Archive for Říjen, 2014

Ip Man

Čtvrtek, Říjen 16th, 2014

Mohl bych tento článek začít úvodem o vlně choreografů akčních scén z pevninské Asie, ale nejsem v tomto oboru ani nikterak povolaným a navíc k tomu existuje nepřeberně článků (např. na MovieZone). Ip Man ale není jen o choreografii. Je to třeba říct zejména proto, že tak oba díly bývají někdy prezentovány. Není přitom nikdy ani opomenuta zmínka spojitosti reálného Ip Mana s Brucem Lee, protože tak se přece lidé alespoň chytnou na známé jméno. Kdo by se ostatně chtěl poučit o něčem novém, že? Ale nad tím, že i filmy s přesahem či nějak nové si musí prvně hledět toho, aby vydělaly, jsem již naříkal v předchozím článku. Zpět tedy k tvrzení, že Ip Man není jen o choreografii.

V prvním Ip Manovi je scéna, kdy se rozlícený mistr Ip postaví okupantům. Chce bojovat s deseti japonskými nositeli černých pásků v karate. Následuje ovšemže bitevní scéna s precizní choreografií. Ale samotná sehranost pohybů není to, co vás v tu chvíli fascinuje. Je to souhra příběhu, hudby, obrazu, herectví postav. Je to cítění toho velkého vzteku, odhodlání, nesmírné odvahy (chvílí před tím vidíme, co dovedou čtyři karatisté), ale i smutku, jenž ženou Ipa do boje.

Ale nejde jen o mistra Ipa: je tu postava čínského překladatele, neustále rozpolceného mezi svým strachem a z něj plynoucí servilitou a vlastním studem ze zklamání povinností k lidu, k němuž původem i srdcem patří. Je tu postava japonského generála, který se nevyžívá v nesmyslném zabíjení, ale zároveň nepřenese přes srdce, že by kdokoliv byl lepší, než Japonci. K Ipovi cítí úctu jako bojovník k bojovníkovi, ale přesto jej to nijak nevyvede z role okupanta.

A je to právě téma okupace, které první film nese někam úplně jinam, pryč z vod bezduchých hongkongských mlátiček, v níž je naivní dějová vata jen pro ospravedlnění bitek. Tento film je vrcholem, co se akce týče (tolik památných scén a choreografických neotřelých nápadů…), ale zároveň by dokonale fungoval i bez ní! Donnie Yen je v roli Ipa přesvědčivý nejen, když drtí nosní přepážky, ale také v civilním herectví. Je to prostě ten pokorný Číňan rozvíjející svůj klid a dělající to, co jej baví. A i ostatní herci se překonávají a stejně tak výprava.

Celé tíživé vylíčení okupace Číny Japonskem je ještě umocněno jedním zajímavým prvkem, který navíc dodává filmu novou rovinu. První půlka snímku, před okupací, je totiž úplně na jiné notě. Tady jako bychom fakt sledovali (v rámci žánru kvalitní) báchorku o mistrech kung fu putujících po vesnici a dokazujících si, čí kung fu je lepší. Je tu celá řada klišé a dokonce vtipných scén. Pak ale přijdou japonské jednotky a film změní atmosféru o 180°. Pryč jsou vtipné vsuvky. Pryč je uvolněná, skoro pohádková atmosféra. Pryč je bojování, ve kterém jde nanejvýš o spor ega s pokorným ponaučením. Najednou je tu chudoba, ztráta práce, zabíjení, ztráta ceny lidského života. Film vykresluje rozpor mezi mírumilovným konfuciánským přístupem Číňanů a fašismem okupujícího Japonska.

Druhý díl Ip Mana (viděn slovensky s trochu spoilerujícím podtitulkem Majstrovo viťazstvo) se posouvá od japonské okupace dál a to sice k britskému kolonialismu. To již není tak agresivní totalita. Ale totalita to je. Je tu spor Ipa se západním boxerem, ale také obecně s establishmentem, který se považuje za něco víc, který své hodnoty cení slepě k nebesům. S garniturou, která má najednou všechno pod palcem, i když přišla zvenku.

Pro českého diváka je snadné se tu ztotožnit s čínskou stranou. Okupací jsme zažili mnoho a dokonce i korelují s našimi: Japonci z prvního Ip Mana připomenou nacismus a Britové z druhého zase následující období s rudými bratry. Čeští umělci za první republiky chtěli tvořit umění, psát do novin o obyčejných věcech, dělat, co mají rádi. Ale Adolf to zařídil jinak. Obdobně mistr Ip chtěl cvičit wing chun a rozjímat, ale věci šly jiným směrem.

Mistrovská díla s památnými scénami a skvělou akcí, která ale není samoúčelná a je za ní vždy silný příběh, tak bych film shrnul. Wing chun na úrovni mistra Ipa asi není něco, co by každý snadno zvládl. Ale dosáhnout jeho mravní integrity může být ještě větší výzvou. Stojí tu jako vzor. Člověk, který měl své radosti a slabosti, který si chtěl žít po svém, ale který kvůli tomu nikdy neustoupil ze svých etických standardů. Druhý díl nemá tu údernost prvního, ale je opět o lidské povýšenosti a o možnosti tolerance. Politicko-historický majstrštyk spojený s prvotřídní choreografickou akční prací, to se opravdu nevidí často.

Merantau

Neděle, Říjen 12th, 2014

Až trochu se zpožděním jsem zhlédl film, který předcházel oběma Raidům. Merantau má ovšem mnoho shodných prvků: Evansův řízný styl i poutavé vyprávění, ve kterém se nebojí ani přitlačit na emoce, divoké a tvrdé bitky, známé herce. Na druhou stranu je ale v řadě ohledů Merantau od Raidu dost odlišné. Vypráví uzavřený melodramatický příběh o Yudovi, který chce komunitě dokázat, že za něco stojí a obstát ve staré zkoušce merantau. Potkává se s dívkou a jejím bratrem, oběma tak trochu ztracenými v nelítostném světě, a stává se jejich ochráncem.

Záchrana dívky z nesnází se ovšemže stane záminkou k řadě nelítostných bitek, ale také scén vykreslujících dobráckou psychiku protagonistů a šílené charaktery jejich nepřátel. Tam, kde by hollywoodský tvůrce dost možná sáhl k laciné romanci válečníka se zachráněnou ženou, postupuje Evans jinou cestou a to až do sladkobolného konce. Yuda byl válečníkem a šel tou cestou, kudy ho jen vedla. Pencak silat, kdo ví proč v českém dabingu přeložen na, ehm, „kung fu“, zde není jen v obraze při výměnách kopů, úderů a loktů. Je i v samotném jádru příběhu, v jeho způsobu vyprávění a v tom, co je vyprávěno.

Ovšem se zde opět setkáváme s Iko Uwaisem či Iaianem Ruhianem (který vlastně film od filmu víc zarůstá: nejprve krátké vlasy a žádné vousy, pak dlouhovlasá mánička a v druhém Raidu vlasatovousatý bezdomovec; půjde-li to takhle dál, tak ve třetím Raidu bude asi vypadat jako onen moudrý dědeček z Byl jednou jeden člověk). I neznámí herci zde působí přirozeně a člověk s nimi snadno začne sympatizovat. Přijde mi zajímavé, že i když Gareth Evans obsadí do hlavních rolí samé mistry silatu (čistě proto, že se umí hýbat), tak nakonec se z nich vyklubou i vcelku charismatičtí herci.

Nu, doufám, že spolupráce Ika s Evansem bude nadále nést plody.

P. S. Už jsem zmínil ten trapný překlad silatu na kung fu. Ale problém je zde obecný: distributoři se často bojí, že by lidi nebrali filmy, kdyby byly pro ně moc nové. Jasně, že se tedy pokusí Merantau prodat jako další „asijskou kung fu akčňárnu“. Nesouvisí to jen s tím překladem v dabingu, ale také třeba na postery a obaly DVD, které vypadají neuvěřitelně tuctově. Trochu mi to připomíná film Valhalla Rising a krajně nejapné obaly DVD s hordou útočících Vikingů.