek v psychiatrických ústavech, kolikrát jej přemístí. On nepřestane dělat problémy, nepřestane vymýšlet, jak by ještě mohl svět kolem sebe jinak naštvat. Dokonce i tehdy, kdy se zdá, že už zkrotl, tak vždy nakonec vyjde najevo, že to byla jen tenká slupka, kterou se pokryl, aby měl čas pro přípravu další vylomeniny. A proč vlastně musí pořád tvořit chaos? Kdo ví. Film ukazuje, jak je celá moderní společnost bezradná tváří v tvář bezdůvodnému furoru. Zatímco v ostatních filmech byl chaotický svět a v něm na okamžik zasvitlo u jedné z postav jakési světýlko možného vykoupení, tak tady je schéma obrácené: celý svět se snaží nějak vyrovnat s existencí násilného živlu, jakým je Bronson.

A jeden příklad britského naturelu v rámci rozhovoru ve vlaku: „Kam máte namířeno?“ – „Jdu zabít královnu.“ – „Takže jedete do Londýna.“


Valhalla Rising
(2009)

Také o filmu Valhalla Rising (český distribuční název Barbar ještě beru, ale verze obalů na DVD se zástupy vikingských válečníků je fakt idiotská) jsem už psal. Vyzdvihl jsem uhrančivost, díky které se divák od obrazu takřka neodtrhne, i když se na něm skoro nic neděje a takřka se nemluví, a pak také jeho meditativní rozměr o jednookém hrdinovi přezdívaném One-eye (Mads Mikkelsen), který hledá sám sebe. Ano, tímto filmem začíná jakési druhé období Refnovy tvorby, ve kterém ustupuje od realistické formy vyprávění a místo toho používá pomalé vyprávění skoro statickým obrazem, plynulou kameru, propracovanou kompozici scény, výraznou hru barev, minimalistické herectví a dokreslování spíše němého vizuálu hudbou. Člověku musí tato Refnova poloha, ještě trochu stravitelná v Drive, ale pro mainstream až příliš artová ve Valhalla Rising a Only God Forgives, prostě sednout, nebo má smůlu (a Refn ji pak má taky, protože tyhle filmy nebyly zrovna kasovními trháky).

Mikkelsen se vrací v této jednooké roli. Za celý film nepromluví ani jediné slovo a po všech těch feťácích či cinefilech jej poprvé vidíme u Refna ve vážné roli. Co však zůstalo, je násilí. Toho je tady překvapivě málo (asi tak tři scény, navíc velmi krátké), ovšem svou úderností a významem pro děj se zaryje zase do hlavy.

S výkladem tohoto filmu to není snadné a příliš nepomůže ani vikingská mytologie, s níž se ovšem zachází volně. Z hlediska prostého vyprávění sledujeme němého bojovníka s neznámým původem, který začíná jako zotročený gladiátor bojující pro potěšení svých vikingských pánů, načež se po peripetii událostí přidává k malé výpravě křesťanských rytířů do Ameriky, která ovšem končí fiaskem. Film je rozdělen do několika kapitol, které silně přispívají k tomu, aby byl vnímán jako vysoce strukturované dílo.

První kapitola se nazývá Wrath neboli Hněv. Setkáme se zde i s malou rolí pro Stellana Skarsgårda. Mikkelsenův zatím bezejmenný hrdina je zde zajatcem a otrokem, přičemž jeho stav působí, jako by byl takový odnepaměti. Tato postava zde má první vize budoucnosti (jsou ve stejném „červeném vidění“, v jakém bylo prostý rozum překračující horečné blouznění Harryho z Fear X, spolu s tím se ovšemže vrací taky téma snovosti a ten fakt, že to, co se odehrává na obrazovce, nemusí být skutečné, ale pouze alegorické).

Tato jasnozřivost spojená s prostým faktem, že Mikkelsenova postava nemá jedno oko (ale i s více motivy), ukazují jasně na boha Ódina. Odkazuje k němu i scéna, při níž se jednooký válečník konečně osvobodí a zabije (přičemž to vypadá jako oběť) jednoho ze svých věznitelů. Ten se jej před smrtí, když se Mikkelsen dívá na nebe, ptá, zda vidí sám sebe. Mikkelsenův němý hrdina ale neodpoví: vždyť zde zpodobňuje boha, a tak přece nemůže mluvit přímo k lidem. Lidé neslyší vůli bohů. Nemohou přímo poznat bohy. Ale ani tak jednoduché to zde není. Hrdina nemá zatím jméno, to dostane později až od té sorty lidí, která chce v celém světě nastolit řád, všechno pojmenovat a zaškatulkovat (ty zde reprezentují křesťané). Není ani přímo bohem, který by se zakládal na lidské fyzické a psychické podobě. Je spíše bohem ztotožnitelným s univerzálním nepojmenovatelným a neuchopitelným principem vesmíru, který do světa vnáší jak násilí, tak i morálku a kupř. též osud. Mikkelsenově postavě můžeme říkat „Ódin“, můžeme ji brát také jako „lidskou inkarnaci Ódina“, ale mnohem spíš jako univerzální „ztělesnění smrti“ či „ztělesnění osudu“.

V kapitole Silent Warrior neboli Tichý válečník již putuje Mikkelsenova postava s malým chlapcem. Ten se stává ústy mlčenlivého bojovníka a jeho vykladačem. Toto dítě je tím, kdo se cítí být schopným mluvit za bohy, předkládat jejich vůli, popř. tím, kdo pochopil princip, jenž Mikkelsenova postava zastupuje. Dochází zde k zajímavé proměně tohoto vykladačství. Zprvu mluví chlapec spíše za sebe, protože chce přežít. Vidí, že tichému společníkovi je vcelku jedno, co bude, takže volí podle sebe. Dochází k proměně a v samotném závěru, kdy One-eye vystupuje nejzřetelněji jako ztělesnění osudu, je už chlapec neomylným a okamžitým vykladačem jeho vůle a jeho proroctví.

V této kapitole potkávají křižáky, kteří zrovna vypálili pohanskou vesnici. Lidé, kteří sami sebe považují za vrchol civilizovanosti, potírají svět, který je pro ně chaosem. Setkávají se s jednookým bijcem, kterému dávají jméno: když už si bezejmennou sílu pojmenovali, mají pocit, že ji ovládli a že s ní mohou nějak dále nakládat. A berou jej ovšem mezi sebe. Proč taky ne, i když se považují za heroldy civilizovanosti, tak k tomu poslání se jim navýsost hodí ztělesnění násilí. Chlapec jim mimochodem říká, že One-eye přišel z pekla (ve filmu nelze poznat, jestli říká „hell“, tj. křesťanské peklo, nebo „Hel“, tj. zkrácené označení světa Helheimu, mrazivého pekla Vikingů; scénář jsem nikde na netu nenašel). Tak či tak, je to pomrknutí na to, že One-eye přichází z jiného světa. A také je to rámcový motiv, protože do pekla One-eye následně křižáky provází, peklem si musí všichni projít, než naleznou svůj osud.

Třetí kapitola nese název Men of God či Muži Boha. Kapitola se odehrává na lodi uvězněné prakticky neustále v mlze a tmě, které tak vytvářejí silný motiv pouti do neznáma, do jiného světa, do snu. Buď je toto samotným přechodem do smrti a všechny pasáže z Nového světa pak jsou již výjevy z osudů duší, nebo je to, a to spíš, cesta k umírání a v Americe čeká ještě pár kroků, kterými je třeba projít, ještě peklo, zlost, zoufalství a usmíření, poznání osudu, než přijde skutečná smrt.

Na lodi propukne povstání a křižáci chtějí zabít chlapce. One-eye jej uchrání a jednoho z rytířů zabije. One-eye tu, mimo jiné, reprezentuje prostou a jednoduchou, ovšem nezkalenou morálku, jakýsi ideál rousseauovského vznešeného divocha, který stojí v kontrastu vůči křesťanským bojovníkům, které strach, beznaděj i další slabosti ženou ke konání zlých činů. Tak či tak, vnímat film pouze jako volání po paganismu stojícímu proti křesťanské morálce, by bylo, soudím, značně zjednodušující.

Čtvrtá kapitola se nazývá Holy Land aneb Svatá země. Křižáci chtěli prvně plout do Jeruzaléma, ale nyní zjišťují, že jsou jinde. Jsou nejspíš někde v dnešní Kanadě, která zde dostává mystický rozměr. Stejně tak mystický (a osudový) rozměr dostává útok zdejších divokých domorodců. Šípy vykonají své a začne se nezastavitelně a neodvratně umírat. Začíná úřadovat strach, v případě křesťanů navíc umocněný pocitem opuštěnosti Bohem a prokletí.

V páté kapitole Hell neboli Peklo přichází peklo na zemi, které má několik rozměrů. Tím prvním je peklo zprostředkované přírodou a domorodci. Svět okolo je démonizován, je fatalisticky nelítostný a i prosté šumění větru v křoví (ve filmu spojené s hypnotizující hudbou) dohání křesťanské rytíře k šílenství, protože v něm slyší lačnění po krvi a příslib hrozného osudu, kterým je smrt v opuštění. Takový osud tento samonazvaný výkvět civilizace nedokáže přijmout a bouří se proti němu. A tak nastává druhé peklo a to se odehrává v psyché každého z křižáků. Začínají chaoticky propadat všem možným stavům vyrovnávání i nevyrovnávání se se smrtí. Ve svém šílenství spolu bojují, toulají se krajinou, zoufají si a vrcholem je scéna znásilnění jednoho křižáka druhým křižákem.

Přesný opak reprezentuje One-eye. Ten je ztělesněním pohanského náhledu na svět. Nevidí žádné prokletí, ani hrůzný osud. Jen naprosto přirozenou nelítostnost světa a prostě jen osud. Ve vizi se mu tady navíc konečně vyjeví jeho konečný osud a on je s ním, na rozdíl od křižáků, smířen stejně tak, jako je smířen s celým světem. Zatímco tak křesťané šílí a doslova apokalypticky si rvou vlasy, One-eye kontempluje s celým světem, chaotičnost a násilnost života ukončeného smrtí přijímá a svou vnitřní rovnováhu navenek reprezentuje stavbou s kamení, které pečlivě balancuje na sebe (zároveň ale tyto kameny připomínají pomník, což dává smysl vzhledem k tomu, že One-eye již viděl svou vlastní smrt).
Poslední kapitola Sacrifice, tedy Oběť, nabízí rozuzlení. To je pro křesťany prosté. Většina z nich umírá. Ti, kteří se osudu vzpírali nejvíce, umírají dokonce One-eyeovou rukou, neboť on je ztělesněním osudu a tomu se vzepřít nelze. Zbývající křižáci už jsou pak příliš unaveni zoufalstvím a docházejí do stádia rezignace a tedy i odevzdaného pochopení. Již i oni chtějí akceptovat svůj osud. Spolu s One-eyem a chlapcem stoupají na vysoký kopec, kde je okolo zase jen modré nebe.

Celý film se anglicky jmenuje Valhalla Rising, což je víceznačný název. Můžeme jej vnímat jako „stoupání k Valhalle“, v tom případě název popisuje cestu One-eye, který se ztělesnil na zem, kam přišel z jiného světa a kde musí poznat, co je vlastně zač, aby se pak mohl zase vrátit do své nadnebeské říše, ale také to může znamenat „povstávání Valhally“, v tom případě tedy fráze referuje o tom, jak nakonec vítězí pohanská příroda a pohanským náboženstvím zastoupený osud vůči slabému nátěru civilizace, namlouvání si života věčného a boží lásky; vepisování jakýchsi pouze lidských pojmů do chaotického násilného světa.

Chlapec zde přímo hovoří ke křižákům. Teď, když se rozhodli konečně poslouchat, jim může říct pravdu, tak, jak ji náhle celou vidí One-eye. Došlo zde k posunu chlapce i One-eye. Chlapec na začátku mluvil jen za sebe a One-eye, tedy své poznání o principech světa, pouze mlčky následoval. Nyní dosáhl osvícení a je v přímém (takřka telepatickém) spojení s One-eyem. One-eye zase v první kapitole hleděl na nebe a neznal ani své jméno, nevěděl, jestli vidí sám sebe. Nyní, po vykonání pouti za poznáním, má náhle přístup k veškeré moudrosti. Vidí všechny osudy, vidí, co se má nutně stát, a zároveň mu to vše dává svobodu. Jako Ódin, který vyměnil oko za moudrost, tak i on má náhle přístup k vševědění a křižákům může skrz chlapce říct celou pravdu.

Ale ódinovská cesta ještě není kompletní. One-eye jde vstříc vlastnímu osudu, odevzdaný a vyrovnaný. Přijímají jej do svého kruhu Indiáni, zde svou cizostí snad reprezentující bytosti z jiného světa, a zabíjejí jej, přičemž tím vykupuje život chlapce, tedy toho, kdo jemu a jeho pravdě byl celou dobu věrně oddán. Obětí boha to vše končí a One-eye zase opouští svět lidí.

Všimněme si závěrem, že i Valhalla Rising řeší stále ta stejná témata, jako jiné Refnovy filmy. Podstatu světa jako samý chaos a násilí. Záporné postavy, které tato podstata dohání k násilí. Spirálu bezmocného padání do stále většího průseru. A jednu postavu, která je v něčem lepší a čistší, než ostatní, ale přesto není o nic méně namočená do toho všeho násilí, které vládne světu.


Drive
(2011)

Též o tomto filmu jsem už v minulosti psal. Drive načal zase novou éru Refnovy tvorby, kterou charakterizuje nová poetika založená na neonech, elektrické hudbě, rytmu a velkých barevných plochách. Tyto rekvizity, většinou vnímané jako moderní, ale dnes už vlastně také retro, jsou cihlami, z nichž jsou postaveny filmy Drive i Only God Forgives a jak prozrazuje už název dalšího chystaného filmu, The Neon Demon, zatím se nikam asi ani odbočovat nebude.

O vizuálu a hudbě Drive se toho namluvilo již dost. Film je prostě audiovizuálně nesmírně chytlavý, písničky skvěle vybrané a i když jde o jakési elektrické disko, tak vlastně v podobě jakési nekončící hudby hrající z autorádia při cestě po noční dálnici vedoucí do nicoty vykreslují zase onu osudovost.

Hlavní hrdina, nazývaný prostě jen Řidič a zahraný Ryanem Goslingem, je opět mlčenlivou postavou, jejíž oči prozrazují, že ví něco víc (no, v případě One-eye to bylo jedno oko), a jež ze svého strnulého odevzdaného klidu propuká v efektivní násilí rychle a účelně, opět podobně, jako One-eye.

Sledujeme příběh osamělého Řidiče, který je přes den kaskadérem a přes noc pak dělá taxík všemožným kriminálním živlům. Je mu vcelku jedno, k jaké práci ho kdo přivede. Nevidí ve světě žádný smysl, nevidí v něm své místo a tak si vytváří kolem sebe silný nános flegmatismu a tiché odevzdanosti. To se ale náhle prolomí, když mu v šedé nicotě světa zasvitne malé světlo.

Řidič pozná čistou a prostou krásu, když se seznámí s Irene, kterou ztvárnila pro tuto roli se skvěle hodící Carey Mulligan (mimochodem, můžeme tu zase najít i žánrovou variaci na postavu „femme fatale“). S Irene se dlouho míjí, než náhle udělají jeden krok a začne pro oba nový život. Irene se svým synem jsou vytrženy z nudy a opuštěnosti všedního dne, zatímco Řidič získává jakýsi smysl svého života, první dva lidi, na kterých mu skutečně záleží a kteří jej přinutí vylézt ze své apatické ulity.

Příběh se samozřejmě zkomplikuje příchodem refnovské postavy typu „řítím se z průseru do ještě horšího průseru a nevidím cestu ven“, tedy z vězení propuštěného muže Irene, který se jmenuje Standard a zahrál ho Oscar Isaac (jehož hvězda dnes v Hollywoodu jen stoupá a tento výstup zřejmě jen potupluje role v nové epizodě Star Wars). Standard dluží peníze, díky čemuž do průserové spirály dostává i Irene se synem, takže se Řidič rozhodne mu pomoct. Akce se nepodaří a Řidič se sám dostává do této spirály. Najednou ztrácí svůj klid, objevuje se jeho naštvaná i z míry vyvedená stránka, protože se z ní snaží rychle dostat sám sebe i Irene se synem.

Podobností s One-eye je zde hodně a ne jen v nemluvnosti a násilí. Řidič je sice více člověkem, ale také je velkou neznámou. Odkud přišel? Jak se jmenuje? Co je zač? Proč je tak dobrý řidič? Kam směřuje? Po čem touží? Řidič je nelidským duchem a spolu s Irene nachází lidskost, pro kterou se v závěru musí, stejně jako ve Valhalla Rising, obětovat. Následné „vzkříšení“ a odjezd autem pryč, do neznáma, do temnoty, do nicoty, můžeme už brát čistě metafyzicky.

Klasické refnovské téma tu je prosté: Řidič je součástí světa zločinu a je vlastně v aktivitách spojených se zločinem velmi dobrý, ale má čistou a navíc utrápenou duši, která se pod tím nánosem zločinu skrývá a která vyplave na povrch díky Irene… to už ale zároveň musí opět zaktivovat svou násilnou část, aby Irene mohl ochránit.

Výhoda Drive spočívá v tom, že i když zapadá do Refnovy tvorby, tak je ho možné vnímat i na jiných úrovních. Je možné si ho užít jako obyčejný thriller, ve kterém mafiána hraje Ron Pearlman a ve kterém jde o prachy. Je možné si jen vychutnat obraz a hudbu; neonem a elektrizující emotivní příběh je prostě chytlavý i bez interpretace. Film je zasazen do amerických reálií a tím pádem přístupnější. Není zkrátka divu, že je Drive mainstreamově asi z celé Refnovy tvorby nejvděčnější.


Only God Forgives
(2013)

A jsme u zatím posledního Refnova filmu, na který se po Drive spousta lidí těšila a ještě větší spousta byla pak zklamána, protože artovost Drive šla pro ně až příliš daleko a navíc se do filmu dostalo až příliš moc zcizujících prvků (zasazením do Bangkoku počínaje), díky nímž už to prostě není tak jednoznačně chytlavý film.

Only God Forgives navazuje v mnohém (zejména ve vizuální stránce) na Drive, ovšem zároveň rozvíjí další motivy. Je tu např. zase téma těhotenství a vztahu ke svému dítěti, jako v Bleederu. Zde je reprezentováno postavou autoritativní a manipulativní mafiánské matky. Její syn, učitel thajského boxu Julian, kterého hraje Ryan Gosling, je tentokrát kriminálně neschopný a je vlastně neschopný v průběhu celého filmu cokoliv významněji změnit, tedy až na jeden důležitý moment poznání a očisty. Celý ten koncept neschopného kriminálníka, v tomto případě navíc nezdravě fixovaného na autoritativní matku, která mu pořád dává najevo, že jej vlastně nechtěla (což můžeme vnímat jako jakési jeho prokletí, ať už ve vztahu k ženám, či k životu obecně; výsledkem je zase apatie a navíc také bezradnost), který ovšem v sobě náhle najde o trochu víc dobra, připomíná Pushera 2.

Ryan Gosling zde ovšem tentokrát nehraje hlavní postavu, což je možná věc, kterou si spousta diváků hned neuvědomí. Hlavní postavu zde ztvárňuje thajský herec Vithaya Pansringarm, který hraje šéfa policie Changa. Chang je do určité míry opět božskou postavou ranku One-eye. Je neúplatný, nezastavitelný, je ztělesněním nevyhnutelného osudu.

V jedné scéně se utká v souboji s Julianem, ale ten následně musí poznat, že osud se porazit nedá. Chang je zde trestající božskou silou, je násilným vykonavatelem ultimátí spravedlnosti. A Julian je souzen jako poslední. Projde Changovým božským soudem, nebo ne? Bude mu stačit k očistě ten jeden čin?

Čin, který Julian vykoná, souvisí s mnohovrstevnatostí postavy Changa, který je krom ztělesnění spravedlnosti také člověkem s rodinou. Jeho malou dceru je Julian s ještě jedním zločincem vyslán, aby zabili Changovu malou dcerku. Na místě ale Julian nachází v sobě onen střípek mravnosti a zabíjí svého kumpána, čímž zachraňuje Changovu rodinu, načež odchází zpět do své odevzdanosti, kde čeká, smířen s osudem, který je mu ale neznámý, jak o něm rozhodne pán života a smrti Chang.

Opět se vrací vize (zase červeně tónované). Julian má po celou dobu filmu hrůzné vize, ve kterých vidí Changa, jak mu seká ruce. To se dá vyložit snadno. Julian odjel do Thajska, protože v USA spáchal zločin. Utíká před spravedlností, ale také před svým svědomím. Chang reprezentuje osud, ve kterém jej spravedlnost konečně dohnala. A z toho má Julian největší hrůzu, největší noční můry. Ze svého nevyhnutelného trestajícího osudu, z pekla, do kterého jako hříšník směřuje, z anděla pomsty Changa, který jako by neustále čekal za nejbližším rohem.

V Changově domě, při pohledu na malou dívku, se v Julianovi nejen hne prosté lidské svědomí, ale dostává se také do jakéhosi jiného světa (všímejte si opět, jakou roli tady, podobně jako ve Fear X, hrají dveřní rámy, zejména ve scénách u Changa doma; zkuste si všímat, kdo s kým se kdy setká v jedné místnosti a které postavy se naopak nikdy nesetkají a tento dveřní rám alias brána do jiného světa je oddělují). Po této transcendentní pouti se Julian smiřuje se svým osudem a soudem.

To je tedy dosavadní Refnova tvorba. Tento autor se neustále v minulosti vyvíjel, zároveň však novými způsoby zpracovával stále stejná témata a tytéž myšlenky. Jaký bude The Neon Demon uvidíme. A vůbec, co bude dál. Kam je ještě možné, aby tak nápaditý autor kráčel.

 

Kobry a užovky

Středa, Únor 4th, 2015

Film Kobry a užovky mě příjemně překvapil, asi tak, jako před lety Tobruk. V ani jednom z případů se nedá úplně říct, že by na tom našem smrdutém filmovém rybníčku vykvetla překrásná orchidej, ale člověk je rád aspoň za nějaký ten trochu výjimečný leknín. Vlastně o českém filmu často říkám, že poslední opravdu dobrý film, tedy takový, který bych si osobně zařadil do nějaké topky nejoblíbenějších filmů a který není top jen v tuzemském kontextu, ale tak obecně, je Tmavomodrý svět z roku 2001. Mezitím, snad až na ten Tobruk, nic. Kobry a užovky nejsou nakonec vrcholem kinematografie a nezařadil bych je na úroveň Tmavomodrého světa, ale příjemným překvapením alá Tobruk jsou. Je na nich ovšem vidět, že může i v našem prostředí vzniknout typicky český film v českých reáliích, který je zároveň dobrý.

Když už jsme u Tmavomodrého světa, tak stojí za zmínku, že v něm poprvé výrazněji zazářil Kryštof Hádek. Prakticky debutant, kolem dvaceti let a za svými známějšími hereckými kolegy (Vetchý, Kaiser) vůbec nezaostával. A pak vlastně zářit přestal… Myslím, že zdaleka ne kvůli nedostatku talentu, ale kvůli nedostatku rolí.

Krátce po Tmavomodrém světě natočil Kryštof Hádek Experty, tedy jednu z českých variací na žánr komedie o středoškolácích zbavujících se panenství či panictví. O Expertech radši nebudu mluvit, v záhlaví těchto stránek mám totiž napsáno cosi o „uklidňujícím čtení“ a kdykoliv vzpomenu Experty, tak mi začne zuřivě tikat levé oko. Každopádně po nich následovala plejáda televizních a vůbec slabých rolí a Hádek tak musel talent utápět. Takový je tedy ten náš rybníček, v němž dobří herci musí natáčet lidové Bobule, nezvedené Máje (ačkoliv na tom byl snad Hádek vedle Třísky tou jedinou dobrou věcí) a trapasit v televizních seriálech (tam se naštěstí Hádek udržel dál od různých Ordinací apod.).

Toto bylo vlastně nakousnuto i po projekci Kober a užovek, kdy jedna slečna řekla v diskuzi Kryštofu Hádkovi, že jej zná z televize hlavně jako dobráckého hlupáčka, načež vznesla dotaz, jaké to bylo ztvárnit zase diametrálně jinou postavu (a můžeme si snad i říct, že obtížnější postavu, což sice slečna neřekla, ale Kryštof Hádek na to vlastně tak trochu odpovídal, když začal tím, že ani hraní hlupáčků není úplně jednoduché). A já bych dodal, že je vlastně moc dobře, že se tady opět vyskytla taková role a takový film.

Kobry a užovky nicméně fungují ovšem po více stránkách, než jsou jen dobré herecké výkony či absence jakési české hořkosladké hřebejkovské trapnosti. Když už jsme u těch herců, tak hlavní roli tu vlastně nemá Kryštof Hádek, ale jeho starší bratr Matěj. Ten skoro nesleze ze scény a je to vlastně jeho příběh, který v prvé řadě sledujeme.

Oba bratři vytvářejí své určité protiklady a navzájem se tak doplňují. Platí to na úrovni postav: Užovka, tedy starší bratr hraný Matějem, spíš životem proplouvá, když o něco jde, má spíš ruce zpátky, moc se ani nepředře a v prvé řadě se vždycky strachuje o to, aby se sám měl dobře, ovšem na druhou stranu dokáže být i seriózní a myslet i na druhé; Kobra vedle toho plive (a to i doslova, jak také po filmu podotkl Kryštof: „no, ve filmu na několik lidí plivu, takže je vlastně Kobra příznačné jméno“) a občas někomu ublíží, ale je rovný, nic neskrývá a jde do všeho po hlavě; ničí sebe i své okolí, ale s upřímností dítěte či hloupého zvířátka (jak jej nazve filmová babička).

Dichotomie bratrů se odráží i na herectví: Matěj předvádí minimalistické pojetí málomluvného chlapa potýkajícího se s různými neblahými okolnostmi a tak trochu i kriminálními živly (vlastně mě u filmu chvílemi napadla i příměra k rané tvorbě Nicolase Winding Refna, ale to by v Kobrách muselo být jo více brutality), Kryštof svého totálního narkomana představuje zase expresivním způsobem (Kryštof sám pak dodal, že s postavami více na hraně si jde více vyhrát).

Film je vlastně (ačkoliv nejen) o fetování a jeho důsledcích. Je o lidech na periferii, chudých a spekulantských, o překračování linie slušného života a zločinu. V tomto vlastně není moc originální či objevný. Ale ve svém podání ano. Nemoralizuje, není zbytečně drastický. Občas je chladně realistický, jindy zas zabrousí do vod grotesknosti, ovšem v tak akorát správné míře, aby nepůsobil zbytečně komicky či aby se neshazoval. Sál se občas zasmál, ale bylo zjevné, že tenhle film není komedie.

Vlastně jsem tento článek pojal až příliš jako ódu na Kryštofa Hádka a to i přes to, že ve filmu samotném vás mnohem víc asi zaujme herecký výkon Matěje Hádka (a také jiných herců, kteří jsou naprosto výborně vybráni, nejsou natolik známí, aby to rušilo, ani natolik levní, že by nebyli dobří). No, ale proč ne. Přijde mi, že Kryštof je jediným z mladé generace českých herců (Mádla stranou, ostatně to teď u něj stejně spíše vypadá na režisérskou kariéru), který má na to překročit stín komedií a jiných filmů o mladých krásných usměvavých lidech či televizní tvorby a stát se velkým filmovým hercem. Jenže česká půda asi pro takovou dicapriovskou cestu není zatím docela umetena a kdo ví, kdy bude.

P. S. To musí každý film o bratrech mít rozpůlený poster spojující jejich obličeje? Poster na Kobry mi trochu připomíná Warriora.