Raid 2: Berandal

- Jak se říká člověku, který v Indonésii zemře stářím?
- Rebel.

To není pokus o rasistický vtip, nýbrž pojem, jaký by o Indonésii asi získal člověk zeměpisu nepříliš znalý po zhlédnutí druhého Raidu. Ten navazuje na první Raid (2011), který vznikl kdysi jako v zásadě docela malý počin. Příběh v něm byl redukován jen na zdůvodnění toho, proč náhle sledujeme jednotku policistů uvízlých v paneláku plném kriminálních živlů. Gareth Evans nám v něm představil indonéské bojové umění pencak silat v celé jeho brutálnosti a za užití herců, kterým to kopalo více než dobře a měli zároveň dost drsňáckého charisma (Iko Uwais v hlavní roli policajta Rámy, Yayan Ruhian jako záporák – Evans s nimi pracoval již na méně známém filmu Merantau, 2009). Z nízkorozpočtového filmu z jednoduchou premisou se vyklubalo akční inferno, které okouzlilo svět. Nejen, že bylo zatraceně brutální a intenzivní, ale také výborně natočené, s napětím šponovaným jak legíny na brazilské holce a hlavně s řadou nápadů: ať už se jednalo o přestřelku ve tmě, kombo s ledničkou a granátem, skrývání se za zdí atd. Plus indonéské reálie a samotný pencak silat působily na západního diváka, z jehož hlediska do té doby monopol přes akční filmy patřil USA a Číně.

Pokračování Raidu nabízí všechny tyhle ingredience, které byly v předchozím dílu. Postavy jsou obratní terminátoři, kteří umí chlapa zabít na tisíc způsobů a neznají bolest (a přesto je to tak natočené, že divák tu bolest málem cítí s nimi). Krev cáká a scény tak dlouhé, že vyčerpají fyzicky i diváka, jsou nápadité i dostatečně násilné, aby (na rozdíl od většiny zhollywoodizovaných akčních filmů) divák skutečně v každém okamžiku věděl: tady se bojuje na život a na smrt, každý pohyb, každá rána zatraceně bolí, a nemůže to skončit jinak, než špatně).

Vedle toho však Raid 2 buduje na úctyhodné ploše půl třetí hodiny i velmi solidní příběh, který nám místy připomene dokonce i Scorseseho. Ne, žádné herecké koncerty ve vypointovaných scénách nečekejte. Ale charakterové rysy postav jsou dobře načrtnuté, přesvědčivě představené a zahrané, scénář odsýpá i mimo akční scény, navíc herecký ansámbl nyní netvoří jen hrdlořezové, ale také pár čistě charakterovějších herců (Arifin Putra, Tio Pakusodewo) a dostavila se dokonce i modelka (Julie Estelle), která tu ovšem ztvárňuje jednu z nejbrutálnějších postav. Gareth Evans každopádně ukázal, že umí budovat napětí a emoce i scénářem a to ne jen zápletkami ve stylu „Ráma se schoval do přístěnku na košťata a jde po něm patnáct chlápků s mačetami“. Do paměti se divákovi vryjí i mnohé ryze nenásilné scény, což je u filmu, který je pokračováním „Counter-Striku s bitkami“ docela co říct. Jasně, děj mohl být ještě víc vypointován. Např. je dost málo vytěženo to, že zde Ráma pracuje v utajení. Ale to je drobnost.

berandal3aTak či tak, dobré herecké výkony odvádějí i herci, které si původně Evans vyhlédl ne ani tolik kvůli tomu, že by uměli s lebkou v ruce dramaticky filozofovat o kašpárkově pomíjejícnosti, ale spíš proto, že by nebohému Jorikovi uměli tu lebku z hlavy vlastnoručně vyrvat. Iko Uwais, který se vrací v roli Rámy, vám dává všechny důvody mu fandit. Není to žádná mlátící gorila, ale takový menší sympaťák z Oceánie. Je to navíc docela rodinný týpek a správný polda, což nám bylo v krátkých, ovšem výstižných scénách připomenuto v prvním i druhém díle Raidu. I přesto, že je Ráma založením hodný kluk, vystupuje v akčních scénách obou Raidů jako indonéský Chuck Norris. V závěru druhého Raidu se z něj postupně stává doslova ztělesnění vraždící zběsilosti a krvavého furoru… a přece nepřestane být tím správným chlápkem a ani po všech těch roztrhaných a rozsekaných průdušnicích, které má na svědomí, nepřestane být v očích diváka tím hodným policajtem, co ze všeho nejvíc touží se zas vrátit za svou ženuškou a dětmi. Jakkoliv tohle vlastně zní jako hollywoodské klišé hrubého zrna, tak zde to vyzní přirozeně, možná i proto, že se v tomhle ohledu příliš netlačí na pilu, ke všemu Iko je prostě takový typ: klukovský a přitom drsný. Asi jako nejbližší přirovnání mě napadne Tequila z Hard Boiled, kterému člověk taky věřil toho jazz-mana i olovem kropícího krále samopalů.

Raidu 2 se vrací dokonce i Yayan Ruhian, který v jedničce ztvárnil hlavní zápornou roli (a, spoiler alert, umřel). Zde se dá těžko říct, zda je kladnou či zápornou rolí. Stále hraje zabijáka na špatné straně zákona, ale tentokrát je vykreslen úplně jiným způsobem: jako milující svou rodinu, jako čestný a do posledního dechu oddaný svému šéfovi. Jeho příběh je jak malý film ve filmu. Zápletka o nájemném vraždícím bezdomovci (ve filmu to není tak vtipné, jak to zde zní) s kódem cti, který je zrazen, nemá vliv na zbytek stopáže, ale zaujme skoro stejně, jako hlavní příběh. Použití stejného herce navíc vyvolává různé otázky o symboličnosti postav, ale já myslím, že prostě Evans jen chtěl znovu obsadit svého kamaráda a skvělého bijce.

Ale ovšem, že jde hlavně o akci. Ačkoliv jde hlavně o mlácení, tak i ta jedna honička v autech má doslova obří měřítko a bere dech. A akční finále, to je hotový očistec, v němž akční žánr stoupá k vrcholu a postavy si sahají na úplné dno.

A tím se dostávám ke konci téhle recenze. Už od premiéry Raidu 2 se mluví „o nejlepším akčním filmu všech dob“. Když nad tím tak člověk přemýšlí, ani mu to nepřijde nadsazené. Ale ano, mohlo by být i lépe. Mohlo být ve filmu víc akce i se střelnými zbraněmi, mohl být ještě trochu víc rozveden příběh. Třeba tohle k dokonalosti dovede poslední chystaný díl (Raid má být trilogie). Už se nemůžu dočkat.

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.