Archive for Leden, 2014

Jana Eyrová

Úterý, Leden 28th, 2014

Román Jana Eyrová od Charlotte Brönteové vyšel poprvé roku 1847. Dodnes se jedná o velmi známé dílo, kterému jistě právem náleží označení „klasické“ a jež se dočkalo nesčetné řady vydání i adaptací. Jen když zkusmo zadám „Jana Eyrová“ do katalogu Národní knihovny, zobrazí se mi přinejmenším čtyři různá česká nakladatelství, jež román vydala, přičemž některé z nich tak činily opakovaně v různých letech. Otázka ovšemže je, do jaké míry je to dáno tím, že se jedná o tak kanonické dílo světové literatury. Otázka je, zda se ke knize lidé i dnes, jako v 19. století, obracejí s očekáváním literárního zážitku, či zda se jen chtějí kultivovat dovzděláním se v literární historii (popř. zda jde o zaplnění stránky čtenářského deníku u žáků školou povinných). Na tuto otázku by snad mohly odpovědět různé intermediální adaptace, čímž myslím zejména televizní a filmové.

Kdysi, bude to snad dobrých deset let, visely v knihovnách plakáty, které měly nalákat mládež ke čtení. Jejich mottem bylo „přečtěte si to dřív než Hollywood“. Zločin a trest měl na obálce dva drsné černošské policisty ověšené zbraněmi, Stařec a moře zas obtloustlého magnáta v rudých trenýrkách stojícího na pláži s dvěma lepými děvami. Plakát na Janu Eyrovou jsem přidal tady do článku. Nerad bych se příliš odklonil od tématu, ale tyto plakáty bych okomentoval. Na jednu stranu mne totiž pobavily. Na druhou se mi jako nápad ale nelíbily a to z několika důvodů.

Za prvé, zbytečně se vezly na vlně jakési intelektuální hysterie vůči démonizované iluzi Hollywoodu. Nebudu polemizovat s tím, že nejvýdělečnější filmy jsou obvykle dost jednoduchými trikovými spektákly, oním opovrhovaným pozlátkem. Ale „Hollywood“ je široký pojem a mimo jiné pod jeho hlavičkou vznikly stovky filmů, které velmi ovlivnily světovou kulturu a které sotva lze považovat za plytkou zábavu, za opovrženíhodný konzum. Člověk nemusí milovat adaptace komiksů a akční filmy z 80. let, ale je těžké popřít, že Hollywood nakumuloval největší talenty, že právě tam jsou prostředky pro vytvoření velké výpravy, pro uplatnění dobrých režisérů, herců apod. Ano, hollywoodské filmy jsou drahé, tudíž se musí zaplatit, tudíž se řídí poptávkou. Proto méně experimentují, proto najdeme méně autorských svébytností, proto je vyprávění často uzpůsobeno méně náročnému divákovi. Ale na druhou stranu, je zde víc řemeslné zručnosti.

Druhá výtka je trochu závažnější, ale zároveň méně na očích. Dostal bych se k ní oklikou a nejprve zmínil dvě věci. Tou první je pouhá existence typu románu, např. historického, který se nazývá „kostýmní“. Takový román (či film, seriál, jakékoliv umělecké dílo) je zasazen do nějakého prostředí, popř. do nějaké doby, přičemž ale toto prostředí a doba nehraje až takovou roli. Vytváří spíše rekvizitu. Je to proto, že na dané rekvizity má daný percipient prostě jakousi fetiš. Tento fetiš pak u některých zvítězí nad tím, co je v díle skutečně klíčové. A vztahují tento fetiš i na díla, která ve skutečnosti nejsou na kostýmech vystavěná a která by mohla fungovat i bez nich. Druhou věc, kterou chci (jako příklad) zmínit, jsou adaptace Sherlocka Holmese. Verze Guye Ritchieho přidala do 19. století více moderní akce a humoru, verze v seriálu od HBO, jehož třetí řada nedávno skončila, zase posunula celé vyprávění do 21. století. Setkal jsem se s názorem jedné kamarádky, že je odkojená původní literaturou a předcházejícími adaptacemi a že „co to z něho udělali“, vždyť přece Sherlock musí být důstojný pán v typickém oblečku a v kulisách 19. století. Tím se dostávám opět k plakátům. Ty se snaží vyvolávat dojem, že daná díla fungují pouze ve svých kulisách a ve svém vizuálním stylu. Černošští policisté v díle ruského realismu? Jana Eyrová v latexu? To přece nejde!

Musím vyjasnit dvě věci: ano, já mám také rád atmosféru 19. století, resp. mám ji velmi rád. A ano, plakáty jsou plné bouchaček a v případě Jany navíc sexuálních podtónů, čímž je naznačeno, že adaptace by asi byly jednak rozmělněny do akčních filmů a za druhé sexistické (popř. i plné černošského humoru, ale to už není tak jasné). Jediné, co chci já říct, je, že tyto velké knihy nejsou vizuálním svědectvím své doby. Nejsou ani tímto fetišem, či „něco-punkem“, jak by se asi řeklo dnes („steampunk“ je v tomto ohledu nejznámější, ale pokud se jde do ranějšího 19. století, tak se mluví o méně známém „gas-lightpunku“ a na prahu první světové války zase o „dieselpunku“). Chápu, o co šlo autorům plakátu na Zločin a trest ohledně toho, že na obalu jsou drsní policisté se zbraněmi. Ale proč jde o černochy? Je otázka svědomí, správnosti krutého činu atd. pouze otázkou, ehm, bílých lidí? Proč by se ten děj nemohl odehrát v např. Somálsku? Nesmrtelná vyprávěcí schémata (Romeo a Julie jsou kupř. úžasným příkladem schématu „nepovolené lásky nepřátel“) mluví o tom, co je obecné pro lidskou zkušenost celých věků a různých civilizací.

Ano, v Janě Eyrové jsou prvky romantismu a realismu, které se vážou úzce k 19. století, ano, je zde i svědectví o sociálních poměrech té doby. Ale hlavní dějový oblouk by se bez ztráty krásy mohl odehrávat ve sci-fi prostředí, v soudobém New Yorku či za druhé světové války. Jedná se samozřejmě o za vlasy přitažené příklady. A v např. pravěku bychom si ten příběh neuměli moc představit. Šlo mi jen o to, že se plakáty tak strašně soustřeďují na to, jak „to vypadá“, že zapomínají, že je podružné, jaké boty Jana Eyrová nosila, ale že hlavní ten unikátní tragicko-šťastný romanticko-realistický příběh o dvou opuštěných duších hledajících ve světě trochu toho štěstí.

Tento článek se zabývá samotnou knihou a pak jejími třemi adaptacemi: českým seriálem z roku 1972, filmem Franca Zeffirelliho z roku 1996 a filmem Cary Fukunagy z oku 2011. Existují ovšemže i další adaptace, např. z roku 1943 či 1997, za zmínku též stojí britský seriál z roku 1983 s Timothy Daltonem či novější britský seriál z roku 2006, nicméně myslím, že pro potřeby obyčejného blogového článku to takto bude dostačující, navíc pro daný výběr mám dobré důvody: český seriál jsem vybral prostě proto, že to je český seriál, v němž navíc hrají herci jako Jan Kačer či Radoslav Brzobohatý, film z roku 1996 zejména kvůli Charlotte Gainsbourg, která se do role podle mě skvěle hodí a film z roku 2011 protože se jedná asi o nejvýraznější a nejvíc hollywoodské zpracování a pak, pana Rochestera v něm hraje vysoce uctívaný Michael Fassbender.

Článek není strukturován podle těchto adaptací (jako článek předchozí), ale podle jednotlivých etap děje, tedy přesněji řečeno podle jeho čtyř částí. Z hlediska adaptací bylo zajímavé sledovat, jak v některých je doslovnější to, v některých zas ono, ale také, že doslovnost se nepřekrývá s povedeností. Jako velmi zajímavé mi přišlo také to, že minutáž díla a množství odvyprávěných událostí nemusí být v lineárním vztahu. I když spousta textu se věnuje srovnávání a hledání rozdílů v textu a adaptacích, musím říct, že si nemyslím, že by to pro interpretaci či hodnocení bylo nějak zvlášť důležité. Znám spoustu lidí, pro které je věrnost předloze málem hlavním kritériem hodnocení adaptací. Nesouhlasím rozhodně s tvrzením, že dobrá adaptace rovná se věrná adaptace. Filmař není otrokem spisovatele. Je to umělec, který se knihou inspiruje tak, jak se malíř může inspirovat východem slunce či bronzovým sousoším. Může něco udělat věrně a může to také podat jinak. Může to podat hůř, ale též lépe. Mně zde přišlo především zajímavé sledovat právě ty drobné změny, které se zde odehrávaly a které zapříčiňují, že i když zhlédnu několik věcí s týmž názvem, jedná se pokaždé o jiné dílo a to často i o dost markantně jiné dílo. Jo, a okolo je spousta kýčovitých obrázků, ale… goddammit, je přece řeč o romantice.

Sirotci, siroty a jiné děti

V mých oblíbených příhodách o Boříkovi a jeho partě z pera Vojtěcha Steklače čtou v jedné epizodě chlapci (fiktivní) knihu Krkonošská sirota. Hoši se začtou do knihy, která je příliš nebaví, ale hlavně nedokážou pochopit spletitý příběh, ve kterém „rodiče Aničky nebyli Aniččinými rodiči, alébrž byli rodiči Vendulky“.[1] Steklač na pouhých pár stranách podává jakousi parodii na jistou vlnu románů z 19. století či ze začátku 20. století, které přisuzuje následující aspekty: spletité rodinné vztahy plné tragiky, postava chudého sirotka hledajícího štěstí, děti umírající na záškrt…

Úryvky jsou samozřejmě podány schválně přepatetizovaným stylem a jsou ironizovány zmatenými interpretačními diskuzemi chlapců. Chlapci čtení knihy po chvíli vzdají a jdou si radši pro rodokapsovou kovbojku. Tím[2] je vyjádřeno řazení literatury na tu, která jde k věci a lidi (v daném kontextu „lidi“ = „mladí kluci“) opravdu baví a potom té, která je lidem vtloukána ve škole do hlavy a ve skutečnosti nikoho nebaví a je „divná“, ale z jakéhosi záhadného důvodu se o ní musí vyučovat. Nechtěl bych v tomto článku zbytečně odbočit k úvahám o tom, proč takovéhle dělení existuje (může za to školství? můžou za to ten způsob myšlení, který vedl právě k plakátům „přečtěte si to dřív…“ a který právě dělá mezi různými žánry literatury a umění vůbec tu nejtlustší čáru?).

Podstatné je, co se Steklačovi první vybavilo, když si řekl, že bude parodovat „nezáživné bichle z 19. století“. Chudé osiřelé dítě se záškrtem. Není to zřejmě náhodou. Jak romantismus, tak realismus, tedy prominentní směry 19. století, měly dobré důvody začít psát právě o takovýchto tématech. V prvém případě to prohlubovalo tragiku, v druhém k tomu vedl větší akcent na sledování reálných sociálních vztahů a problémů.

Jana Eyrová stojí na pomezí obou směrů. Z hlediska dnes sílící synopticko-pulzační literárně-historické metody bychom řekli, že v ní nalézáme markery romantična i realismu. V tomhle ohledu bych ji přirovnal k Babičce, která vyšla o dekádu později a která také tvoří most mezi řadou literárních směrů. Jana Eyrová zažívá velkou lásku na romantickém panství a dochází v knize k tragickým zvratům, ale Janina bojovnost, stání nohama pevně na zemi, užívání rozumu, silný akcent na vlastní dignitu, reflexe sociálních vztahů, přemýšlivost potlačující citovost… To vše už vnáší do literatury novou svěží notu realistického ražení. A ovšem, Jana je chudá sirota a její nejlepší přítelkyně umře na tuberkulózu (záškrtu vcelku podobné, což?). Bořík, Čenda, Aleš a Mirek mohli klidně ve své klubovně číst Janu Eyrovou.

Být dítětem v 19. století nebyl med. Dětská práce, vysoká dětská úmrtnost, tvrdá výchova, alkohol a kafe od nízkého věku, žádné počítačové hry… A být sirotkem bylo ještě o dost tvrdší. Nejslavnější sirotci v britské literatuře jsou ti Dickensovi: Tom Sawyer, Huck Finn, Oliver Twist či David Copperfield. A když už jsme u té britské literatury a sirotků, tak jeden obrýlený se zjizveným čelem nám před nějakými patnácti lety solidně zahýbal celým literárním světem. Jana těmto všem chlapcům předchází a je milou dívkou, coby dítě však není o nic méně klackovitější. K sirotkům a k dětství obecně v 19. století doporučuji výtečnou knihu Radostné dětství?.[3]

S Janou se prvně setkáváme u paní Reedové, která, stejně jako její biologické děti, nemá malé děvče příliš ráda. Děti i „mamá“ jí to dávají dost najevo a Jana si nic z toho nenechá líbit. Již v tomto úvodu knihy můžeme v častých úvahách hrdinky nahlédnout do jejích myšlenkových pochodů a jejího hodnocení lidí kolem sebe. Český seriál celé dětství, ať už se jedná o to u paní Reedové, či o léta v lowoodské škole, jednoduše vynechává a začíná až příchodem dospělé Jany na Thornfield. Je to zajímavé, když uvážíme, že v součtu minut je tato minisérie zhruba tak dlouhá, jako oba filmy, o kterých tu bude řeč, dohromady.

V knize prvně zastihujeme Janu ve rvačce s Janem Reedem, která končí trestem, kdy je Jana uvězněna do strašidelného salonku. Verze z roku 1996 začíná až přímo uvězněním a v celku tak celou situaci vypráví jen film z roku 2011. Ve vybraných dětských herečkách je značný rozdíl a do určité míry souvisí s dospělými herečkami dané role (a tím nemyslím jen to, že ve verzi z roku 1996 je Jana černovlasá a ve verzi z roku 2011[4] blondýna). Mladá Jana z roku 1996 je spíše přemýšlivá a se silnou vůlí, mladá Jana 2011 je pak víc agresivní, čemuž přispívá taky volba divočeji vypadající herečky. Tady je ve filmu 2011 trochu rozpor, protože zatímco mladá Jana je podána docela divoce, o té dospělé se to říct moc nedá, tedy film 1996 je v tomhle konzistentnější. Scéna, ve které Jana popisuje, co je to peklo a pak říká, že aby se do něj nedostala, tak musí být zdravá,[5] je ve filmu takřka doslovně, komentující replika paní Reedová je však dost podobná v obou filmech, ale zcela absentuje v knize.

Oč je ve filmu 1996 méně scén z domu paní Reedové, o to větší je tam prostor pro události z Lowoodu. Ten je zase pro změnu ve filmu 2011 odvyprávěn dost zkratkovitě, jako by si tvůrce chtěl jen povinně odškrtnout všechny nejdůležitější momenty. Smrt Heleny Burnsové, velmi dojemná ve filmu 1996, se nás ve filmu 2011 skoro ani nedotkne. Scéna prvního rozhovoru Jany s Helenou[6] je doslovněji ve filmu 2011 (ačkoliv vzhledem ke scéně trestání Heleny je ve špatném chronologickém pořádku; není z filmu, který má nelineární vyprávění, úplně jasné, zda jde i v tomto případě o chronologii toliko vyprávění, či zda byla změněna i chronologie na úrovni fabule, což by dávalo smysl, protože potrestání Jany v obou zde zmiňovaných filmech sblíží Janu s Helenou, vedle čehož v knize se začnou bavit již dříve), ale celkové jejich přátelství je lépe vyvedeno ve filmu 1996.

Zajímavé z hlediska adaptace jsou dva momenty z knihy: Jana stojící za trest na stoličce a stříhání vlasů. V případě stání na stoličce se oba filmy od knihy odklánějí a to ne v detailu, ale v celkovém vyznění. V knize[7] nechal pan Brocklehurst stát Janu za trest na stoličce kvůli tomu, že se chtěla nenápadně skrýt právě při scéně stříhání vlasů a nechtěně přitom shodila své školní pomůcky na zem. V obou filmech tento trest se stříháním vlasů nijak nesouvisí. Ve filmu 1996 postaví pan Brocklehurst Janu na stoličku hned po příchodu do Lowoodské školy. Přímý podnět tak chybí, pouze realizuje svou vlastní povahu, která je zlá a která se snaží vynutit si kázeň, a také splňuje přání paní Reedové, aby na Janu byli co nejpřísnější. Ve filmu 2011 je Jana trestána za to, že zareaguje na bití Heleny paní Scatchherdovou. V knize[8] a filmu 1996 na toto bití nereaguje nijak. V zásadě jde o podobnou věc: pan Brocklehurst chce hlavně Janu zkrotit a takto ji potrestat má hned v plánu. Z hlediska vyprávěcího k tomu ale nemá přímý důvod ve filmu 1996 a má dva různé důvody ve filmu 2011 a knize.

Scéna stříhání vlasů je pak zejména zajímavá z hlediska toho, jak je třeba pracovat s literárním materiálem při jeho filmové adaptaci. V knize[9] i filmu 1996 je pan Brocklehurst pohoršen kudrnatými bujnými vlasy dívky bez čepce a rozhodne se řešit situaci stříháním, ve filmu 2011 scéna úplně chybí. Rozdíl v pojetí je však velký a nutno podotknout, že pojetí ve filmu 1996 se mi zdá lepší. V knize je pan Brocklehurst pohoršen vlasy u dívky Julie Severnové, která nikdy předtím ani potom v knize nemá žádnou roli. Slečna Templová je se Julie zastane, ale Brocklehurst rozkáže všem kudrnatým dívkám ostříhat vlasy. Jana se chce ze situace trochu zbaběle vyvléct, načež na sebe nechtěně upoutá pozornost a pokračuje se scénou se židličkou. V celém problému se stříháním vlasů nijak nevystupuje Helena Burnsová. Ve filmu 1996 vybídne Jana Helenu, aby jí ukázala vlasy, které považuje za krásné, protože chce nakreslit její portrét. Proto si Helena sundává čepec a je posléze nachytána pane Brocklehurstem. Je hájena slečnou Templovou a je rozkázáno, aby jen jí, nikoliv všem dívkám, byly ostříhány vlasy. Jana, v naprostém protikladu vůči svému chování v knize, se odbojně zvedne, sundá si také čepec a rozpustí vlasy, takže jednak nenechá kamarádku v nepříjemné situaci samotnou a jednak manifestuje svůj názor a že se nenechá jen tak zlomit. Vlasy jsou ostříhány oběma.

Rozhodnout, zda je lepší scéna z knihy či z filmu 1996, se dá z hlediska dvou atributů: realističnosti a vyznění. Z hlediska realističnosti je blíže skutečnému životu kniha, tj. všechny vyprávěcí elementy nejsou dohromady provázány a vedlejší nevyužité postavy nejsou seškrtány na postavy hlavní. Je otázkou, zda je lepší, když kniha působí jaksi neučesaněji a realističtěji, či když obdivujeme vypravěčský um při splétání dobrého příběhu, ve kterém každá malá událost slouží k rozvíjení charakterů a funkcí postav. Tak či tak, obě tyto události slouží v obou filmech i v knize k vyjádření, že Jana není lhostejná vůči zlu, kterému přihlíží. V knize je to víc znát v tom, jak přemýšlí, či jak rozmlouvá s Helenou, ve filmu se to realizuje jejími činy, proto je v obou filmech mladá Jana o něco odvážnější, než v knize.

Vyvrcholením dětství v Lowoodu je smrt Heleny Burnsové. V knize je silně vykreslen její náboženský optimismus, kterým nabíjí Janu, jež je od přírody spíše skeptická. Tady máme opět ten nový ideál hrdinky: Jana by chtěla věřit a vidět vše krásné, ale jednak si připadá slabá a za druhé vše zkoumá a rozebírá nenechavým rozumem. Ve filmu 1996 je nemoc Heleny na delší ploše a pomocí různých i vizuálních odkazů (odestlaná postel) rozvíjena. Samotná scéna jejich posledního setkání, které končí smrtí Heleny ve spánku, je podobná v knize[10] i obou filmech, ve filmu 2011 je však trochu nesourodě včleněna mezi jiné scény bez patřičné gradace a postrádá tak svou sílu.

Dalším dítětem v příběhu je Adélka, ke které už dospělá Jana na Thornfieldu nastupuje jako vychovatelka. Scéna prvního setkání s Adélkou je ve všech adaptacích podobná. V české minisérii, kterou režírovala Věra Jordánová,[11] se tak děje již v úvodní části prvního dílu. Česká Adélka je docela povedená a asi ze všech nejroztomilejší, i když v celém seriálu má vcelku malou roli. Málem bych v ní přehlédl debutující Magdu Reifovou, později známou herečku a také Majdu z Kouzelné školky.

Naděje, zklamání a jiné výjevy

Postoj Brönteové k romantismu je místy v knize zajímavé explicitně tematizován. V jednu chvíli v závorce píše: „romantický čtenáři, musíš mi odpustit, že říkám takovou všední pravdu!“.[12] Jindy k něčemu podotýká hodnotící soud: „bezvýznamná událost, úplně neromantická“.[13] Jana Eyrová je postava, která potřebuje v životě jisté vzrušení. Několikrát se přiznává, že poklidný a pohodlný život je sice dobrý a lepší než ústrky, ale jeho jednotvárnost ji ubíjí. Dá se říct, že na Thornfieldu Janu z jednotvárnosti vytrhne právě romantický vztah s panem Rochesterem.

S ním se prvně setká na cestě vedoucí k Thornfieldu, kdy pan Rochester kousek od ní spadne z koně. V knize[14] chce nejprve pan Rochester, aby Jana došla pro koně, ten ji ale neposlechne, takže podepře pana Rochestera a dovede ho ke koni. Ve filmu 1996 je to podáno zrovna tak, dokonce jako jediný tenhle film zanechává v původním znění i hlášku o hoře, která nechce k Mohamedovi.[15] Ve filmu 2011 se scéna odehrává podobně, ale dialog je jiný. V českém seriálu, což je vtipné, je Jana nejdrsnější a koně se jí skutečně podaří přivést. To mění vyznění: v knize i obou filmech nejprve Jana hrdě řekne, že se koně nebojí, ale nakonec musí spolknout pýchu a uznat, že koně přivést nedovede. Je v tom relativně dost symboliky pro následující vztah Jany s panem Rochesterem, ve kterém se hodně špičkují a ve kterém se střetávají jako dvě silné a neústupné povahy, které však mají svá slabá místa a své chvíle zranitelnosti. Toto v českém seriálu není, protože Jana koně přivede.

Od knihy se též český seriál odchyluje v případě první delší rozmluvy Jany s panem Rochesterem. Na rozdíl od filmů a knihy v ní chybí hláška: „A kde jste vzala předlohy?“ – „Z hlavy.“ – „Z té hlavy, co máte na ramenou?“[16] Rozhovor je zde veden jinak, nemyslím si však, že hůře, ba snad naopak. Ve všech verzích je zachován rozhovor o tom, zda má Jana ráda dárky a její následná úvaha na to téma.[17] Ve filmu 1996 je pak rozhovor o Janiných výtvarných dílech přesunut do samostatné scény.

Asi jedinou „akční scénou“ příběhu (nepočítáme-li bitku Jany s Janem Reedem či pád koně) je hašení malého požáru, který propukne v místnosti, v níž spí pan Rochester. Zajímavé je, kdo požár uhasí. V knize[18] hořící závěsy uhasí Jana samotná a teprve po zvládnutí ohně probudí pana Rochestera. V obou filmech i českém seriálu nicméně Jana nejprve pana Rochestera probudí a ten pak zvládne většinu hašení. Ba dokonce je ve filmech a seriálu Jana tak trochu vykreslena v duchu „och, co já si počnu s takovým ohněm, musím probudit chlapa, aby situaci zvládl“. Nechci planě teoretizovat, proč je to takhle vykresleno, zejména bych se nerad dostal na pole nějakých genderových úvah, když ke všemu jde o tak marginální rozdíl, jímž tvůrcové třeba ani nic konkrétního zamýšlet nemuseli.[19] Snad v televizi a kině, kde není tolik nahlédnuto do vnitřních úvah, je třeba více ukázat, že Jana je zároveň silná, ale také i slabá žena (to není protimluv, prostě je někdy silná, ale jindy zas narazí, jako každý, na své limity a tehdy právě dochází k onomu kontrastu hrdosti plynoucí z vlastní síly a toho faktu, že v danou chvíli člověk potřebuje pomoc jiných lidí; toto je důležitým motivem v Janě Eyrové jak pro postavu Jany, tak i pana Rochestera).

eyre6Po požáru to mezi Janou a panem Rochesterem nejvíce jiskří a zdá se tedy (i Janě), že z toho něco bude, o to víc je pak překvapivé, že ráno pan Rochester odjede a Jana se poprvé dozví o slečně Ingramové. Tady se filmy a seriál dost odklonily od knihy,[20] v níž paní Fairfaxová vysloví domněnku, že si pan Rochester slečnu Ingramovou nevezme. V seriálu a filmech naopak vždy nějaká služka podotkne, že si pan Rochester slečnu Ingramovou jistě vezme. V knize k tomu dojde ve svých myšlenkách pouze Jana a vyčítá si, že byla bláhová. Za dobrý nápad, jak vystihnout duševní pochody, vnímám několikeré podívání se Jany do zrcadla a promluvení na sebe, jak to je ve filmu 1996. Český seriál trochu vnitřní řeč nahrazuje Janiným voice-overem (jinak je voice-over akorát ve filmu 1996 v úplném závěru jako epilogické shrnutí). Marta Vančurová má sice krásný hlas, ale voice-over se míjí účinkem, protože jednak je v seriálu velmi zřídka a pak, obvykle jen recituje nicneříkající, navíc často opakovanou báseň.

Křehkost, ale vlastně i duševní integritu Jany nám ukazuje setkání se slečnou Ingramovou, o níž si všichni myslí, že bude snoubenkou pana Rochestera, a s další „smetánkou“. Slečna Ingramová je jakýmsi protikladem k Janě. (Relativně) fyzicky krásná, ale hloupá, povrchní a materialistická. Trochu vtipná je v knize pasáž opisující slovy paní Fairfaxové fyzickou krásnu slečny Ingramové: „Byla velká, měla pěkné poprsí a krásně zaoblená ramena, půvabnou dlouhou šíj a olivovou pleť, snědou a čistou, ušlechtilý obličej a velké černé oči skoro jako pan Rochester – svítily se jako její diamanty. A měla také nádherné vlasy, černé jako havran, a moc slušivý účes – silné copy stočené do věnečku a vpředu jí splývaly dlouhé lesklé lokýnky – jakživa jsem neviděla takové krásné vlasy.“[21] Že dá přemýšlivý a osobitý pan Rochester nakonec přednost zajímavější a oduševnělejší Janě, není pro (přinejmenším dnešního) čtenáře nijaké překvapení.

Jana se ve společnosti slečny Ingramové a dalších necítí dobře, navíc se přítomné ženy nelichotivě zmiňují o vychovatelkách, což přítomnou Janu poníží, ale nedá na sobě nic znát. Knize[22] nejvěrnější je tady český seriál, v němž totožnými replikami vybízí rozzlobený pan Rochester ženy k podložení svých odsudků argumenty. V následné scéně dostihne pan Rochester Janu na schodišti (akorát ve filmu 2011 ji dostihne v salónku a schody nikde). Scéna na schodišti je z hlediska dialogu nejvěrnější knize[23] ve filmu 1996. V knize však je celá pokryta v zásadě jen přímou řečí, tedy co se neverbálního chování aktérů týče, měli tvůrcové do velké míry volnou ruku. Ve filmech se Jana málem rozpláče, ale překoná to. Film 2011 navíc tuto scénu spojuje s dvěma úplně jinými scénami, tj. s tou, v níž se ptá Jany, zda by ho opustila, kdyby ho opustili ostatní, a též s tou, v níž přijede na Thornfield Richard Mason. Český seriál se i v této scéně odvážil nejvíce odpoutat a opět soudím, že tím rozhodně nic nepokazil. V této verzi jako v jediné se Jana skutečně rozpláče a pan Rochester jí slzy utírá. I celý dialog je delší a jinak napsaný. Zvláštní scénu s panem Rochesterem převlečeným za starou cikánku[24] zachoval v příběhu pouze český seriál.

Herectví, zásnuby a jiné veselení a šílení

Jana je v knize i ve filmech v rámci dialogů líčena jako „nepříliš krásná“. Nedá se však říct, že by nějak ošklivá byla kterákoliv z hereček, jež ji ztvárňují. Jsou pohledné, nicméně vždy jiným způsobem, než jaký je běžný úzus „průměrné“ krásy. Mia Wasikowska (film 2011) je taková „šedá myška“, Charlotte Gainsbourg (film 1996), která mi k Janě Eyrová seděla nejvíc, působí trochu přísně a jeptiškovsky, Marta Vančurová (seriál) zas má vcelku výrazné lícní kosti. Zatímco Vančurová a Wasikowska hrají spíše expresionisticky, Gainsbourg podává Janu spíš minimalistickým herectvím, čímž mi k postavě sebevědomé ženy sedí asi nejvíc (Wasikowska je bezpochyby skvělá herečka, dost možná i lepší, než Gainsbourg, ale Janu podává na můj vkus snad až příliš plačtivě a emotivně, u Vančurové těžko říct, svou roli zvládá v klidu, ale je v seriálu zastíněna o třídu lepšími herci, což je vzhledem k tomu, že hraje hlavní titulární roli, trošku problematické).

Pana Rochestera hraje v českém seriálu Jan Kačer, ve filmu 1996 William Hurt a ve filmu 2011 Michael Fassbender. William Hurt hraje výborně, ale je tu ve společnosti titánů. Jan Kačer je skvělý herec, snad jeden z českých nejlepších. V Údolí včel byl jeho uhrančivý rytíř nezapomenutelný a v Janě Eyrové za touto rolí nikterak nezaostává. Charisma má velké a ještě ho podtrhuje dudláním dýmky. Jeho dialogy jsou často jinak napsány, než v knize, ale je radost se dívat, jak je vede. Že je pak skvělým hercem Michael Fassbender není žádná novinka. Začínal jako jeden s krví zbrocených Sparťanů v 300, ale už se dávno etabloval jako herec v mnoha různých vážných rolích. Kdo s ním viděl víc, ten opět pozná v jeho panu Rochesterovi některé klasické polohy, např. tiše, ale hodně trpícího Carla Junga z Nebezpečné metody. Nic to na výkonu ovšemže neubírá. Fassbender je skvělý a emoce mu věříte, já se jen trošku při dívání na českou verzi, v níž ho daboval Jakub Saic, musel usmívat, protože jsem měl pořád před očima keltského válečníka Gannica a jeho hlášky. Ale to je asi hlavně můj problém. :)

Ve filmu 2011 je postava paní Fairfaxové ztvárněna známou herečkou Judi Dench. Nepostřehl jsem ale, že by to filmu výrazně přidávalo oproti jiným a méně známým paním Fairfaxovým.

Těžko říct, kde je lépe natočeno zasnoubení Jany a pana Rochestera. Všechny tři adaptace gradují podobným způsobem a jsou dobře natočené, knize[25] je nejvěrnější film 1996 zmiňující jediný případný odjezd Jany do Irska. Podobně je vyvedená i nezdařená svatba, kterou přeruší zjištění, že je pan Rochester ženatý a že na svém sídle ukrývá svou šílenou ženu. Trochu jinak je pojatý odchod Jany z Thornfieldu. Ve filmu 1996 je opět minimalistický a jaksi nejdůstojnější. V českém seriálu je nejvášnivější a ve filmu 2011 se jím Jana doslova nejvíce protrpí. To jen podtrhuje to, že film 2011 je zdaleka nejemocionálnější a afektivně nejvypjatější.

Jana si pana Rochestera po zjištění pravdy, že se sice zachoval jako muž a šílenou ženu zabezpečil, ale že ji zároveň tajil, protože i pro sebe hledal trochu štěstí, váží, jak sama říká, ještě víc.[26] Ale musí odejít, aby chránila svou čest, která stojí v protikladu s láskou, a na kterou se spoléhala vždy, zatímco láska je pro ní věcí novou.

Útěk a návrat

Jana po nezdařené svatbě utíká a útočiště nachází mezi prostými lidmi jako učitelka, přičemž z těchto lidí je nejvýraznější postavou misionář Jan Křtitel, který se chystá na misijní cestu a Janu chce vzít s sebou jako svou ženu. Filmem 1996 se postava Jana Křitele sotva mihne. Ve filmu 2011 jej hraje ne až tolik známý Jamie Bell, který nicméně postavu podává obstojně a v určitých chvílí též dost expresivně. Za to neskutečně byla povýšena postava Jana Křtitele v českém seriálu. V tom se vyskytuje pouze v jednom, v posledním díle, ale jsa ztvárněna Radoslavem Brzobohatým, tak si, nebýt Jana Kačera, ukradne seriál pro sebe.

V Brzbohatém člověk pořád vidí Františka z o dva roky staršího F. L. Věka. Zrovna tak se mu smějí čistým nadšením oči i rty ve chvílích, kdy mluví vážně, zrovna tak z jeho hlasu zní jakási mravní čistota a nezkaženost a zároveň je jeho postoj pevný, hrdý a „mužný“. Ale brzy poznáme, že Jan Křtitel je jiný, než bezelstný František. Brzy díky skvělému herectví Brzobohatého spatříme za jeho očima zlobu, spatříme tam jeho chladnost a odstup od lidí, jeho potřebu, aby bylo vždy po jeho, kterou maskuje pod plášť ušlechtilých, náboženských a mírných slov.

Samotný požár Thornfieldu je zobrazen pouze ve filmu 1996, ale také v tomto filmu jediném spadne žena pana Rochestera ze schodů a nikoliv ze střechy. Opětovné setkání se zraněním oslepeným panem Rochesterem je v knize[27] popsáno dost emotivně, Jana je vyděšená z jeho stavu a on je zase rozmrzelý. Tyto pocity byly vcelku zachovány v českém seriálu, oba filmy vedle toho podávají scénu vcelku v klidu. Obnoveným zasnoubením a v epilogu svatbou kniha končí[28] a končí tak i v doslovu filmu 1996, zatímco film 2011 končí setkáním Jany s panem Rochesterem a český seriál jejich zasnoubením číslo dvě.

A tak se z ošklivého káčátka stala…

…přeci jen šťastně vdaná žena a na své si přišel i životem rozmrzelý kačer (v jednom případě dokonce přímo Kačer) pan Rochester. Chudá a fyzicky přímo nevynikající dívka to dotáhla do happy endu svou výdrží, cílevědomostí, integritou, pílí, inteligencí a hloubkou ducha. Ano, chtělo to i hodně štěstí, ale čekání na štěstí chce zejména tu výdrž a ta zas tu integritu. Jana je ještě romantickou postavou, ale rodí se v ní nový model sebevědomého člověka druhé půlky 19. století.

A teď utíkejte, čtenářské deníčky čekají.



[1] STEKLAČ, V. Čenda a spol. Praha 1987, s. 237.

[2] A nejen tím, v jiném příběhu o Boříkovi zase chlapci pod lavicí čtou detektivku, zatímco učitelka nadšeně přednáší o Babičce Boženy Němcové. Pointou příběhu je, že i když nechá učitelka hochy po škole, tak danou detektivku taky četla. V jiném příběhu pak zase má Bořík noční můry ze čtení čehosi, co připomíná český vesnický román (ačkoliv těžko říct) a posléze dá jednoznačnou přednost Verneovu Ocelovému městu.

[3] LENDEROVÁ, M., RÝDL, K. Radostné dětství? Praha 2006.

[4] Dále místo této dlouhé větné vazby používám jen „film 1996“ či „film 2011“.

[5] BRÖNTEOVÁ, Ch. Jana Eyrová. Praha 1973, s. 30.

[6] Tamtéž, s. 47.

[7] Tamtéž, s. 62.

[8] Tamtéž, s. 50n.

[9] Tamtéž, s. 60n.

[10] Tamtéž, s. 76-78.

[11] Jinak známá svými Krkonošskými pohádkami, které točila víceméně hned po Janě Eyrové.

[12] Tamtéž, s. 105.

[13] Tamtéž, s. 111.

[14] Tamtéž, s. 108-111.

[15] Tamtéž, s. 111.

[16] Tamtéž, s. 120.

[17] Tamtéž, s. 117.

[18] Tamtéž, s. 143.

[19] Na druhou stranu, když se na to budeme dívat z hlediska percepční estetiky, tak koho zajímá, co tvůrcové zamýšleli, že?

[20] Tamtéž, s. 154.

[21] Tamtéž, s. 153.

[22] Tamtéž, s. 169-170.

[23] Tamtéž, s. 174.

[24] Tamtéž, s. 184-194.

[25] Tamtéž, s. 240-246.

[26] Tamtéž, s. 292.

[27] Tamtéž, s. 417-419.

[28] Tamtéž, s. 434.

Texaský masakr motorovou pilou

Sobota, Leden 25th, 2014

Hra Doom proslavila motorovou pilu, toho dřevorubcova věrného pomocníka, jako zbraň. Jako vražedný nástroj se však proslavila v ještě známější sérii už o dost dříve. Řeč je o Texaském masakru motorovou pilou, jehož první film stvořil dodnes adaptovanou klasiku a jeden z prvních ryzích zástupců dnes vcelku zajetého žánru, kterému se říká slasher. Schéma je prosté: teenageři jsou vysmátí, veselí, popichují se. Jeden je nerd, co si z něj ostatní dělají srandu, další je takový Ken, který se snaží dostat Barbie do kalhotek. Vlastně většinou tak do třetiny filmu sledujeme vcelku normální vyprávění o vyhulených náctiletých. A pak přijdou pot a slzy.

Z žánru vzešla celá řada ikonických zabijáků: Jason Voorhees, Freddy Krueger, Michael Myers, The Creeper ad. Každý z nich vyjadřuje určitý náš strach: Jason z pomsty ze záhrobí, Freddy taky a navíc z nočních můr, Michael z nevysvětlitelného a absolutního zla… Hlavní „hrdina“ Texaských masakrů, Leatherface, je svým způsobem ze všech těchto vrahů nejbrutálnější a dost možná nejděsivější. Vyjadřuje totiž strach z lidí, přesněji řečeno z jižanských „rednecks“, z,vulgárně řečeno, vidláků. Vyjadřuje strach z barbarismu. Děsí konfliktem civilizovaného člověka s místy, na kterých se způsob života vyvinul jiným směrem, směrem, který nás děsí, na který nejsme připraveni. Strach z izolovaných a zdegenerovaných rodin, s příp. mentálně zaostalými vrahy, tady už byl dřív. Je o tom např. i přeslavné Psycho. Co nechápeme, to nás děsí ještě o to víc. U Freddyho a Jasona nechápeme rozsah jejich schopností. U Michaela či Leatherfacovy rodinky nechápeme motivaci. Konflikt „civilizací“ zde musí připomínat např. setkání Evropanů s krvavými Aztéky. Akorát tehdy byl rozdíl v tom, že i Evropané byli pěkně krvaví a navíc měli pušky, takže těžko říct, pro koho to byl větší horor.

Prakticky každý v Leatherfaceově rodině je z našeho pohledu totálně „sick“, česky bychom řekli „chorý na duši“. (Mimochodem, Leatherface se originálně jmenuje Thomas Hewitt, ale v poslední adaptaci má např. příjmení Sawyer. Nikdo moc neřeší přesnou identitu a může jít klidně o „tradici“ předávanou z jednoho nositele kožené masky na druhého. Takže zůstaňme u jména Leatherface.)

Podívejme se na jednotlivé filmy chronologicky. Texty obsahují spoilery.

Texaský masakr motorovou pilou (1974), režie: Tobe Hooper

První Texaský masakr bývá hodnocen jako nejlepší. Ne snad proto, že by šlo o tak skvělé dílo. Ve skutečnosti je snímek vcelku krátký, jednoduchý a přímočarý. Vypráví se bez oklik a tah na branku nepolevuje. Tenhle film je hlavně první, je klasikou a pochází ze 70. let, díky čemuž je v mnohém jiný, než moderní slashery. A tím nemyslím jen všechny ty bradavky, které uvidíme vystupovat zpod hippízáckých triček. Co filmu chybí na explicitní brutalitě, jakou nás zaplavují novodobé adaptace, to dohání tím, jak je v něm všechno podivné. Asi nejděsivější na filmu je ve skutečnosti interiér domu, se kterým si tvůrcové opravdu vyhráli. Všude ty lebky, zakrvácené kuchyně, desítky kusů nábytku z kostí, lampa ze (skutečné) kostry. Slepice v kleci, což by jindy bylo spíš úsměvné, nažene svým „weird feelingem“ víc hrůzy, než celá naháněčka s motorovou pilou.

Ve skutečnosti, navzdory své pověsti, je tato verze Masakru až překvapivě nebrutální. Víc krve a nechutných vražd uvidíte v Komandu, než v tomhle filmu. Půlka vražd je provedena kladivem a nikoliv v detailu, vražda motorovou pilou je pak ukázána z takového úhlu, že nic nevidíme. Ovšem, do určité míry to je dáno dobou a úrovní triků. Ale možná Hooper prostě nepotřeboval ukazovat lidem jatka. Nechtěl znechucovat brutalitou, ale spíš vytvářet pocit hrůzy a nechutenství pomocí vykreslení zvrácenosti prostředí a aktérů. Jeho následovníci si jej nicméně už vyložili jinak a předvedli nám skutečný masakr. Je vtipné, že tento film byl dlouho zakázán. Dnes by prošel bez mrknutí oka. Byla 70. léta tak prudérní, nebo jsme my tak otrlí proti brutalitě?

Už v tomto filmu je postava opisující známý archetyp „final girl“. Tak se označuje žena, která v hororech většinou zachrání situaci, jediná přežije, popř. zachrání druhého přeživšího, někdy též zabije či zraní vraha. I v případě, že final girl umře, přežije alespoň nejdéle ze všech.

Tobe Hooper natočil v 80. létech ještě dvojku Masakru, která už spadala tak trochu do komediálních vod a reakce byly spíš chladné. Tady, podobně jako na nejnovějších filmech Wese Cravena, vidíme, že to, že někdo stvoří něco kultovního, nemusí znamenat, že je geniální, ale může jít docela o dílo náhody či aktuálního momentu.

Texaský masakr motorovou pilou (2003), režie: Marcus Nispel

Na tomhle filmu jsem byl ještě na základce v místním kině (ne, nešlo o představení pro školy :)). Patnáctiletá děvčata, která na film přišla, zřejmě vůbec nečekala, o co půjde (neboť název filmu je tak nevýslovně dvojznačný, že…), takže výskala a zakrývala si tváře. Pravděpodobně se tak mnoho z nich poprvé setkalo s žánrem slasheru. Nispel oživil legendu pro nové tisíciletí. Setkal se bohužel s malým ohlasem a to ještě bylo nic oproti tomu, jak byl později proklínán za prznění Pátku třináctéhoBarbara Conana, či za slabě vyprávěného Pathfindera.

Já vlastně proti Nispelovi nic moc nemám. Je to rutinér, o tom žádná. To je ale jednak výtka a jednak pochvala. Na jednu stranu tak jsou jeho adaptace bez nápadů a když už nápad mají, tak je hloupý (jako to, že Jason v Pátku třináctého měl v lese „domeček“). Na druhou stranu je, podle mě, Nispel dobrý řemeslník a zručný filmař. Do svého filmu vybral dobré herce (zejména tedy Jessicu Biel, která je dnes již známou herečkou), ukočíroval atmosféru i akci. Brutality je už tady mnohem víc a tak se film posouvá někam jinam. Ze všech čtyř zde zmíněných snímků je asi nejméně „sick“ a nejvíc akční a tudíž i nejzábavnější a nejrychleji ubíhající (asi bych nakonec řekl, že i nejlepší). Brutalita je někdy dost silná, ale v tomhle asi prohrává s extrémně krvavým Počátkem. Poprvé se tu taky objevuje svérázná postava otce rodiny v podání R. Lee Ermeyho, který je jinak známý hlavně jako na vojáky křičící seržant z Olověné vesty.

Zde je koncept final girl v podání Jessicy Biel posunut o to dál, že Leatherface i zabije, přičemž tak učiní během útoku ze zálohy, tedy podobně jako v např. prvním Halloweenu.

Texaský masakr motorovou pilou: Počátek (2006), režie: Jonathan Liebesman

Tento film je prequelem, jak už ostatně napovídá jeho název. Je tedy trošku víc o samotné podivínské rodince, než o Leatherfacovi, přesněji řečeno o postavě R. Lee Ermeyho, který tady skoro nesleze z obrazu. Jeho postava hráblého militantního vidláka, který zajme dva vojenské rekruty, je tu výborná. I když pak Leatherface hraje ve filmu druhé housle (je tu taky děsivá paní domu), tak je dost mohutný a hlavně zatraceně brutální. Ano, tento film je asi nejvíc krvavý ze všech čtyřech. Někdy si člověk až říká, jestli už se nejedná o trochu samoúčelné násilí a zda to bylo v takové míře nutné.

Final girl, kterou zde hraje Jordana Brewster (jinak známá rolemi v tak brutálních filmech jako třeba Romeo a JulieHvězdný prach atd. :)), zde v jako jediném z uvedených filmů nepřežije. Je zabita v samém závěru, kdy film končí náhlým zvratem.

Texaský masakr motorovou pilou 3D (2013), režie: John Luessenhop

Zatím poslední přírůstek do rodiny se snaží k originálu co nejvíc vracet a rozšiřovat mytologii příběhu. Mnohem více se tak zde zaměřujeme na vztahy v samotné rodině a v blízkém městě. Na původní film je tu též spousta aluzí, např. přejetý pásovec. Do určitého momentu je příběh vyprávěn klasicky: teenageři přijedou, teenageři se baví, popíjejí a sexují, teenageři se začnou ztrácet, teenageři utíkají a pila si spokojeně brumlá do taktu. Pak se ale vyprávění změní a variace na téma „ti, u kterých hrdinka pomohla, ve skutečnosti kámoší s vrahem, ba co víc, jsou snad ještě zvrhlejší“ se rozvine do té míry, že se ze starosty města (!) nakonec stane záporák a z Leatherface klaďas (!!). A v tom je trochu problém. Když uděláte z monstra akčního hrdinu či dokonce superhrdinu (Freddy vs. Jason), tak se něco vytratí z jeho esence. Leatherface, který pomáhá hrdince v boji už není zrovna děsivým magorem s pilou, ale spíš hodným hochem s pohnutou minulostí. Divák se dokonce přistihne, že mu fandí. No, jiný pohled – proč ne, ale toto už pak není horor typu slasher.

Takže to máme tak: v prvním filmu final girl utekla, v druhém zabila Leatherface, ve třetím umřela a ve čtvrtém začala žít s Leatherfacem ve spokojené domácnosti a pokud je tam nenavštívil Jason, tak tam prosperují dodnes.

Bad Ass

Pátek, Leden 24th, 2014

Film Bad Ass (česky Veterán) vznikl tak trochu netradičně podle jednoho internetového memu, tedy něčeho, co se rychle a anonymně šíří sítí a má velkou popularitu. V tomto případě jde o mem Epic Beard Man. Abych to trochu uvedl pro neznalé: Na počátku bylo americké video natočené z autobusu, na němž zarostlý a věky protřelý muž srovnal do latě černošského mladíka. Vedle tohoto memu se uchytil ještě druhý, který se týkal jemné dívky se sluchátky, která během celého „souboje“ nehne ani brvou a má výraz, jako by ani nebyla z tohoto světa. Jelikož zbitý mladík se snažil poprosit o zavolání „ambulance“ a díky špatné výslovnosti to znělo jako Amber Lamps, tak byla dívka (trochu nelogicky) takto internetovou komunitou pojmenována. Video dosáhlo až takové popularity, že bylo zfilmováno a to přímo s Dannym Trejem, který má ostatně s rolemi přestárlých tvrďáků jistou zkušenost.

Pro začátek je třeba zmínit, že film prvky předlohy trochu zamíchal a vyznat se v tom může být trochu matoucí. Předně z bledé tváře původního gerontního bijce se stal mexikánský děda s tváří vousatého Macheteho. Obtěžující černoch byl nahrazen dvěma skinheady obtěžujícími černocha. Ovšem teď to začne teprve být složité. V autobuse je sice dívka velmi podobně oblečená jako internetová Amber Lamps se sluchátky, která nezaujatě hledí z okna. Ale nemá žádnou větší roli. Jméno Amber Lamps navíc místo ní nosí černošská sousedka hlavního hrdiny, se kterou později začne randit. A… „Call da amberlamps…“ zavolá černošský boss a hlavní záporák filmu (já vím, začíná to být zmatené) v úvodu filmu, rozhodně ale nepřichází v úvahu dvojsmysl, protože Amber Lamps se před chvíli pokusil zabít a pak, v českém dabingu je po dvojsmyslu úplně, protože říká: „Zavolejte sanitku.“ Jo, a málem bych zapomněl, hlavní hrdina má ve flashbacku z šedesátých let roztomilou holku, která taky tak trochu vypadá jako internetová Amber Lamps (neztrácíte se?) a ještě ve filmu hraje Winter Ave Zoli, která si tímhle po Kněžně Libuši pořád moc nepomohla, ale jen tak mimochodem, je taky roztomilá.

Z minulého odstavce (krom zmatku v příběhu, ale nebojte se, při zhlédnutí filmu jde naopak o dost lineární vyprávění) asi dost vyplynulo, že to tu je dost o různých etnikách a jejich střetávání. O žádné sociální drama samozřejmě nejde, spíš takový lacinější tarantinovský humor. Ale ne… Tarantino by měl jinačí koule. Tady chtějí tvůrcové jen pobavit jakože slupkou nekorektnosti, ale pod tím vším jsou pořád těmi ustrašenými pravdoláskaři. A tím se dostáváme ke klíčovému problému a to sice „zdánlivost koulí“. Vlastně ten problém začal už u Macheteho. Anebo ne, začal už dřív, asi u Spy Kids.

Robert Rodriguez byl kdysi dost progresivním filmařem. Měl svůj styl, mexickou atmosféru, říznou akci, dynamické vyprávění a kámoše Tarantina po boku. Pak začal ale mnohem víc točit pro své potěšení, obsazovat své blízké a příbuzné, adaptovat scénáře svého sedmiletého synátora apod. Nakonec z toho všeho vznikl milý rodinný podnik, který se někdy po skvělé Planetě Teror začal svažovat do málem telenovelních vod. Prvně jsme tak narazili u prvního Macheteho. Paradoxně: vždyť mělo jít o brutální nářez, poctu starým béčkům a v hlavní roli měl být drsný Trejo! Nakonec z toho nezbylo nic. Brutální? Machete neojede ani jednu sexy ženu, nějaké týpky vyřídí sekačkou, celá mučící scéna z traileru je pryč. Jasně, je tu zhoupnutí na střevech, ale jinak jde o milou komedii. Pocta béčkům? Spíš parodie a to až absurdní. A hlavní problém pak je s Trejem. Rodriguez má k němu sentimentální vztah a proto nevidí, že situace kolem tohoto Mexikána je obdobná tomu, jak Len Wiseman a Paul W. S. Anderson zapomněli, že jejich ženušky Kate Beckinsale a Milla Jovovich už dávno nejsou ty sexy a cool holky z prvního Underworldu a Pátého elementu. Danny Trejo prostě byl cool jako nemluvná postava bez vnitřních emocí, jako jakýsi „přírodní úkaz“, součást rozmanitého a drsného světa. Mluvím tady o barmanovi z Od soumraku do úsvitu a o vrhači nožů z Desperada. To byly prostě drsné figury bez zbytečných keců. Přidejte k postavě smutný příběh, utrápené pohledy a pod nánosem brutality srdíčko ze zlata a zabijete ji. Vrhač nožů z Desperada by se s ničím nesral. Ve filmu Machete, který měl uctít staré krvavé a sexy filmy, je krev dost sluníčková a sex mimo záběr nebo vůbec. Digitálně udělaná nahota Jessicy Alby (!) hovoří za vše.

A tím se zase vracím k Bad Assovi. Je jasné, že Craig Moss, jehož jediný známým filmem před Bad Assem je laciná parodie na 40 Years Old Virgin, navazoval na Macheteho. Jenže drsnost tady selhává ještě hůř, než Rodriguezovi, který alespoň pořád umí točit a ví, jak podat akci a násilí. Tady je jenom pár pěstních soubojů a na druhé straně pak uvidíme Treja v bledě modrém kvádru, nesměle zamilovaného do sousedky, v taťkovském vztahu s malým černouškem… To je prostě něco, co jsme od Treja nečekali. Resp. něco, co jsme nechtěli, stejně jako jsme se nikdy nechtěli dožít toho, že bude Arnold Schwarzenegger ve svém filmu těhotný. Jasně, Trejo umí házet výrazy drsné tak, že by i Chuck Norris musel mrknout, a jeho ledvinka je bezkonkurenční (už chybí jen ponožky do sandálů), nicméně celý způsob, jakým je postava napsaná, zabíjí už základní premisu, že je hlavní hrdina „bad ass“. On je totiž spíš docela „good ass“, akorát je vám najednou líto, že v obličeji vypadá jak letitý uživatel heráku, vždyť on je to takový hodný latino děda, co akorát občas někomu dá jednu pěstí.

Nezmínil jsem tu Machete zabíjí. To je totiž už úplná komedie. Ano, akce a krve tam je dost, ale kde jsou „suspense“ a „tension“, které nám Rodriguez sliboval během Grindhousu? To už totálně vyměkl? Snad ne. Rád bych ještě někdy viděl Treja v rodriguezovském filmu, který zas bude mít koule. A nemyslím si, že takovým filmem bude trojka Macheteho. Bohužel.