Archive for Únor, 2015

Punisher (2014-), #1-15

Neděle, Únor 22nd, 2015

Punisher měl vždy mezi komiksovými hrdiny jakési výjimečné postavení, které se vyznačovalo mnohem větší brutalitou, černějším humorem a fatálnějším pojetím násilí. Jasně, je více krvavých hrdinů (Lobo, Deadpool), ale Punisher je z nich dost možná nejznámější a také je jedním z nejstarších (Punisher je z 60. let, Deadpool i Lobo z 90. let). Punisher začínal ve spider-manovském komiksu jako záporák, postupem času se z něj ale stal kladný (anti)hrdina vlastních příběhů.

Na venek se Frank Castle podobá klasickým hrdinům, jako jsou Batman, Daredevil či Kapitán Amerika: zasvěcuje celý svůj život boji se zločinem a pro ten účel zdokonaluje své tělo i mysl, navíc, podobně jako třeba Batman, také on přišel o rodinu a to jej vedlo na dráhu mstitele bezpráví. Ale Punisher je synem krutého a brutálního světa, navíc s výbavou zážitků z Vietnamu. Na své nepřátele tak vytahuje celý široký arzenál rozhodně letálních zbraní či výslechových a mučících metod.

Punisherovskému brutálnějšímu a víc při zemi se držícímu stylu není nic dlužno ani nové pojetí v řadě komiksů začínající v roce 2014 a stále vycházející. Prvních patnáct čísel nabízí rozhodně napínavé čtivo. Autoři nespadají k příliš úmorným dialogům a děj tak spíše posouvají tím, že něco vybuchuje či někdo po někom střílí, což je sem tam proloženo klidnějšími chvilkami.

Příběh, který se točí kolem mexických kartelů a chemických zbraní, je správně rozmáchlý (což je asi jasné, když už teď je na rozloze patnácti čísel) a to se pořád teprve rozjíždí. Hlavní dějová linie je někdy klidně i na dva díly přerušena nějakou epizodickou příhodou, díky čemuž si čtenář odpočine a zároveň je splněn i jistý požadavek na to, abychom dostávali několik příběhů a ne jen jeden. Zajímavým krokem je rovněž přenesení děje do Los Angeles a také do Střední a Jižní Ameriky.

Co se brutality a akce týče, je jí vskutku dost. Punisher schytá za těch prvních patnáct dílů tolik zranění, že by to zabilo celou četu mariňáků a predátora navrch, ale vždycky se z toho nějak vykřeše. Každopádně, zranění v tomhle komiksu skutečně bolí a Punisher je tak pořád nějak zahnaný do kouta, pořád se pohybuje na hraně. Což je poloha, v níž je nejlepší.

S laděním komiksu a s vyprávěním souvisí také výběr a rozložení záporáků. Ti jsou naštěstí citlivě vybraní. Ano, jsme v komiksu, takže tu jsou nadpřirození hrdinové, např. Elektro. Nejsou ale nijak přehnaní. Navíc, sám komiks má neustále potřebu sdělovat, proč vlastně v tomto sdíleném světě nemají kupř. Avengers čas či důvod zasáhnout. Více, než důstojného protivníka také Punisherovi představuje Crossbones. Potýká se i s elitním týmem Howling Commandos, s nimiž je otázkou, zda bude nakonec za dobře či ne.

Kresba sama ladí s příběhem a je dostatečně jednoduchá (tím její přímost koreluje s Punisherovou přímostí a přímostí příběhů z jeho světa), ale zároveň úhledná, přehledná, občas se zajímavým oživením a neodbytá. Barevné ladění je také pěkné.

Doména 2. řádu

Úterý, Únor 17th, 2015

Jen krátká informace. Ode dneška je celý web k nalezení na také na jednoduché adrese www.epiza.cz, tedy není již nutné psát do adresy „mzf“.

Thor (2014-), #1-5

Sobota, Únor 14th, 2015

Naše doba a naše okcidentální civilizace je moderní a distancuje se od reliktů a bezpráví příznačných pro minulé časy, jako jsou rasismus či mizogynie. Přece však tyto fenomény nejsou v naší společnosti zdaleka mrtvé a doba, kdy byly denní skutečností, je stále až nepříjemně nedávná. Vždyť teprve v 19. století, tedy v době tolika pokroků, bylo v USA (dnes v etalonu demokracie) zrušeno černošské otroctví. A pak ještě hluboko do 20. století sahala v USA rasová segregace.

Stejně tak ženské hnutí začalo již v raném 19. a ve 20. století si pak vydobylo jako feminismus mnohé triumfy. A přeci ani dnes neexistuje trh rovných příležitostí, kde by měl kdokoliv bez ohledu na etnikum, pohlaví či kupř. sexuální orientaci šanci na stejné ohodnocení.

Proč o tom vlastně mluvím v článku o Thorovi? Inu, je to právě umění, které může bourat hranice zkostnatělých předsudků starého světa. A často je to umění, které mnozí řadí k brakovému, mainstreamovému a prvoplánovému. Já zde budu mluvit o hlavní linii komiksů od Marvelu, ale vlastně se to dá vztáhnout i na jejich filmy.

Vzpomínáte si, jak nikdo neřešil, že z bílého Nicka Furyho je náhle černoch s tváří Samuela L. Jacksona (což vzápětí reflektoval i komiks a hlavně, je to goddamn Samuel L. Jackson, což je po Hasselhoffovi sakra změna k lepšímu)? A jak každý řešil Heimdalla v podání Idrise Elby, i když nakonec musela většina pochybovačů uznat, že tento důstojnou charismou sršící obr je v roli skvělý?

Problém s komiksy a jejich adaptacemi je ten, že se jejich počátky datují do 30. až 60. let, tedy do značně méně osvícených údobí. Hrdina prostě tehdy ideálně musel být bílý muž. Čest výjimkám, ale nebylo jich mnoho, ostatně proto se jim říká „výjimky“. Proto dnes máme plejádu těch nejpopulárnějších superhrdinů, kteří jsou prostě bílí muži. A co s tím dnes, když chce studio hlásat, že hrdinou může být kdokoliv se silnou vůlí, kdokoliv, kdo je ochoten se prodrat trním utrpení až k vrcholu? Když chce studio oslovovat široké publikum?

Už dříve přišel Marvel v hlavní komiksové linii (tj. v Earth-616) s černošským Kapitánem Amerikou, když ohvězděný štít po Steveovi přebral Falcon. A nyní je tu Thor, který je ženská. Úplně vidím, jak obtížné to muselo být pro mnoho fanoušků překousnout. Vlastně se ukáže, jestli je na to připravena doba. Může se totiž stát, že klesnou tržby, přibydou nespokojené hlasy a Marvel se bude muset navrátit ke klasice. Uvidíme.

Fakt je, že jsem si nového (pardon, novou) Thora vcelku oblíbil. Tvůrci dávali již před vydáním dostatečně najevo, že se tentokrát nejedná o žádnou She-Thor, Thor-Girl, Thoritu apod., tedy že nejde o spin-off Thora ve smyslu úlitby ženskému publiku. Ne, ona je prostě Thor. Tohle je ten hlavní a jediný (ačkoliv ne tak úplně, jak si povíme vzápětí) Thor a smiřte se s tím. Tohle je vlastně řešeno (zatím) docela často i v samotnému komiksu (kterého k dnešku vyšlo pět dílů).

Hrdinka musí před celým světem neustále obhajovat, že ona je teď skutečně Thor. První díly se tak nesou skoro ve feministickém duchu. Ale nelekejte se. Hlavní je tu samozřejmě pořád severská fantasy atmosféry, dobrodružství a mlácení kladivem či jinou zbraní. Což je konec konců i to, co se snaží ostatním postavám říct a ukázat nová hrdinka: neřešte, jaké mám pohlaví, ale jaký tu máme problém a jak se s ním porvat, popř. nedefinuje mě pohlaví, ale Mjolnir v mé ruce.

Z tohoto ohledu jsou tyto díly vlastně jakýmsi „begins“ typem příběhu. Ne ovšem v tom smyslu, že by se hrdinka seznamovala se svou novou rolí. To zde je, ale na poměrně malém rozsahu. Spíše je to o proměně okolí, které se musí naučit hrdinku přijmout. Do tohoto okolí spadá i původní Thor Odinson, který se zprvu dost těžko srovnává s tím, že mu roli vyfoukla nějaká blonďatá kočka. Tento muž, jenž ztratí kladivo i své jméno, vlastně hraje pořád, i v pátém dílu, stále dost velkou roli, čili se dá říct, že „Thor“ na obálce stále referuje i k němu. Kdo je tu ale hlavní nakopávač pozadí ledových obrů je ovšem jasné.

Příběh je poměrně lineární a hlavně se v něm bojuje, což vůbec není na škodu. Krom hlavních postav z Asgardu zde naštěstí dostávají prostor spíše méně známé postavy, což je také dobře, protože alespoň nestrhávají na sebe příliš pozornost. Hlavní hrdinka je zatím fajn a je dobré, že to není jen „Thor s poprsím“, ale že má i poměrně odlišnou charakteristiku (ať už psychologickou či co se stylu boje týče), než mužský Thor. To dokreslují i její četné vnitřní promluvy.

Poměrné napětí také příběhu dodává fakt skryté identity a to tentokrát skutečně skryté: nikdo (vyjma tvůrců ovšemže), ani čtenář, nyní neví, kdo je vlastně skryt pod maskou, kdo je ta osoba, která náhle byla hodna Thorova kladiva. Sám komiks si s tím vtipně hraje. Často doslova schválně spřádá čtenáře do svých sítí, až už si myslí, že identitu hrdinky zná, načež přijde šokující scéna a rozuzlení, že ne, i tato stopa byla slepá. Původní Thor tápe stejně, jako čtenář.

Na závěr bych si položil otázku, jak nyní jméno „Thor“ skloňovat, když nás samo o sobě svádí ke vzoru „hrad“, jenž je nyní vzhledem k rodu nadále nepoužitelný. Napadá mě jméno herečky Thory Birch, ale to je něco jiného, protože nominativ jednotného čísla končí na „-a“, což není tento případ. Navrhl bych tedy používání analogické k jiným cizím ženským jménům končícím na souhlásku, jako jsou Ingrid či Newt z Vetřelců, tedy coby jméno nesklonné: „Thor“, „bez Thor“.

Kobry a užovky

Středa, Únor 4th, 2015

Film Kobry a užovky mě příjemně překvapil, asi tak, jako před lety Tobruk. V ani jednom z případů se nedá úplně říct, že by na tom našem smrdutém filmovém rybníčku vykvetla překrásná orchidej, ale člověk je rád aspoň za nějaký ten trochu výjimečný leknín. Vlastně o českém filmu často říkám, že poslední opravdu dobrý film, tedy takový, který bych si osobně zařadil do nějaké topky nejoblíbenějších filmů a který není top jen v tuzemském kontextu, ale tak obecně, je Tmavomodrý svět z roku 2001. Mezitím, snad až na ten Tobruk, nic. Kobry a užovky nejsou nakonec vrcholem kinematografie a nezařadil bych je na úroveň Tmavomodrého světa, ale příjemným překvapením alá Tobruk jsou. Je na nich ovšem vidět, že může i v našem prostředí vzniknout typicky český film v českých reáliích, který je zároveň dobrý.

Když už jsme u Tmavomodrého světa, tak stojí za zmínku, že v něm poprvé výrazněji zazářil Kryštof Hádek. Prakticky debutant, kolem dvaceti let a za svými známějšími hereckými kolegy (Vetchý, Kaiser) vůbec nezaostával. A pak vlastně zářit přestal… Myslím, že zdaleka ne kvůli nedostatku talentu, ale kvůli nedostatku rolí.

Krátce po Tmavomodrém světě natočil Kryštof Hádek Experty, tedy jednu z českých variací na žánr komedie o středoškolácích zbavujících se panenství či panictví. O Expertech radši nebudu mluvit, v záhlaví těchto stránek mám totiž napsáno cosi o „uklidňujícím čtení“ a kdykoliv vzpomenu Experty, tak mi začne zuřivě tikat levé oko. Každopádně po nich následovala plejáda televizních a vůbec slabých rolí a Hádek tak musel talent utápět. Takový je tedy ten náš rybníček, v němž dobří herci musí natáčet lidové Bobule, nezvedené Máje (ačkoliv na tom byl snad Hádek vedle Třísky tou jedinou dobrou věcí) a trapasit v televizních seriálech (tam se naštěstí Hádek udržel dál od různých Ordinací apod.).

Toto bylo vlastně nakousnuto i po projekci Kober a užovek, kdy jedna slečna řekla v diskuzi Kryštofu Hádkovi, že jej zná z televize hlavně jako dobráckého hlupáčka, načež vznesla dotaz, jaké to bylo ztvárnit zase diametrálně jinou postavu (a můžeme si snad i říct, že obtížnější postavu, což sice slečna neřekla, ale Kryštof Hádek na to vlastně tak trochu odpovídal, když začal tím, že ani hraní hlupáčků není úplně jednoduché). A já bych dodal, že je vlastně moc dobře, že se tady opět vyskytla taková role a takový film.

Kobry a užovky nicméně fungují ovšem po více stránkách, než jsou jen dobré herecké výkony či absence jakési české hořkosladké hřebejkovské trapnosti. Když už jsme u těch herců, tak hlavní roli tu vlastně nemá Kryštof Hádek, ale jeho starší bratr Matěj. Ten skoro nesleze ze scény a je to vlastně jeho příběh, který v prvé řadě sledujeme.

Oba bratři vytvářejí své určité protiklady a navzájem se tak doplňují. Platí to na úrovni postav: Užovka, tedy starší bratr hraný Matějem, spíš životem proplouvá, když o něco jde, má spíš ruce zpátky, moc se ani nepředře a v prvé řadě se vždycky strachuje o to, aby se sám měl dobře, ovšem na druhou stranu dokáže být i seriózní a myslet i na druhé; Kobra vedle toho plive (a to i doslova, jak také po filmu podotkl Kryštof: „no, ve filmu na několik lidí plivu, takže je vlastně Kobra příznačné jméno“) a občas někomu ublíží, ale je rovný, nic neskrývá a jde do všeho po hlavě; ničí sebe i své okolí, ale s upřímností dítěte či hloupého zvířátka (jak jej nazve filmová babička).

Dichotomie bratrů se odráží i na herectví: Matěj předvádí minimalistické pojetí málomluvného chlapa potýkajícího se s různými neblahými okolnostmi a tak trochu i kriminálními živly (vlastně mě u filmu chvílemi napadla i příměra k rané tvorbě Nicolase Winding Refna, ale to by v Kobrách muselo být jo více brutality), Kryštof svého totálního narkomana představuje zase expresivním způsobem (Kryštof sám pak dodal, že s postavami více na hraně si jde více vyhrát).

Film je vlastně (ačkoliv nejen) o fetování a jeho důsledcích. Je o lidech na periferii, chudých a spekulantských, o překračování linie slušného života a zločinu. V tomto vlastně není moc originální či objevný. Ale ve svém podání ano. Nemoralizuje, není zbytečně drastický. Občas je chladně realistický, jindy zas zabrousí do vod grotesknosti, ovšem v tak akorát správné míře, aby nepůsobil zbytečně komicky či aby se neshazoval. Sál se občas zasmál, ale bylo zjevné, že tenhle film není komedie.

Vlastně jsem tento článek pojal až příliš jako ódu na Kryštofa Hádka a to i přes to, že ve filmu samotném vás mnohem víc asi zaujme herecký výkon Matěje Hádka (a také jiných herců, kteří jsou naprosto výborně vybráni, nejsou natolik známí, aby to rušilo, ani natolik levní, že by nebyli dobří). No, ale proč ne. Přijde mi, že Kryštof je jediným z mladé generace českých herců (Mádla stranou, ostatně to teď u něj stejně spíše vypadá na režisérskou kariéru), který má na to překročit stín komedií a jiných filmů o mladých krásných usměvavých lidech či televizní tvorby a stát se velkým filmovým hercem. Jenže česká půda asi pro takovou dicapriovskou cestu není zatím docela umetena a kdo ví, kdy bude.

P. S. To musí každý film o bratrech mít rozpůlený poster spojující jejich obličeje? Poster na Kobry mi trochu připomíná Warriora.