Archive for Březen, 2013

Halasův Hřbitov

Pondělí, Březen 11th, 2013

Kdysi jsem si krátce po sobě četl Naší paní Boženu Němcovou Františka Halase a Vějíř Boženy Němcové Jaroslava Seiferta. Připomněl jsem si při srovnávání mimoděk pasáže ze Seifertových Všeckých krás světa, kde sebe s Halasem srovnává. Tam uvádí, že pro něj jsou básně jako život, je to radost, objevují se samy, připlouvají vzduchem. Halase že naopak každé slovo vezme a mačká, dokud z něj nedostane co nejvíc. Mně se mimoděk nabídlo srovnání, jak jinak, z Pána prstenů. Seifert je jako Legolas, který střílí s lehkostí a bez větší námahy, Halas jako Gimli, co se rube v první bitevní řadě a dává do toho vše. A Gimli to o něco na počty zabitých vyhraje…

Halas je prostě jiný, než Seifert. Temnější, vážnější. Snad i Halasova poezie pro děti je jaksi temnější než Seifertova pro dospělé. Poměrně ponurá je i má oblíbená Halasova báseň, snad jedna z nejoblíbenějších: Hřbitov ze sbírky Tvář. Zde je její text:

Zezdola k růžím přivoníš
až budeš smrt svou žít
a do tmy lásku odhodíš
svůj štít

U paty hrobu budu břečťanem
tichou písní co tě obklíčí
popsaný tebou pergamen
který čas nezničí

Zas budem spolu spát
na syrinx trav nám vichry zahrají
šplouchání Léthé budem naslouchat
a písni pradlen když rubáš máchají

Nedávno jsem se zamyslel, proč se mi tak líbí a též, zda a proč je pro Halase signifikantní. Ty otázky snad i trochu splývají.

První, čeho si člověk všimne na formě básně, je to, že je tam nebývale mnoho dlouhých samohlásek. Už samohlásky samy o sobě dodávají veršům zpěvnost, ovšem dlouhé dodávají básni ještě o něco větší eufonickou působnost. Povšimněme si, že dlouhé samohlásky jsou navíc na sémanticky vcelku významných pozicích, např. v posledních slabikách slov na koncích veršů: „přivoníš“, „žít“, „odhodíš“, „štít“, „obklíčí“, „nezničí“, „spát“, „zahrají“ a „máchají“. Krom „spát“ je ve všech navíc dlouhé „í“, tato samohláska tedy dává ráz celé básni; s „á“ a „é“ na druhém místě.

Z dvanácti veršů takto končí celých devět. Ve zbývajících jsou alespoň na konci dlouhá slova: „břečťanem“, „pergamen“ a „naslouchat“, všechna o třech slabikách. Krom toho, u dvou z těchto veršů je slovo s dlouhými samohláskami v první půli verše: „popsaný“ a „šplouchaní Léthé“.

První strofa začíná pěkný eufemistickým opisem smrti, třetí a čtvrtý verš navíc představují zajímavé tvrzení. Největší ztrátou tu totiž je láska. Ta byla člověku štítem za života, ale ve chvíli smrti odhazuje i tu. Štít lásky se ztrácí kdesi ve tmách. Nebo byl v rezignaci odhozen a pak nebránilo nic vkráčení do smrti? Milovaný člověk zemře a již nemiluje.

Je však milován, jak nám připomíná druhá strofa. Ta ukazuje věrnost i do záhrobí, První dva verše říkají vlastně „budu na tebe myslet, budu ti nablízku“, poslední dva zas „nezapomenu“, užívaje krásné perifráze „tebou popsaný“. Pomalu lezavý břečťan, pietnost tiché písně a též nelítostný čas, který však nedokáže triumfovat nad oním popsaným pergamenem vzpomínek, to vše udává temporálnost, dění, pocit časového kontinua.

Na což navazuje plynule třetí sloka slovem „zas“. V tom jediném slůvku je celý zbytek života toho, kdo v zármutku postrádal svého milovaného a staví nás rovnou do chvíle jeho smrti. Poeticky je v ní nastíněno jakési setkání. Tady si může někdo vymyslet náboženské konotace, někdo v tom může vidět existenciální „setkání nesetkání“ ve společném nebytí. To je na čtenáři. Každopádně motivika vichru v trávě, pradlen a řeky (ve smyslu obyčejného potoka i mytické řeky podsvětí) nám propojují svět živých a „spánek“ dvou milujících.

Témata jsou zkrátka halasovská: smrt, láska, čas. Celkovou pochmurnost i vznešenost obrazu podtrhává patos, který utváří slova jako „syrinx“ a „pergamen“. Často je také v básni zmiňována hudebnost: je tu obkličující tichá píseň, naslouchání šplouchání Léthé, vichry hrající na syrinx trav a píseň pradlen. Není bez zajímavosti, že všem těmto zvukům mají naslouchat mrtví. Spíš než  oxymorón bych zvážil jakousi představu metafyzické hudby.

Potud je tedy báseň pro Halase typická. Na další diskuzi by bylo, zda se v ní např. objevují jiné, pro Halase velmi příznačné, jevy, kupř. opakování. To v jeho básních, asi zejména těch ze 30. a první půlky 40. let najdeme často, vzpomeňme např. na okupační „zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon“, ale též např. na mnohé básně z Ladění. Zde jistě není takové opakování doslovné a určitě tu též neslouží k onomatopoické funkci. Opakování bychom možná našli v motivech, ale to se jedná spíše o motivy průběžné či o rozvíjení nějakého obrazu.

Tyto všechny věci nevyžadují hlubokou interpretaci. Ten dojem dostane čtenář hned a zvukomalebná působivost ukrytá v délce vokálů mu jej vplete do hlavy. Je to tichá píseň, co umí obklíčit.