Archive for Prosinec, 2015

Star Wars: The Force Awakens

Sobota, Prosinec 19th, 2015

Po zhlédnutí nejnovějších Star Wars bych svůj dojem přirovnal třeba k Avengers: Age of Ultron. Film se mi líbil, bavil mě a ničím výrazným nezklamal. Dostal jsem to, co jsem očekával, ba byl vlastně i párkrát příjemně překvapen. A přesto: ten pocit, že se dívám na něco výjimečného, něco, co jsem ještě neviděl, něco, co má výraznou a originální duši, tedy ten pocit, jaký jsem měl u prvních Avengers, u Interstellaru či u filmu Fury, ten se nedostavil. Snad je to částečně i tím, že nejsem zrovna zarytý fanda Star Wars. I když filmy mám rád, tak hry jsem hrál jen sporadicky, knihy či komiksy nečetl vůbec a celkově, to univerzum nemám tak rád, jako kupř. Středozem či vesmír Star Treku. Když už zmiňuji ten Star Trek, musím uznat, že Abrams opět udělal to, co všichni čekali: potěšil fanoušky, rozšířil vesmír, přinesl technicky dobrou a vlastně i vcelku dobrou zábavu. Ale na přikování do sedačky to celé prostě nestačilo.

Ovšem natočit film spadajícího do takového fenoménu, jako jsou Star Wars, to není jen tak. Nešlo zde jen o oblibu původní trilogie a o to, že na ni bude konečně navázáno. Milióny fanoušků totiž také rozhořčila nová Lucasova trilogie z přelomu tisíciletí a očekávali, že Abrams očistí jméno franšízy a že ji zase zavede tím správným „pravověrným“ směrem. K tomu musím hned dodat, že jsem nikdy nebyl tak úplně příznivcem hanění nové trilogie a vynášení staré do nebes. Pro tu starou hraje obrovská nostalgie a také je pravda, že v ní jaksi víc byl přítomen prvek dobrodružství.

A ano, v nové bylo pár prvků, se kterými prostě Lucas silně přešlápl: casting obou herců hrajících Anakina, Jar-Jar, midichloriany, nefungující a nudná politika či Yoda poskakující jak propíchnutý balónek. Ale takové blbosti byly přece už i v původní trilogii, včetně notné řady totálních logických lapsů (Lukův asi jedno odpoledne trvající výcvik), nesmyslů a morálně dost pochybných věcí (masový vrah Anakin je náhle vlastně klaďas). Ale zároveň i nová trilogie měla řadu silných momentů, většinou v závěru (boj s Darth Maulem, boj Anakina s Obi-wanem). A měla kupř. také velmi charismatického Ewana McGregora.

Dobrou zprávou rozhodně je, že Abrams se důsledně vyhnul všem těm starým chybám, za které by na něj fanoušci vylévali tentýž vitriol hněvu, jako onehdy na Lucase. Jar-Jar se nekoná. Roztomilost zůstala náležet opět jen robotům a je dávkována dost uměřeně. To samé platí o vtipech, jejichž kadence je sice velká (neustálé vyměňování hlášek vlastně připomíná Marvelovky), ale nikdy nezvrhávají vyprávění do komedie. Za břicho se popadat nebudete, ale dobrou atmosféru vtipy vcelku budují.

Každopádně však neuvěřitelný hype novým Star Wars spíše podtrhává nohy. Ale to se snad ani není čemu divit a také známe více takových příkladů. Vzpomeňme na vymodlené Diablo 3, na letošní Fallout 4. Nostalgií živení fanoušci si obvykle zbožští originál a touží po nástupci, který bude přinejmenším dvakrát tak dobrý. A ještě chtějí takřka nemožné: aby tam bylo vše, co tak milovali na originálu, ale zároveň, aby to bylo úplně jiné a nové. Povyk okolo sedmých Star Wars byl nevídaný. Pomohly tomu i skvělé trailery, jimiž je Abrams známý. A přeskočit tak vysokou laťku teď nebylo lehké.

Nostalgie celkově svazovala Abramsovi dost ruce. Nové díly byly zatracovány a tak se chtěl mermomocí přiblížit starým. Celkovým laděním se starým epizodám blíží hodně a těch motivů je už někdy také tolik, že to celé nakonec připomíná fandovský projekt. Naštěstí jsou často tyto motivy různým způsobem posunuty či upraveny, takže se nedá mluvit vyloženě o opisování. Příběhová struktura pak v některých bodech klasické filmy připomíná rovněž ve velké míře. Do jaké míry filmu podtrhává nohy coby snímku dobrému samotnému o sobě to neustálé pomrkávání a uctívání starších dílů, to už si musí každý rozhodnout sám. Já myslím, že to nakonec Abrams i vcelku vybalancoval.

Pokud mám vyzdvihnout dvě věci, ve kterých se ovšem domnívám, že se Abrams rozhodně trefil do černého, tak to jsou herci a jejich postavy, ale také scénář. Ústřední trio Daisy Ridley, John Boyega i Oscar Isaac jsou překvapivě dobří herci (hlavně tedy Daisy a Oscar, ale ani ten John za nimi nezaostává nijak hrozně). Jejich postavy se navíc svými koncepty skvěle doplňují a jejich fungování v příběhu mi přišlo o dost lepší, než kdybychom měli jednoho vyloženě hlavního hrdinu a k němu hromadu vedlejších charakterů. Tady se prostě povedl casting i vymýšlení postav. (Mimochodem, komu reálně vadí, že hlavní hrdinové jsou černoch, Žid a ženská, tak bych jim vzkázal, že já se prý snad někdy vyjadřuji, jak z 19. století, ale oni jak z 19. století mají názory.)

Když jsem před chvílí psal, že je třeba pochválit také scénář, tak tím ani tak nemyslím celkovou příběhovou strukturu či velké scény, ale spíše takové to drobné (a pro celkový dojem nesmírně důležité) pošťuchování postav, ty obyčejné výměny krátkých replik a dialogy. Ona často zmiňovaná chemie mezi postavami (která tak zoufale chyběla v nové trilogii mezi Padmé a Anakinem, který neměl rád, jak mu všude vleze písek), tady skutečně je. Např. výborné jsou výměny mezi Daisy a Johnem, z nichž přímo číší klukovská (je to genderově korektní výraz?) radost z dobrodružství, z drobného vítězství i objevování svých vlastních sil, schopností a názorů. Škoda, že se do kinoverze nedostalo více scén z Millenium Falcona, kde by se tito dva jen tak pošťuchovali, protože toto jsem si opravdu užíval. Hodně tomu napomáhá, že hlavní hrdinové nejsou tentokrát suverénní badassové, ale spíš do víru událostí vržení mladí lidé, kteří se teprve ve velkém světě otrkávají a do velkých činů musí dorůst (přičemž ale film nikdy nespadne do frašky, kde by herci přehrávali při panických záchvatech). Těmto sympatickým hrdinům prostě divák musí držet palce. A celý trojlístek uzavírá výborný a přirozeně vtipný pilot Oscara Isaaca. Tyto tři herce navíc očividně jejich životní role velmi baví.

Což už je trochu obtížnější říct o navrátivších se Harrisonu Fordovi a Carrie Fisher. Ford v minulosti hodněkrát musel bojovat s tím, aby nevypadal, že ve filmu tak úplně nechce být. S potěšením můžu nakonec říct, že ve Star Wars působí přirozeněji, než kupř. v Expendables 3, a že také dokonce snad jako starý Han Solo je více naplněný energií, než coby starý Indiana Jones (přestože mezi těmito filmy uteklo sedm let). No, díky bohu tu nejsou žádné „I’m so fuckin‘ old“ narážky, jakými byl Indy doslova prošpikován. U Carrie Fisher těžko říct. Mám pocit, že ani v první trilogii neoslňovala zrovna svými hereckými schopnostmi, ale spíše jakousi vznešenou a důstojnou krásou (a pak i tou trochu méně důstojnou, to když oblékla pozlacené otrocké bikiny). A taky toho mezitím moc nehrála, na druhou stranu její role tady není až zas tak velká a je vlastně potěšující, že vidíme staré známé herce. Když už jsme u nich (teď pozor, v závěru odstavce přijde asi jediný větší spoiler tohoto článku), tak Mark Hamill má prostoru opravdu maličko a text žádný, ovšem přehrává Forda i Fisher.

Záporné postavy vcelku ujdou. Malou roli získali dokonce Iko Uwais s Yayanem Ruhianem. U herce znázorňujícího Kylo Rena sice chvílemi divák váhá, ale pak, s ohledem na koncept postavy, pochopí, že hrál adekvátně jejímu charakteru. Zvlášť bych pak vyzdvihl Domnhalla Gleesona. Svou variaci Hitlera zvládl výtečně.

Tím se dostáváme k atmosféře. Spoustu prvků, které jsme milovali na starých epizodách, přináší Abrams i sem. Záporáci jsou opět laděni jako nacisté, včetně velkých nástupů, řečnění, síly jednoduchých barev atd. Vrací se i Storm-troopeři, TIE-fightery a hlavně ono dobrodružné ladění. Otázka ovšem je, komu to tak víc sedí. Nová trilogie totiž měla také něco do sebe. Na rozdíl od staré trilogie a tohoto dílu, totiž nebyla zaměřena na nezkušené nováčky vržené do událostí, ale na profesionály, na Jedie a pracovala s již existujícím světem, který nijak nebudovala, ale vrhla nás do něj a nechala nás sledovat velkolepou akci. Oba koncepty mají něco do sebe.

S tím, že zde však vyloženě chybí silnější postavy (ve smyslu schopností, zkušeností atd.), souvisí další věc a tou je choreografie akčních scén. Jedno se Abramsovi musí nechat: je to vizuální mág. Všechny ty dlouhé a komplikované průlety či oblety kamery, ve kterých se hezky přehledně děje hodně věcí, to je super a při těchto scénách si budete akci opravdu užívat. Už trochu slabší práci ale asi odvedli choreografové samotných bitek, resp. šermířských soubojů. Chápu, že se je snažili udělat trochu víc při zemi, bez drátů a bez „force jumpů“ či zbytečných přemetů, ale takový pocit, že se dva silní uživatelé síly snaží ze všech sil zabít, jako jsme měli na konci Pomsty Sithů, tady prostě nenastane. Není to sice přímo katastrofa a vlastně se dá i říct, že díky tomu, že se Abrams nebojí ukázat krev, to je často i docela napínavé, ale s ohledem na to, že u choreografie v titulcích byli napsáni právě i Iko Uwais s Yayanem Ruhianem, mi to přišlo až příliš prosté a jednoduché. Na druhou stranu, odpovídalo to takhle postavám napsaným spíše jako začátečníci.

Vizuální stránka a efekty jsou výborné plus všechny planety, které ve filmu navštívíme, mají své určité kouzlo. Ale moc se bohužel nepovedla hudba. Všechny silné motivy (naštěstí použity tak akorát na těch správných místech) jsou ze starých filmů. Z nových motivů se mi (snad s výjimkou toho, který byl už v traileru) neuchytilo v hlavě nic. Což je škoda. Hudba prostě dělá pro pocit atmosféry nesmírně hodně a to, že je tady s ní pracováno spíše minimalisticky, to na patosu některých scén, které by patetické hodně chtěly být (např. právě ten nástup naci… eh, Storm-trooperů), ubírá.

Kolem a kolem nemám filmu co vytknout. Je to důstojný nástupce Star Wars a vlastně více, než to. Ovšem není zde nějaký výraznější vrchol, což je dáno i tím, že se zase jedná o origin, ale také tím, že je to plánováno jako přinejmenším trilogie (všechny blockbustery se chtějí dnes podobat Marvelovkám). Celý rámcový příběh nakonec představí jen to už viděné a působí vlastně trochu průměrně. Památný moment, jako bylo první vynoření Enterprise v Star Treku: Do temnoty, tady pro mě nebyl. Nejsou tam ovšem ani nijak zvlášť velké zvraty (nicméně člověk stejně předem úplně neví, kam se budou postavy z trojlístku vyvíjet, takže v tomhle ohledu je příběh i napínavý a zajímavý).  Ovšem (a nejen) pro spoustu skvělých detailů a pro výborné herce to stojí za to.

Fallout 4

Neděle, Prosinec 13th, 2015

První Fallout vyšel v roce 1997 a druhý následoval hned po roce. Jednalo se sice o izometrické hry, ale dodnes, kdy už Fallouty vycházejí ve first-person a 3D, jsou jakýmsi etalonem k poměřování nejen her z této série, ale z post-apokalyptického žánru všeobecně. Stala se z nich prostě klasika, ať už díky nebývale otevřenému světu a spoustě možností, chytlavému vyprávění či jedinečné atmosféře. U té bych se na okamžik pozastavil. Fallout je totiž v prvé řadě škatulkován jako post-apo. Už od prvního dílu však byla série svým laděním více, než jen toto.

Do zničené pustiny s pozůstatky naší civilizace, což je asi základní kulisou pro každé post-apo, jsou přimíchány ingredience jako: černý humor, neustálá přítomnost radiace jako jakéhosi až magického zla, vizuální styl USA z 50. let, ovzduší studené války, motivy propagandy a fanatismu, hudební kusy z období jazzu, popř. folku (30. – 60. léta USA). K tomu se navíc prakticky všechny Fallouty (no, dobře, nevím, jestli to platí o New Vegas, ten jsem jediný nehrál) v průběhu hraní od post-apo přesouvají k poměrně čistokrevnému sci-fi. Motivů je zde dost: virus FEV vytvářející (nejen) supermutanty, mesiášské Bratrstvo Oceli, mimozemská aktivita, ghoulové, energetické zbraně, cestování časem (nekanonický easter egg), provládní Enkláva, teleportace, umělá inteligence, kryogenika, vyspělý Power Armor… Je toho dost. A také, to, že se hráč setkává s fantastickými motivy, které vytvářejí situace vyžadující morální rozhodování (inteligentní párači), přispívá k sci-fi vyznění. Série Falloutu je dokonce tak tvárná, že obdobně jako Star Trek umožňuje být médiem pro zpracování celé škály sci-fi problémů.

Ladění prvního Falloutu bylo asi nejtemnější. Odehrával se nejkratší dobu po zničující jaderné válce a ona pachuť destrukce a radioaktivní smrti byla ve vzduchu jako by přítomna nejsilněji. Tak trochu jsem doufal, že se k této temnotě některý z dalších dílů vrátí, ale to se už nikdy nestalo. Fallout 2 byl již více založen na rozmanitém světě a na ironii a černém humoru. Všechny další Fallouty pak byly zasazovány více a více do budoucnosti a byly pořád více a více na lehčí notu. Děs z bezútěšné pustiny vystřídalo spíše nadšení z možností, které bloumání ruinami nabízí. Je to trochu škoda, ale i tak v sérii vznikly skvělé díly a Fallout 2 byl kupř. asi nejzábavnějším dílem série.

Fallout jedničku i dvojku jsem dohrál několikrát, Fallout Tactics byl zpestřením, které upozadilo příběh, ale na druhou stranu přineslo taktickou akci ve stylu X-Com, Incubation či Commandos. Fallout 3 byl pak prvním z nových dílů, které vlastně můžeme tak trochu zařadit k sérii Elder Scrolls. Fallout 3 byl založen na Oblivion enginu, což se zdálo jako skvělý nápad, ale ani nevím proč, ta hra mě moc nechytla a nakonec jsem ji ani nedohrál. New Vegas jsem pak ani nehrál, i když spousta lidí říkala, že se jedná o dobrého zástupce série.

Pojďme se už ale podívat na zatím poslední Fallout, tedy se sériovým číslem čtyři, který jede na stejném enginu jako Skyrim. Mám v něm odehraných třicet šest hodin, což může někomu přijít málo, na druhou stranu mám zvládnutý hlavní příběh i většinu těch pravděpodobně nejzajímavějších vedlejších questů, takže snad už jej můžu hodnotit. Začněme u té atmosféry. Ta jede v kolejích započatých už Falloutem 2 a zejména pak těmi, které následovaly. Hlavní hrdina přijde na začátku hry o všechno a je vržen do úplně jiného světa. Tam se však rozkouká během asi pěti minut (snad za to může jeho vojenský výcvik, hrajete-li tedy za muže) a následně je už drsnější a světem protřelejší, než většina těch, co v pustině vyrostli. Ale i tohle patří k standardům série vlastně už od prvního dílu (dříve jsme si ale mohli říct, že má postava dejme tomu výcvik z Vaultu, což tady jaksi padá, ale co už, to je marginálie a konec konců, je asi pravda, že hrát za šokovanou trosku by bylo spíš otravné). Během hry se atmosféra dá tedy popsat spíše jako zábavně akční, post-apokalypticky bizarní či připomínající western či 30. – 50. léta v USA (a s tím také film-noir či gangsterky).

Přece však je ve hře občas dobrý závan temné nukleární atmosféry. To když se třeba náhle setmí a přijde jedovatě žlutý kyselý déšť. Nebo když navštívíte lokaci Glowing Sea, což je doslova radioaktivní peklo na Zemi. Pomáhá i to, že se vás prakticky celý svět snaží neustále ozářit. Onen „spad“ z názvu tedy opravdu pociťujete. Atmosféra z prvního dílu zavane, když neposloucháte rádio, ale soundtrack, kde mimo jiné zaslechnete motiv z klasických Falloutů, který v sobě hudebně kombinuje ambientní ruchy pustiny se zvukem vyjadřujícím bizarní, groteskní a podivnou náturu pustiny (zní trochu jako zvukový efekt používaný ve starých béčkových sci-fi filmech).

Když už jsem u hudby, tak ta se skutečně povedla. Ještě spíš, než o přímo soundtracku, mluvím však o výběru do rádia z Diamond City. Jazzové i jiné klasické fláky svým feelingem stáří i jakousi hravou melancholií skvěle zapadají do světa, který skončil a v němž hledáte aspoň kousek naděje, smyslu či prostoru pro život.

Hlavní příběh Falloutu 4 nás poprvé zavede i těsně před katastrofu. Jedná se sice o pouhý kratičký úvod, ale ten přímý zážitek apokalypsy tomu dává zase nový rozměr. Hráčská postava byla vždy cizincem v pustině, protože přišla z Vaultu. Tentokrát je cizincem, protože přišla ze ztraceného světa před válkou. Vyprávění nás nejdříve překvapí tím, jak se podobá Falloutu 3. V něm hráč hledal svého otce, nyní se role obracejí a hledá svého syna (jeho vzhled je opět vygenerován na základě vzhledu obou rodičů). Samotná hlavní příběhová linie je však poměrně chytlavá a nutno říct, že má i dostatečnou dávku tajemství, epický záběr a několik zapamatovatelných scén.

Co mi ovšem během hraní (nejen) této hlavní linie chybělo, bylo více morálních rozhodnutí. Ve Falloutu 1 i 2 dělal člověk řadu rozhodnutí a po dohrání hry byl obsáhle vypravěčem seznámen s tím, jaký měly jeho činy dopad na svět. Množství kombinací různých konců bylo velké a přispělo to k tvárnosti světa i pocitu, že činy vaší postavy měly na všechna ta města, jimiž prošla, opravdu zásadní vliv. Toto ve Falloutu 4 chybí (stejně jako chybí Karma, která reflektovala, jestli konáte spíše dobro, či zlo). Ovšem, je zde místo toho v jednom okamžiku možnost si v rámci příběhové kampaně zvolit jednu ze čtyř cest, podle toho, k jaké frakci se přidáte. Jelikož každá z těchto frakcí má jiný styl a zastává jiné názory (které se většinou týkají umělých bytostí nazývaných Synths), tak tato volba morální rozhodnutí do velké míry supluje. Snad jediné, co mi na tom poněkud vadilo, bylo to, že rozhovory byly tak nešťastné, že jsem u některých stran konfliktu úplně přesně nepochopil, jaké jsou vlastně jejich plány (nebo pochopil, ale nedávaly mi dvakrát smysl).

Řada vedlejších příběhů je také poměrně zábavných. Za zmínku ovšem stojí quest Silver Shroud, který doporučuji i já si každému udělat. Co je na vyprávění poněkud zvláštní a vlastně občas i trochu iritující, je jeho zkratkovitost. Pozor, to neznamená, že příběhu je málo. Ten je dlouhý dost. Ale některé věci se dějí tak rychle a úsečně, že budete jen kroutit hlavou nad tím, jak to mohl takhle někdo napsat. Sotva vylezete z Vaultu, hned dostanete bez jakéhokoliv úsilí nesmrtelného psího společníka Dogmeata. Jdete kousek dál a bingo, dostanete první Power Armor.

2015-11-23_00006Když si vzpomenu na to, jak obtížné bylo získat tuto zbroj v prvních Falloutech, tak je to poněkud zarážející. Na druhou stranu je třeba říct, že tady není Power Armor koncem cesty, ale de facto jedním ze tří typů zbroje, mezi nimiž můžete volit. Je zde totiž možnost hrát celou hru v tzv. outfitu, který má komplexní sumu vlastností, hrát ve vlastnoručně sestavené zbroji z různých častí nebo používat (a modifikovat si) Power Armor, který sice poskytuje mnohé výhody, ale je třeba jej pohánět palivovými články a v některých ohledech je trochu omezující. Osobně jsem Power Armor skoro vůbec nepoužíval. Snad možná s výjimkou návštěvy vysoce radioaktivního Glowing Sea jde Fallout 4 dohrát i bez něj.

Abych se vrátil k podivnému psaní příběhových událostí, tak uvedu ještě jeden příklad. Přijdete do Diamond City, potkáte novinářku a ta s vámi jen za udělání rozhovoru vyrazí hned do světa. A hned, co poté vlezete do první věže supermutantů, tak bez mrknutí oka tasí pistoli a už zalévá chodby olovem. A je, mimochodem, také nesmrtelná, stejně jako všichni companioni. Po zásahu raketometem si jen unaveně sedne na zadek a za chvilku je zas v pohodě. Je to zas krok od realističnosti a také zlehčení, ale vlastně jsem to vítal. Už tak jsem občas musel dokola používat save a load kvůli svým úmrtím, bylo by zřejmě až příliš frustrující to dělat i kvůli companionovi.

Ovšem, trochu jsem už nakousl tu akčnost příběhu. Zatímco rozhovory jsou osekané a zjednodušené (asi už jste slyšeli o tom, že nevidíte celé odpovědi, ale jen náznaky plus většinou „sarcastic“ odpověď jako bonus), tak akce byla vypilována a hraje tu prim. Pokud si člověk chce užít Fallout 4, musí prostě zapomenout na adventuru. Toto je FPS hra, která se od klasických FPS liší jen zavedením RPG prvků a větším důrazem na distribuci zbraní, munice, chemikálií atd. Typickým a jedním z hlavních herních mechanismů je tzv. „čištění“. Jdu si světem, narazím na budovu, vlezu do ní a začne krvavá lázeň. Když zabiju posledního banditu, ghoula, supermutanta, robota, či co to tam vlastně hnízdilo, tak je lokace „cleared“. Jdete kousek dál a bum, útočí na vás další skvadra banditů.

Nemůžu si, než nevzpomenout opět na Fallout 2. Tam člověk přišel do tábora banditů či mezi otrokáře a situace se pak mohla vyvíjet různě. Se všemi jsme si promluvili. Mohli jsme se přidat, mohli jsme s nimi vyjednávat. Mohli jsme se jim nenápadně vykrást skříňky. A samozřejmě, mohlo se to zvrhnout, v rámci dialogu jsme nepříteli ještě oznámili, jak moc je v háji, načež teprve začaly svištět kulky. Toto ve Falloutu 4 v drtivé většině případu padá. Přijdete do tábora banditů a ti jsou hned značeni jako nepřátelé a bez jediného slůvka dialogu vám nezbyde, než všechny povraždit.

Na druhou stranu musím uznat, že akce je zábavná. Nechybí opět ani V. A. T. S., tedy možnost zpomalit (již ne úplně zastavit) čas, rozplánovat, po kom se bude střílet a do jaké části těla, načež váš drsňák provede díky svým rychlým reflexům střelbu za vás. Je to pořád stejně zábavné, jako v prvních Falloutech, kde měl člověk dětinskou radost z 95% šance na zásah plasmovkou do očí.

Už v dřívějších Falloutech se dalo bydlet, nyní je to však dotaženo dál. V jakési kombinaci post-apo Sims s post-apo Minecraftem můžete po mapě na určených místech budovat základny, do nich zvát lidi, těm přidělovat práci pro obecní blaho, zakládat obchody či hospody, stavět obranné věže či zdi, zdobit barák apod. Připočtěte si k tomu i rozsáhlý systém craftingu věcí a kreativci se mohou opravdu vyblbnout. Nejprve jsem si říkal, že budování základny či craftění by mi sedlo spíš do MMO, ale nějak nevidím moc důvod v single-playerové hře, ale nakonec mě to stavění osady i docela začalo bavit. Pěkně je vyřešeno získávání materiálů. Většina věcí, které totiž můžete najít ve světě, obsahují nějaké základní látky (třeba stará plechovka obsahuje hliník), které pak využijete při stavbě základny. Díky tomu všechen ten bordel, kterého se okolo povaluje plno, získává nějaký smysl. Jen na okraj: to, jak moc je frustrující nabindování kláves, z nějž na hony čpí konzolová demence, se nejvíce projeví právě při craftění. Za hrůzné zkoumání, kterou klávesu mám kdy zmáčknout (klasika i ve všech Elder Scrolls hrách) si budete přát, aby tvůrcové shořeli v horoucím pekle.

2015-11-21_00034Jako poslední jsem si nechal audio a grafiku. K prvému nemám výhrady. Co se grafiky týče, četl jsem na netu dost kritiky a i mě zprvu děsily pastelové jásavé barvy. Ty naštěstí ale najdete fakt spíš jen v úvodní předválečné pasáži. Z mého pohledu vypadá (i se hýbe) Fallout 4 velmi dobře. Co jsem velmi ocenil, i když se to může zdát jako drobnost, byla možnost nastavit si barvu a světlost uživatelského rozhraní. Tu jásavě zelenou bych totiž asi nevydržel.

Jestli bych tuto hru doporučil? Fanatickým milovníkům univerza určitě. Bethesda se nemá za co stydět a i když spoustu věcí dělá po svém, tak o hodnotný Fallout jde. Chyb však pár je a musíte se smířit s tím, že to je prostě v prvé řadě o střílení a vraždění. Pokud chcete hutnou atmosféru, kde budete napínat mozek, tak toho se tu nedočkáte. Pokud máte rádi střílečky a pokud vám vyhovoval kupř. herní styl Skyrimu, tak můžu hru rovněž doporučit.

Nu, a teď jsem zvědav, s čím přijdou rozšíření. Velmi doufám, že se nebudou veskrze týkat jen craftění a budování osad. Spíš bych uvítal nějaké bonusové silné příběhové linie.