Archive for Prosinec, 2014

Železná srdce

Pátek, Prosinec 5th, 2014

Vždy, když někdo použije předponu „nej-“, působí to trochu jako přeháňka a že se nechal unést. Vždyť věcí v dané kategorii je tolik. A tolik jich ještě přibude. Jak se tedy dá vybrat ta jedna na pomyslném trůnu? Na druhou stranu, naše nové zkušenosti mají často podobu právě překonávání těch starých. To, co jsme již viděli a zažili, vytváří postupně jakýsi standard. To, co odpovídá standardu, spíše jen registrujeme, ale více nás vždy zasáhne právě a pouze to, co se z něj nějak vymyká, co laťku zase o kousek posune. Filmy z 10. let 20. století nejsou nutně lepší, než např. ty, které vznikaly v 90. letech. Balastu z podprůměrných vod jsou kina plná. Ale zákonitě se vždy musí objevit film, který onu laťku posune. Protože jiným směrem, než vzhůru to nejde.

Proč o tom tak obšírně mluvím? Asi ledacos napoví sám film, ke kterému se tato recenze váže. Bude tu řeč o „nej“ v rámci válečných filmů. Jaký je, tedy alespoň podle mě, „nej“ válečný film? To je dost zavádějící otázka. Zužme nejprve výběr. Oddělme od sebe např. filmy, které jsou válečné v pravém slova smyslu, protože zobrazují přímo válčení, tj. vojáky, bitvy a různé šarvátky, od filmů, které spíše sledují průvodní jevy a dopady války, kam patří filmy o holokaustu, ale kupř. též působivý a tísnivý Pád Třetí říše. Zůstaneme-li u filmů o vojácích a bitvách, zůstává nám toho stále hodně a patří sem i kupř. příběhy odehrávající se ve středověku. Zúžíme-li to dál na filmy z 20. století, máme tu klenoty jako jsou Apokalypsa či Četa. A když z toho nakonec vyberu filmy o druhé světové válce, ze kterých navíc vyřadíme letecké (Nebeští jezdci či Tmavomodrý svět), spíše dobrodružné (Kam orli nelétají) či námořnické a pořád jich zbývá dost, ale až donedávna velmi vynikalo především Zachraňte vojína Ryana. Pak mě namátkou z těch známějších napadají Kód Navajo, Tobruk, Nepřítel před branami či Tenká červená linie. Z těch mě stejně, možná v jistém smyslu i víc, než Zachraňte vojína Ryana, zasáhl asi jen Nepřítel před branami. A nyní tedy Železná srdce.

Ne, nehodlám náhle říct, že jsou Železná srdce lepší, než Zachraňte vojína Ryana nebo Nepřítel před branami. To se snad ani nedá rozhodnout, už proto, jak je každý z těchto tří filmů jiný. A přeci, zdá se mi, že jsou Železná srdce v určitém smyslu navázáním a překročením některých z prvků v těchto filmech, ale také velmi svébytným dílem se silným autorským rukopisem režiséra.

Vzpomeňme si na vylodění v Normandii ze Zachraňte vojína Ryana. Na jeho technickou vymazlenost, na unášející audiovizuální pojetí, které nás doslova dostalo na samotné bojiště. V jistém smyslu jsem pak podobný pocit měl právě i z Nepřítele před branami. Technicky je ovšemže film Železná srdce takřka na špici. Je pravděpodobně i na míle před Vojínem i Nepřítelem. David Ayer je neskutečný puntičkář a z filmu má člověk vážně pocit, jako by ani nešlo o film, ale (moderní technikou točený) dokument z druhé světové války.

A co ty drastické scény, hlavně ta jedna s morfiem, a taky to chlapácké kamarádství v jednotce, jaké představilo Zachraňte vojína Ryana? Zrovna tohle je v Železných srdcích dotaženo díky stylu Davida Ayera k dokonalosti. Už v Patrole se na dvojici policistů doslova přilepil a bez větších komentářů je sledoval při heroických vypětích, slabých chvilkách, obyčejném žvanění, unaveném zívání i ve chvílích strachu. Povedlo se mu tak podat neskutečně životné a díky dobrým hercům sympatické postavy a velmi realistický příběh, ve kterém nás jeho napětí dokáže dokonale pohltit. Zde jsou zkrátka tankisté místo policistů a druhá světová válka místo Los Angeles. A jen to prospělo. Zatímco Patrola měla hluchá místa, protože prostě práce policisty je někdy těžká, ale jindy zas, obrazně řečeno, o pokutování psích bobků, tak život tankisty v nacistickém Německu je jedno velké inferno a David Ayer nás to nechá vyžrat si všechno.

 

 

Jsme tedy neustále s posádkou jednoho tanku, víme o nich za chvíli vše, máme je rádi, i když se někdy chovají jako barbaři, vidíme, co z nich do velké míry udělala válka, ale co si i napříč válce ponechali dobrého. Ačkoliv, přesnější by bylo říct, že vypravěč nás nenutí hodnotit, co je správné a co ne. Říká: taková je válka. Žádné správné, žádné dobré. Chlapi, co bojují z nacisty. Co mají strach, ale zároveň jsou to ostřílení hrdinové. Co se dostali do pekla a stali se součástí toho pekla, jedním kolečkem v mašinérii, ale přitom kolečkem pořád lidským, cítícím bolest. A že bolest umí nějak Ayer přenést z plátna.

Ale film neselhává ani ve chvílích, kdy na plátně nejsou tanky a neburácí kulomety. Poklidnější a na emotivnější strunu hrající střed je také silný a působivý, navíc dokonale zapadá do celku filmu, který tak, co se kompozice týče, připomíná takřka nějakou klasickou tragédii. Tak či tak, co si budeme povídat, dialogy jsou fajn, ale souboji amerických tanků s tigerem či závěrečnému olověnému očistci se jen tak něco nevyrovná. Snad bych se ani nebál říct, že Ayer skutečně vyšlapává novou cestu akčnímu filmu. Že na pole, kde se bojuje kulomety a tanky přináší něco takového, jako co nám nedávno v boji s pěstmi a noži dal Evans v Raidu: bolest, únavu, utrpení, intenzitu, chlapskou zarputilost a po stránce filmařské technickou preciznost.

Samozřejmě velmi přispívají k působivosti filmu herci. Myslel jsem, že mě Brad Pitt už ničím nepřekvapí. Nedávno byla na MovieZone anketa o nejlepší Pittovu roli a já jsem zvolil Tróju. Nyní bych to dost možná přehodnotil, protože v Železných srdcích je to pořád ten starý Brad Pitt, ale zároveň má jeho postava najednou tak nějak víc úrovní a větší hloubku a Brad nám celou tu hloubku dá nenásilně a přirozeně nahlédnout. Jeho seržant Wardaddy je vlastně taková trochu drsnější obdoba postavy Toma Hankse ze Zachraňte vojína Ryana. S trochou nadsázky by se tak dalo říct, že jsme konečně dostali film, na jaký jsme někteří čekali od ohlášení Hanebných panchartů, tj. akční nářez z druhé světové s Bradem Pittem. Skvělí jsou také mladí herci: postava Logana Lermana projde velkou proměnou, která je uvěřitelná, Shia LaBeouf zase odhazuje mladický háv a hraje bez problémů válkou zkutého tvrdého tankistu. Michael Peña hraje podobnou roli, jako v Patrole, ale dokonale s ní do filmu sedí.

Ve zkratce: myslím, že v pomyslném souhvězdí válečných filmů o druhé světové válce přibyla jedna hvězda. A září zatraceně silně svým svitem signální munice z kulometu.

Na závěr: zase ta doslovnost českých distributorů. Nemohlo to zůstat prostě Fury? A není trochu divné ukázat v úvodu nápis „Fury“ a pod to „překlad“ „Železná srdce“? Na druhou stranu, byly tu už horší překlady a nakonec to zní docela poeticky a vystihuje to film.