Archive for Listopad, 2014

Interstellar

Pátek, Listopad 21st, 2014

V asi nejznámějším citátu Immanuela Kanta se filozof rozplývá nad mravním zákonem v sobě a hvězdným nebem nad svou hlavou. Nechme prozatím stranou mravní zákon, který je záležitostí pouze posledních pár chvilek jednoho živočišného druhu na malé planetě. Na malé planetě, která je na onom hvězdném nebi, tedy ve viditelném vesmíru, méně než kapkou vody ve všech oceánech světa. Vesmír jako by byl něco nám vzdáleného. My přece žijeme na naší Zemi. Jako běžní lidé se sotva kdy dostaneme výš od jejího povrchu, než asi do té výšky, v níž se pohybují dopravní letadla. Vesmír je tam „venku“. Stačí se však zamyslet nad jeho velikostí a nad naší malostí (nejen v prostoru, ale i v čase) a uvědomit si, jak je vesmír fascinující.

Tuto fascinaci nám připomíná nejedno dílo science fiction. Film Interstellar od zbožňovaného tvůrce Christophera Nolana je výmluvný už svým názvem a také mu naplno dostává: vesmír v Interstellaru skutečně hraje první housle. Nebo je alespoň hrál pro mě. Když vidím ztichlou vesmírnou loď putující pozvolna kolem majestátného Saturnu skrze sluneční soustavu, tak maličkou a zanedbatelnou v rámci Mléčné dráhy, přesto tak obrovskou, pustou i neskutečně žijící a zajímavou z pohledu i moderního člověka, tak přestávám myslet na to, o čem je vlastně ten film, na celý příběh, na základní premisu, na poselství. Do popředí vystupuje jen ten jeden obraz: malý člověk, poutník, v nekonečných hlubinách, odevzdán fyzikálním silám, které jsou předivem všeho, co existuje, plující mezi těm giganty ospale obíhajícími své elipsy dokonalou černotou.

To vše za zvuku varhan a vpravdě patetické hudby, která reflektuje velikost toho všeho. Tady se ovšem člověku nabídne srovnání s 2001: Vesmírnou odyseou. Nolan k ní odkazuje vskutku explicitně. Samozřejmě je zde spojení statických záběrů velkolepého kosmu s patetickou hudbou. U Kubricka fungovala klasická hudba, zejména proslavil Straussovu skladbu Tak pravil Zarathustra, která ne náhodou je hudebním zpracováním filozofické klasiky Friedricha Nietzscheho, který mimo jiné vystupoval proti antropocentrickému náboženskému egoismu a poukazoval na neskutečnost a ohromující velikost skutečnosti, vedle níž ovšem kladl také ohromnost lidské vůle.

Obdobně postupovala Vesmírná odysea, kde vedle velikosti vesmíru a ohromné přírodní síly evoluce reprezentované monolitem vystupoval člověk, který byl schopen se dostat na novou úroveň existence. V tomto je Interstellar doslovnější: vedle tajemného kosmu tu je maličký člověk jako odvážný poutník, který nakonec dokáže překonat i zdánlivě nepřekonatelné bariéry a obhájit si to své místo v kosmu.

Nolan ovšem na Kubricka odkazuje i o dost okatěji např. robotem TARS. Velmi se mi líbilo, jak si s motivem této umělé inteligence Nolan pohrál: na jednu stranu skládá pocty Kubrickovi, na druhou stranu jde jinou cestou a kde neustále čekáme od vtipkujících strojů nějakou zradu, je nakonec robot (ke všemu připomínající monolit) jedním z nejpomilováníhodnějších a nejkladnějších charakterů.

Jinak nevím, jak tuto příchylnost k Odysei hodnotit. Někdo použije slovo jako „vykrádačka“ či „parazitování“, já myslím, že na jednu stranu se Interstellar svým příběhem a problémy, které řeší, dost od Odysey odlišuje, na druhou stranu to vnímám tak, že Nolan prostě chtěl vyjádřit něco podobného, zařadil se k jakémusi žánru a to k žánru, který bohužel dnes není oblíbený (kolik je sci-fi, kde vesmír není pouhou kulisou? – napadá mě kupř. Sunshine, možná Horizont události, no, a tím to asi končí; filmy o realistických astronautech, jako je Gravitace, zde neřadím, to de facto ani není sci-fi). No, a potom, Kubrick sám měl v některých ohledech do originality daleko. Na rozdíl od Nolanů mu předlohu přímo na míru psal Clarke a ani tu hudbu nepřinesl novou (zde Nolan zaúkoloval legendárního Hanse Zimmera) a použil prostě klasiku.

Co ovšem někomu může vadit a v čem bude Odyseu hodnotit výše, je vyprávění, které je nakonec nesmírně doslovné. Skoro všechno do sebe zapadne. Při obrovské složitosti témat a motivů je to skoro až k nevíře. Někdo to naopak bude vnímat jako výhodu a ukázku vypravěčské bravurnosti, takže to je asi opravdu dost subjektivní.

 

 

Co ještě může někomu vadit, je poměrně silná plačtivost filmu. Uchvacující vesmírné výjevy jsou střídány proslovy o lásce, o dětech, o životě, zkrátka bezvýznamnými lidskými problémy. Ale ono to funguje. Tím se vlastně vracíme k tomu, co jsme původně dali stranou. Je tady i ten mravní zákon v nás. Je to pořád v prvé řadě o lidech. Ale myslím, že to funguje. Dlouhé části odehrávající se v kukuřičném poli nevyrazí sice dech, ale ani ty zdaleka nenudí a fungují v celkovém obrazu, který se nakonec představuje jako možná jedno z nejpromyšlenějších Nolanových děl (což je co říci). Funguje to i díky hercům: Matthew McConaughey je skvělý a stejně tak i Anne Hathaway, o které si už snad nikdo nemůže myslet, že je jen roztomilou tvářičkou. Ucházejí i dětští herci a vlastně ten fakt, že jsou zde tak dobří aktéři dovolí divákovi i snést scény, ve kterých se pět minut v kuse brečí.

Prim ale hraje vesmír, jak jsem zmínil už v úvodu. Tím se rámcově, stejně jako samotný příběh Interstellaru, vrátím na začátek. Scény z vesmíru jsou úžasné: průlet kolem Saturnu je jedním z mnoha záběrů, naprosto závratným zážitkem je také průlet červí dírou, ale také pád do černé díry. Málokdy člověk narazí na film, který jednak funguje sám o sobě a jednak je vizuálně tak uchvacující, že je prostě takřka nutností jej vidět na velkém plátně (kdo se podívá až na DVD, ten podle mě o mnoho přijde). V tom se liší od kupř. Avataru, v němž podle mě, po odmyšlení si vizuální promakanosti, už mnoho nezbyde.

Nolan už představil řadu filmů a v každém v určitém smyslu překonal sám sebe. Jsem vážně zvědav na jeho další počin. Laťka je pořádně vysoko.