Kimono, pončo či košile?

Jak jsem psal v článku o Janě Eyrové, některé příběhy jsou tak silné a nesmrtelné (jako Romeo a Julie), že na jejich kostru lze navléct ledajaký šat, dají se situovat do různé kultury a doby, dokonce i do různého žánru. Takový je také příběh, který má (zřejmě) svůj původ v povídce Red Harvest, kterou ve 20. letech napsal americký autor hard-boiled detektivek Dashiell Hammet. Ten byl zpracován ve třech známých filmech: Kurosawově Yojimbo (1961), Leoneho Pro hrst dolarů (1964) a Hillově Poslední zůstává (1996).

Yojimbo (v překladu Tělesná stráž) vypráví příběh samuraje bez pána (rónina), který doputuje do vesnice se dvěma znepřátelenými gangy, rozhodne se to hrát na obě strany, protože si chce vydělat a těm chlápkům by stejně „bylo lépe mrtvým“, pak ale vystaví sebe kvůli záchraně ženy ze zajetí, dostane nakládačku a poté, co jeden gang zničí druhý (při čem mu zapálí dům), si to jde rozdat se zbývajícími chlápky. Tahle kostra je úplně stejná ve zbývajících filmech, akorát pochopitelně místo samuraje dostaneme pistolníky. Yojimbo je vcelku dobrý. Meče jsou vedle pistolí víc osobní a kontaktní, navíc akční scény s nimi (byť je jich pomálu) jsou natočeny dobře. Scéna pobití chalupy, v níž je vězněna dívka, je zde asi nejdelší a nejlépe natočená ze všech tří filmů.

Bohužel však Yojimbo proti svým západním protějškům ztrácí i tak spoustu bodů. Kurosawa, nakolik je to světoznámý a uznávaný režisér, nedosahuje podle mě vyprávěcí či audiovizuální preciznosti Leoneho či Hilla. Příběh je zdaleka nejrozvláčnější a nejnudněji podaný, navíc si divák neodnese zrovna moc záběrů, které by se mu vryly do paměti. Hudebně si nemá s Hillovou verzí co vytýkat, na Leoneho kamaráda Morriconeho pochopitelně nemá ani jedna z nich (přestože prý Ennio s hudbou pro Pro hrst dolarů nebyl až tak úplně spokojený). Je zajímavé důkladné propojení hudby a zvukových efektů s děním na plátně (palička dopadne na xylofón, či co to bylo za nástroj, vždy, když někdo např. udělá nějaký pohyb). Možná jen nejsem zvyklý na japonskou kinematografii, ale po chvilce mě tohle spíš štvalo, stejně tak jako hudba, která je spíš rytmická, než melodická. Herci v Yojimbovi taky nejsou zrovna první třída, navíc si asi nikdy nezvyknu na japonské afektované vystupování. Světlou výjimkou je Toširó Mifune, který hraje skvěle a působí dostatečně drsně.

Pro hrst dolarů je ze všech tří filmů nejznámější a tradičně zabírá přední místa v různých žebříčcích. I když není tak slavný a uznávaný, jako Hodný, zlý a ošklivý či Tenkrát na Západě (Sedm statečných nemám rád, ale za zmínku stojí, vzhledem k tomu, že tu zas je spojení s Kurosawou, tj. s jeho Sedmi samuraji), tak je to právě Pro hrst dolarů, které pro svět objevilo a proslavilo spaghetti westerny (které se posléze pro mnoho lidí staly synonymem pro westerny vůbec) a Clinta Eastwooda. Clint je také jedním z taháků filmu: je správně drsný a tajemný. Za jeho očima a pátravými pohledy se toho vždy děje víc, než je hned vidět.

Prostředím je zde Mexiko 19. století, nebudu říkat, zda to je lépe či hůře, každému se líbí nějaká atmosféra a jak jsem řekl v úvodu, tenhle námět snese různá prostředí. Na druhou stranu je možná fakt, že tento film bývá trochu i nadhodnocován proto, že je jeho autorem Leone a že patří do žánru, do jakého patří. Těžko říct. Tak či tak, typické lahůdky pro oko a ucho jsou již zde: dlouhé záběry, které ve westernu zlidověly, dlouhé a skvěle náladu vystihující melodie. Prostě to, co na konci 60. let bylo v Tenkrát na Západě dovedeno k dokonalosti.

Je trochu zvláštní, že se Kurosawa s Leonem soudil. Nevidím do toho a musím uznat, že řada nápadů je fakt hodně podobná (včetně takového detailu, jako je vzdálenost domku tatíka se synem od domku, kde vězní jejich matku). Působilo by to však trochu oprávněněji, kdyby šlo u Yojimba o původní námět a ne adaptaci americké novely spadající pod žánr hard-boiled detektivek. O „vykradení samurajského tématu“ je tu tedy trochu obtížnější mluvit. (Podotýkám, že jsem tu novelu nečetl, takže víc se k tomu vyjadřovat nebudu.)

Poslední zůstává je film, který trochu zapadl a byl, podle mě neprávem, víceméně odsouzen. Příběh posouvá do doby prohibici a místně jej staví do vyprahlého pouštního městečka. Tahle fúze mezi pistolnickým westernem a gangsterkou funguje skvěle: přináší zase nový vítr a nové pojetí, ale zároveň si zachovává pořád tu drsnost a prašnou nelítostnost divokého západu. Příběh je vlastně Yojimbovi i v některých bodech věrnější a doslovnější (až na ty dva domky…). Vícekrát je zde také Yojimbo přímo citován: např. John Smith říká „bude to bolet“, než zabije první chlápky (Pro hrst dolarů zase více cituje ve scéně s ohlašováním počtu rakví bednáři). Příběh je zde, řekl bych, nejsmysluplnější a nejlépe odvyprávěný. Poslední zůstává vítězí i v akčních scénách, i když některé už dneska můžou taky působit ulítle (myslím zejména nekonečné zásobníky a létající těla po zásahu z pistole). Samozřejmě, co Poslední zůstává nemá, je ta audiovizuální preciznost, ale co do atmosféry mu do Pro hrst dolarů zas tolik neschází: zaprášené město Jericho hned po chvilce dýchne svou jedinečnou náturou a ta už diváka nepustí.

Co se herců týče, tak Poslední zůstává posbíral asi nejvíc elitních jmen a dobrých herců: Bruce Willis, Bruce Dern, Karina Lombard, Christopher Walken či David Patrick Kelly (alias Sully, kterému Arnie v Komandu lhal, že ho zabije posledního). Ale i ostatní hrají dobře, např. Alexandra Powers. Říct, jestli je drsnější drsňák Mifune, Eastwood či Willis, to se nedá. Eastwood je sice legenda a o Willisovi se často mluví jako o akčním béčkaři, ale myslím, že v tomhle filmu se našel a s Clintem v charismatu krok směle udrží. A možná mi i ten Willis přirostl k srdci o trošku víc, ale to už je otázka osobních preferencí. Každopádně mi přijde škoda, že jde o trochu opomíjený film, protože u mě je v rámci filmů, ve kterých Bruce hrál, docela vysoko; a to hrál v řadě kultovních kusů. A ovšem nemůžu nezmínit Walkena, který tu taky předvádí jednu ze svých nejlepších rolí. Což je u herce s Oskarem za Lovce jelenů co říct.

Některá témata se v rámci filmů zajímavě posunula právě díky změně prostředí. Třeba ve všech je jedním z motivů to, že hlavní hrdina bojuje klasičtějším způsobem, zatímco antagonista preferuje zdánlivě lepší zbraň. Sanjuro z Yojimba bojuje mečem a když o něm je řečeno, že je dobrý, antagonista vytáhne revolver a zeptá se „lepší, než tohle?“. V Pro hrst dolarů prohlásí Ramon, že chlap s puškou vždy porazí chlapa s pětačtyřicítkou, což je zbraň, kterou volí Pončo. V Poslední zůstává je přímo citována hláška „lepší, než tohle?“, když Walken srovnává postavu Bruce Willise se svým samopalem Thompson. Ve všech filmech ovšemže v závěrečném duelu vyhraje klasika.

Vlastně bych se vůbec nebránil, kdyby někdo chtěl tohle téma zpracovat teď znovu. Mohlo by to dopadnout špatně… Ale nemuselo.

Leave a Reply

Name and Email Address are required fields. Your email will not be published or shared with third parties.