Star Trek: Discovery

Fanoušci Star Treku nemají v 21. století zdaleka takovou hojnost nového materiálu, jako tomu bylo v 90. letech (a dřív), kdy kralovali televizním obrazovkám Picard, Sisko a Janewayová, předtím Kirk, potom Archer, zatímco kiny se valil proud filmů, byť s kolísavou kvalitou. Zdálo by se, že k jisté renesanci Star Treku došlo u Abramsem nastartované trilogie nových filmů (zatím 2009–2016), tam však došlo k velkým ústupkům od původního ladění Star Treku a k té paradoxní situaci, že univerzum jako takové se zase dostalo trochu na výsluní a do povědomí široké divácké veřejnosti, aby toho však dosáhlo, ustoupilo dost ze svých původních premis a přizpůsobilo se novým trendům řachavých, osudových, nemyslících a barevných blockbusterů.

Kdysi, v recenzi na Star Trek: Nemesis, jenž jsem v téže článku prohlásil nejlepším star trekovým filmem a posledním počinem starého střihu, jsem se o abramsovských Trecích vyjádřil takto: „jsou úžasně atraktivní vizuálem, dravým příběhem i dávkami patosu, ale jaksi se samy diskreditují, protože nejsou dost star trekové. Jsou to blockbustery se vším všudy. S hrdiny, s explozemi, s bojem a napětím. Zaměnitelné s libovolnou komiksovkou či jiným barvitým spektáklem z posledních dob.“ Vypovídajícím je i to, že Abramsovy filmy nejsou zasazeny do hlavního univerza, které se táhne od prvních dobrodružství Pikea a Kirka vyprávěných v 60. letech, místo kterého se odehrává v alternativní časové linii.

Velkým prostorem pro vybití se trekkies pak v 21. století je MMO hra Star Trek: Online, ne každý je však hráčem (a ne každý je hráčem onlinovek) a také, hra není úplně náhradou filmového či seriálového vyprávění. A tak je nasnadě, že oznámení nového seriálu z (hlavního) světa Star Treku bylo pro mnohé doslova požehnáním, navíc pod taktovkou Netflixu, kde vychází řada kvalitních seriálů moderního ražení.

Hned od počátku, ještě před vydáním prvního dílu, se však nesl seriál Star Trek: Discovery na vlně diskuzí a kontroverze. Prvním drobným oříškem pro pravověrné fandy mohl být formát: zatímco dříve mívaly série přes dvacet dílů, z nichž ne všechny bývaly propojeny jednotným příběhem, zde se od začátku počítalo s dnes už standardním novým pojetím seriálu, který má kolem 8-15 dílů a vypráví jednolitý děj. Že tak půjde spíše o uzavřené vypravování, než o nekonečné „soap opera“ dobrodružství, nebylo však zdaleka tím nejpropíranějším.

Mnohem víc se řešila otázka diverzity, kdy odpůrci vytahovali často známé konspirace o nucené diverzitě. Zde je třeba poznamenat a vypíchnout, že Star Trek vždy byl o diverzitě a že vždy byl vlajkovou lodí tolerance. Už od počátků seriálu z 60. let řešil Star Trek hodně sociálních, politických, kulturních, etnických a etických otázek (často v doslova alegorické podobě, kdy nějaký mimozemšťan na vzdálené planetě reprezentoval nějakou skupinu lidí na současné Zemi). Vzájemné soužití a diplomatické řešení nenávisti bylo velmi častým tématem seriálu a mimo jiné asi součástí původní Roddenberryho vize. V mnohém Star Trek dokonce překonal společenská tabu své doby, viz první polibek bělocha s černoškou v televizi (Kirk a Uhura). Postupně pak mohl být kapitánem vesmírné lodi nejen typicky americký běloch, ale také variace na britsko-francouzského gentlemana, černoch a žena. Zajímavé je, že to stále musí být člověk; pořád jsme se nedopracovali do fáze, kdy by kapitánem (a hlavním hrdinou) už od první epizody mohl být třeba Andorián (no, snít můžem…).

Největší novinkou a šokem tak pro většinu diváků asi byl homosexuální pár v posádce lodi Discovery. Ať tak, či tak, Star Trek byl vždy o diverzitě a řekl bych, že v něm nikdy nepůsobila nuceně a na sílu. Zda takhle působí v Discovery, nebo zda spíš jde o honění fantómů podmíněné dobou a o to, že někteří lidé prostě už vidí „evropské sluníčkáře“ a „LGBT propagandu“ (či co) všude, to nechám na jiné posouzení. Nevidím důvod v tom, mít v seriálu problém s homosexuálním párem, když je dnes běžným územ, že se nejedná o nic nepřirozeného a když navíc seriál chce vykreslit osvícenou tolerantní společnost, ve které si v duchu liberalismu může každý za zavřenými dveřmi dělat, co je mu milé, dokud tím nenarušuje práva jiných na totéž. V tomto osvíceném duchu je vystavěn Spartacus, vlastně též Hra o trůny, tak proč by v tom nemohl pokračovat Star Trek, který o tomto vlastně vždy byl. Nehledě na to, že vposled je zde kapitánem lodi Discovery opět bílý muž ve středních letech, čili se o žádné univerzální diverzifikaci nedá vyloženě mluvit.

Nebudu příliš prozrazovat o ději. Je samozřejmě plný různých zvratů (ty nejlepší dva bohužel komunita na internetu předpověděla předem, čili pro ty, kdo chtějí být překvapeni, či alespoň chtějí hádat sami, těm doporučuji, aby nic nečetli). Je tu samozřejmě model, kdy všechny epizody vyprávějí jeden velký, přes celou řadu sahající, příběh. To je, konec konců, dnes standard a experimentálně s tím naposledy ve světě Star Treku pracovali v Enterprise. Někdy si říkám, že je to i škoda, protože model jedné epizody, jednoho problému, jednoho zamyšlení a zastavení, měl něco do sebe, ale dnes je zkrátka doba, v níž je důležitější vyprávění a dobrý příběh. Což Discovery má, příběh je poměrně dobře zapletený i rozpletený, slabších míst není zas tolik, co je důležité, často se pracuje s různými sci-fi prvky a místo dlouhého plkání o pocitech postav se častěji dočkáváme taktických či vědeckých porad, popř. konání morálních rozhodnutí a akce, což kvituji jen s povděkem.

Dobré také je, že ačkoliv se Discovery hrdě řadí do klasického univerza, tj. na stejnou časovou linii s např. Kirkem, přesto se nebojí jít v mnoha ohledech dost novou a nečekanou cestou. Že jsou Klingoni trochu vizuálně upraveni, je to nejmenší. Jsou zde nové druhy pohonu a vůbec celkové koncepce vesmíru („spore-drive“), větší využívání multiverza apod. Není se třeba tedy vůbec bát, že by šlo o plytkou akci bez zamotanějšího příběhu a bez čistých sci-fi prvků. Navíc se některé epizody i od děje trošku odklánějí a řeší jeden problém, v čemž starý koncept oddělených epizod připomínají.

Sebelepší příběh by nefungoval bez dobrých postav, které zde jsou: ať už hlavní hrdinka, nejprve rebelantská, posléze naopak silně morální Vulkánci vychovávaná pozemšťanka Michael Bunhamová, z přehnaně úzkostlivé nedůvěřivé postavy se do statečného velícího důstojníka měnící Kelpian Saru, rozpolcený Ash Tyler či neortodoxně drsný kapitán Gabriel Lorca, ale i mnozí další, ti všichni dodávají seriálu tu správnou životnost a nikdo z nich není (i když názory na toto se různí) vyloženě otravný, nesympatický atd. Dokonce se dají stanoviska i mnoha záporných postav do určité míry chápat, což kromě diverzity lidské přidává do směsi i žádanou diverzitu a nejednoduchost názorovou a postojovou.

A postavy by samozřejmě v seriálu vyzněly do ztracena bez kvalitních herců, s nimiž jsem zde neměl problém. Jediné únavné scény snad jsou v prvních epizodách, kde spolu Klingoni mluví klingonštinou až směšně pomalu a pateticky, jinak se skoro vždy jedná o účelné dialogy a interakce, v nichž samozřejmě hlavně vynikají Sonequa Martin-Green jakožto Michael a opět skvělý Jason „Lucius Malfoy“ Isaacs. Různé klasické prvky Star Treku jsou někdy odsunuty do pozadí, ale prostor zde mají, ať už je řeč o vulkánské kultuře, o Klingonech atd. Jen ti Andoriáni jsou tu všehovšudy dva, proč zase všichni kašlou na Andoriány (no jo, asi si svou chvilku slávy vybrali v Enterprise po boku Archera).

Akce a efekty jsou dobré, efektní, zábavné a v zásadě sice nevyrazí dech, ale v ničem si nezadají ani se současnou filmovou produkcí. Na seriál rozhodně nadprůměr z ranku např. Hry o trůny. No, a teď zbývá jen čekat na druhou sérii, která je již v produkci.

Suicide Squad

Film Suicide Squad jsem z letošní nabídky velmi očekával. Ať už pro tu samotnou myšlenku spojení záporných postav v komiksové týmovce, pro drsnější pojetí s černým humorem, popř. proto, že film napsal a zrežíroval David Ayer, jehož Fury a Patrolu považuji v příslušných žánrech za jedny z vůbec nejlepších. Dílem i díky těmto očekáváním byl pro mě film nakonec spíše zklamáním a v tomto článku se pokusím zmínit věci, které mě rozčarovaly nejvíc. Teprve v jeho závěru se pak podívám na to, co ve filmu bylo dobré, protože to dílo není špatné. Je to spíše přehlídka promarněných příležitostí, tedy kromě toho, že jak už jsem nastínil, od Ayera jsem čekal něco mnohem lepšího, tedy v tomhle ohledu to vnímám především jako promarněnou příležitost pro něj.

Nejsem zjevně sám, kdo má problém už s dějem, ale také s vyprávěním. Základní zápletka zní sice nejprve zajímavě, ale když se nad ní začne člověk zamýšlet, zjistí, že to je vlastně úplná blbost. Vládní zmocněnkyně zde dospěje k názoru (poté, co Superman a spol. opakovaně rozboří Metropolis i Gotham), že tito nadlidé (resp. metalidé) by mohli být problém a proto by nebylo špatné mít proti nim pojistku, tj. vlastní skupinu lidí se schopnostmi. Potud dobré. Jenže jen, co se setkáme s výslednou skupinou, je nám jasná jedna věc: tihle lidé vesměs až zas tak zvláštní schopnosti nemají.

El Diablo umí ovládat oheň, což se šikne možná proti lidem, ale zase už ne tolik proti např. Supermanovi, který rozchodil atomovku vcelku bez problému. Killer Croc akorát vypadá drsně a je očividně o trochu silnější než normální chlápek, což ale opět neznamená, že by v přetlačované zvládl generála Zoda nebo Wonder Woman. Boomerang, Katana a Deadshot umí dobře vrhat, porcovat mečem či střílet, ale to je opět staví pouze na úroveň trochu drsnějších vojáků. Úplně mimo je pak zařazení Harley Quinn, která je sice hot, šílená a agresivní, ale pořád je to jen padesátikilová holka bez zvláštních schopností či bojového výcviku, takže divák poněkud nerozumí tomu, proč musí být hlídána v dvojí kleci pomalu celou četou mariňáků a hlavně, proč si někdo myslí, že by tato osoba mohla pomoci v boji proti metalidem. V Avengers jsou také někteří „jen lidé“, ale Black Widow či Hawkeye mají alespoň za sebou intenzivní výcvik a pestré zkušenosti z bojového nasazení. Vedle toho být prostě jen psychopat není superschopnost, ale nemoc. Jediná postava, která se tomuto vymyká, je Enchantress, která mě ve filmu relativně zaujala, o té však níž.

Děr v logice je samozřejmě víc. Kdybych je ale víc rozebíral, nedokázal bych se vyhnout spoilerům. Za všechny zmíním tu scénu, kde dojde k starému dobrému postupu „boss likviduje své lidi, aby bylo vidět, jak je nelítostný“. Většinou to trochu zvyšuje respekt k postavě, ale zároveň působí hloupě, přičemž v Suicide Squad to platí dvojnásob. No, a některé díry vznikly samozřejmě kvůli až moc stříhajícímu stříhači, kterého po zádech bičoval pohůnek z producentského studia.

Příběh ale není jen děravý, je i prostě slabý. Chybí mu rozmach a epičnost. Tím nemyslím, že by nutně muselo být větší měřítko. Komorní příběhy (Fury, Patrola) Ayer dokázal vždy podat skvěle. Ale ty měly hloubku a zarývaly se pod kůži. To tady nehrozí. Tohle není realistické drama o bandě chlápků, ale od prvního momentu prvoplánovitá komiksovka. A ta by potřebovala trochu širší svět. Když se ti největší antihrdinové potácejí celý film po jedné ulici, připadáme si ochuzeni. Jen pro srovnání si vezměme, na kolika různých místech po celém světě se odehrává Kapitán Amerika: Občanská válka. Není to jen o rozpočtu, stopáži a výpravě, ale také o tom, jestli postavy a příběh dostanou dostatečný prostor a mají se kterým směrem rozvíjet. Navíc sám příběh je hloupý a je to zas variace na téma „kterak si hrdinové nasrali do vlastního hnízda“.

I špatný příběh se dá podat dobře, což konec konců sám Ayer dokázal v Sabotáži, ve které (spolu s Arnoldem) vykřesal ze zmatené zápletky docela ucházející thriller. Zde však, zdá se, jede Ayer i jako vypravěč na půl plynu. Hlavně první část Suicide Squad působí takřka odflákle, když jsou jednotliví hrdinové hned za sebou představení v krátkých „medailoncích“. Více si ušetřit práci s uváděním nového charakteru snad ani nejde. Scény z vězení sice pak nejsou úplně špatné, ale i tak ve výsledku klopýtá vyprávění odnikud nikam. Ovšem tady bych nutně nedával vinu režisérovi, jako spíš požadavkům, které na něj byly kladeny. Stopáž není zas tak velká, aby se zvládla rozehrát od nuly týmovka takových rozměrů a aby v ní každý byl dostatečně zapracován. Opět (jako u Batman vs. Superman) máme pocit, že chybí důležité scény, že jsou mezi jednotlivými událostmi skoky a že by se měly některé věci pro plynulost dovyprávět. Některé momenty naopak působí, že by klidně vystřiženy být mohly a jsou ve filmu jen proto, že byly v traileru (Harley Quinn rozbíjí výlohu).

Není to ale jen scénář, co je okleštěno. Velmi bolestivě člověk pozná též rating PG-13. Film o Batmanovi, který padouchy loví zásadně živé, či o Supermanovi, který by měl být pilířem optimismu, může být zpracovaný bez krve a intenzity, ale pokud mám příběh o skupině drsných antihrdinů, z nichž někteří jsou vraždící psychopati a navíc celý marketing zaměřený zejména na postavu Jokera v nás vyvolává zdání, že půjde o psychoticky krvavou podívanou, pak je něco špatně, když nevidíme ani jeden krvavý flíček. Nemluvě o tom, že už tak z akčních scén vyprchává napětí, když jsou nepřátelé zase bezejmennými řádovými poskoky z papíru.

Tím se dostáváme k tomu, že akce (ve Fury fenomenální) je zde dost slabá a nevýrazná. Přesně jediný moment (ten s Deadshotem) je pamětihodnější, jinak je akce relativně málo, odehrává se potmě, zabíjí se v ní neurčití poskokové a není ničím moc zajímavá. Není vůbec využit potenciál jednotlivých postav, které by měly bojovat každá určitým způsobem. Žádné zajímavé nápady, dobrá choreografie nebo uhrančivý realismus.

Charaktery jsou obecně nevytěžené akčně i příběhově. Je to dáno jejich množstvím. Trochu více prostoru dostávají leda Harley Quinn a Deadshot. Harley je asi podána docela dobře, akorát, jak už jsem psal výše, to ztroskotává na uvěřitelnosti. Harley není skvělý bojovník, ani taktik (jako Joker), je jen šílená (a sexy). Není vůbec jasné, proč by se jí měl člověk bát. Deadshot z toho nakonec vychází jako hodný taťulda, což krapet podkopává ten koncept „skupiny nejhorších padouchů“. Pak má o něco víc prostoru (a významu) El Diablo, ale jinak je zbytek týmu prakticky zbytečný. Katanu nebo Killer Croca mohli kupř. vyškrtnout úplně v klidu.

Postava, která mě naopak mile překvapila, byl Boomerang. Jaie Courtneyho v ní člověk skoro ani nepozná, navíc v ní poprvé od Spartaka není vyloženě otravný. Docela vtipný a rázovitý australský buran mohl dostat víc prostoru, jak v akci (tam si s jeho bumerangy mohli tvůrci přece tak vyhrát…), tak i ve více hláškách či v nějakém důležitějším (třeba překvapivém) místu v ději.

Celkově mezi postavami docela chybí chemie. Přitom se nejedná o špatné herce, jen nemají moc co hrát. Jakž takže se vybuduje vztah mezi Deadshotem a Rickem Flagem (Joel Kinnaman hraje docela dobře), který jde od pohrdání k jakési formě respektu. Ale jinak se postavy moc o vztahy ani nesnaží. Proč taky? Harley je šílená, Killer Croc je… no, krokodýlodlak?

Hodně se toho namluvilo o absenci scén s Jokerem. Jacísi zoufalci údajně sepisují petici kvůli jeho vystříhání. Nevím. Nakonec mi přišlo, že je tam Jokera tak akorát. Ten film konec konců nebyl o něm, ani o jeho vztahu s Harley. Kdyby se víc rozvíjela tato vedlejší linka, mohl by z toho vzniknout mišmaš dvou nesourodých filmů. Co se samotného Jareda Leta týče, tak materiály před filmem nás uváděly do přesvědčení, že bude Jared psychodémonický a že po Heathu Ledgerovi znovu redefinuje tuto postavu. Nevím. Přišlo mi, že spíš hraje Jaredovo nalíčení, než on sám. Zcela určitě se pak nechytá na Ledgerova roztěkaného maniaka, ale vlastně ani ne na Nicholsonova gangstera, který si strašně užívá, že je gangsterem.

Když se ještě vrátím k těm postavám, musím znovu říct, že se jedná o problém týmovky. Umím si představit zajímavé sólové filmy o skoro komkoliv ze skupiny. Ale najednou je uvést a to tak, že je jasné, že nemůžou mít dost prostoru, to je pro tyto charaktery smrt. DC se snaží dohnat Marvel, ale ten většinu hlavních postav dobře etabloval v sólových filmech, abychom jim mohli držet palce v týmovkách.

Abych pořád jen nehanil, zkusím teď říct pár pozitiv. Kampaň (tím myslím trailery, plakáty) atd. se nepočítá, ale byla vedena skvěle. O to větší bohužel byla očekávání. Samotný námět má taky něco do sebe. Vyvrhelové hození na sebevražednou misi. Proč ne? To by ale ta mise musela být opravdu sebevražedná. A vyvrhelové by museli být vyvrhelové…

Už jsem zmínil, že herci nejsou špatní. Určitě bych vyzdvihl Margot Robbie (která není „jen“ hot), Willa Smithe (pořád stejný čipera jako dřív, zatraceně, jak já bych chtěl Bad Boys 3) či Jaie Courtneyho jako Boomeranga. Dobrá je též Cara Delevingne v roli Enchantress, čímž se dostávám k této postavě, kterou hodnotím jako zajímavou a u které jsem byl nakonec rád, že měla takovou roli ve filmu, jakou měla. Škoda, že prostě nebyl celý film o ní. Nebo Enchantress vs. Boomerang, to by teprve byl film, ale to už jsem se nechal trochu unést.

Jo, taky tam je Scott Eastwood, který pořád paběrkuje menší role, i když má charisma po tatíkovi a klidně bych mu nějakého protagonistu v třeba westernu svěřil. A pár dobrých scén. Třeba Deadshot v „berserker módu“, závěrečná bitka, některé scény s Enchantress nebo Slipknotův a Boomerangův plán na útěk. Ale to prostě není dost. Ne u komiksárny s takovým potenciálem, ne u filmu Davida Ayera. Teď už bych si jen přál, aby se vrátil ke svým realistickým námětům.

Neo Ned

Neo Ned je malý a komorní film po všech stránkách. Vypráví malý a nekomplikovaný příběh odehrávající se na malém prostoru i v krátkém čase a nesnaží se o žádnou hlubší symboliku, artové ambice či myšlenkový přesah. Je to prostý příběh o lásce a dobrých skutcích, který je ovšem realizován na neotřelém námětu a zajímavým způsobem.

Hlavní hrdina Ned je postavou vyrůstající v neutěšených poměrech s otcem kriminálníkem a matkou, která je nesmírně povrchní a její životní seberealizace spočívá ve vymetání talk show. Ned chce někam zapadnout, tak se přidá k neonacistům a pochytí jejich rétoriku. Ani kriminální zázemí, ani slupka neonacismu ovšem nedokážou zastřít to, že Ned je v jádru dobrý, i když dost jednoduchý a zmatený, kluk, který chce jen někam patřit, někoho mít rád a vůbec, mít nějaké pozitivní vztahy k lidem.

Sledujeme příběh o zamilování se Neda a černošky Rachael v psychiatrické léčebně (což vlastně vede k nenuceně humorným scénám a hláškám), krátkých chvílích štěstí a následném střízlivějícím návratu do reality, přičemž závěr je svým způsobem povznášející. To se člověk ovšem musí naladit na tu správnou notu filmu: i když totiž je vlastně o ztracencích, tak jejich příběh podán tak, že jich ani jednou nelitujeme a nejsme zhrozeni. Je to vlastně nakonec feel good film a když se na to vše díváme skrze jeho optiku, tak vlastně má svým způsobem i happy end.

Neo Ned není další neonáckovská, ani další „trulant Jack“ postava. Je zase jiný a unikátní, stejně tak, jako jeho repliky. To samozřejmě podtrhuje Jeremy Renner, který je v roli výborný a hlavně mu takoví drsnojemní klukochlapi vždycky sedli. Ovšem ani Gabrielle Union ve vedlejší roli za ním moc herecky nezaostává a zvláštní chemie mezi nimi je nepopiratelná.

Film není třeskutou komedií, u které byste se pořád smáli, spíš takovou tou pohodovou. Má ovšem i své smutné chvilky a celkově vlastně svou dost zvláštní velmi jemně bizarní atmosféru.

Já, Olga Hepnarová

Známý tragický příběh Olgy Hepnarové, která v 70. letech najela náklaďákem do lidí na zastávce a která byla poslední u nás popravenou ženou, přímo vybízí k filmovému zpracování. Tvůrci filmu Já, Olga Hepnarová už k tematice přičichli v roce 2009 v krátkém filmu s výmluvným názvem Všechno je sračka, který vypráví o muži, s nímž Hepnarová před svým činem nějakou dobu žila. Nyní se vracejí s celým příběhem a se zaměřením na titulární hrdinku.

Pojetím svého filmu uhranovali už při prvních trailerech, které působily v českém rybníčku, otráveném jedem hořkých komedií, jako zjevení. Herečka vypadá jako mladá Natalie Portman a stylově to snad nejvíc připomíná raného Aronofského? Český film? Natěšenost byla velká a za sebe můžu říct, že nebyla zklamána. Ale snad nejen za sebe: hodnocení jsou všehovšudy velmi kladná.

První věcí, která na filmu bezprostředně zaujme, jsou herecké výkony. V obsazení se prakticky nesetkáme s jediným známým jménem. A přece tu není nikdo, kdo by byl nějak toporný či špatně obsazený. Všechny scény, repliky a herci v nich vypadají naprosto přirozeně, možná i přirozeněji, než jak je tomu ve filmech, které si právě na realističnosti a neuhlazenosti zakládají (ano, zase narážím na Hřebejka). Tohle není ufuněný a upocený realismus ve stylu Kráska v nesnázích, ale realismus, který vybírá věci, dívá se na ně technicky precizně a umělecky neotřele a který sleduje jen něco, zatímco nechává také hodně na případných emocích, ke kterým si už musí divák dojít sám. Je to nenucený realismus moderního ražení, který se zbytečně nepatlá v detailech a který mě tolik baví např. ve filmech Davida Ayera.

Nejvíce slávy si ovšem z herců odnese Michalina Olszańska, která se chopila hlavní role. A zaslouženě. Nejen, že je v roli přirozená a přirozeně předvádí i asociální a psychopatickou osobnost, ale navíc ji předvádí zase jiným a neotřelým stylem. Vzpomeňte si na známé filmy s psychicky narušenými či sociálně ostrakizovanými postavami a věřte, že Olga je zase trochu jiná a nová. Zde je ovšem třeba zmínit ještě jednu věc. Velký podíl na ztvárnění role má totiž také hlasová stránka. Olga mluví zvláštním způsobem, takovým trochu pubertálním a trochu asociálním, někdy jí je dokonce těžké rozumět, ale pro celkovou atmosféru to dělá hodně. Je tedy vhodné ocenit také Bereniku Kohoutovou, která polskou herečku dodatečně předabovala. V tomhle mi to připomíná Ranč u Zelené sedmy, kde došlo k rovněž výbornému spojení herectví Mira Nogy s dabingem Petra Rychlého.

Co se mi na filmu opravdu líbilo, a vlastně to souvisí i s tím, co jsem výše psal o typu realismu neutápějícího se v detailech, je nedoslovnost. Doslovné vyprávění je bohužel poměrně neduhem českého filmu od 90. let. Příběh Olgy Hepnarové by klidně šel odvyprávět tak, že bychom donekonečna sledovali, jak Olgu někdo šikanuje, jak je nešťastná, jak jsou ostatní taky nešťastní atd.

V tomto filmu však šikana prakticky není ukázána (snad až na jednu scénu). Přitom šikana a týrání ze strany rodiny jsou vlastně tím hlavním tématem, resp. nejsilnějším motorem zápletky, který vede k masové vraždě a ve výsledku tak k popravě. A tento hlavní prvek tu vůbec není ukázán. Místo toho sledujeme pozdní život Olgy, její nepříliš úspěšné vztahy s jinými ženami, její snahu o zařízení vlastního života, úvahy o něčem, co jsme přímo neviděli, ale také chvíle profesního naplnění Olgy jakožto řidičky.

Nedoslovnost, za kterou jsem vděčný, je i v celkovém natočení scén a ve střihu. Tvůrci nemají potřebu nás provádět biografií postavy za ručičku. Ukážou nám jednu klíčovou věc a stačí, jde se dál. Nebojí se scény neprovazovat a dělat mezi nimi chronologické i příběhové skoky. Jinak řečeno: nebojí se brát diváka jako dospělého člověka, který umí číst mezi řádky a který nepotřebuje tu nejzákladnější formu lineárního souvislého vypravování.

Obdobně precizní je práce s tím, co bude zámlkou a co nám naopak bude v nahotě ukázáno. Někdy se dostáváme realisticky na dřeň (erotické scény), jindy dochází k decentní zámlce (poprava). Skoro nikdy není film zbytečně vypjatý a opakující se scény s Olgou kouřící cigáro za cigárem mají větší sílu, než kdybychom sledovali jeden expresionistický výbuch emocí za druhým. Zkrátka: ve filmu je dobře znát autorská ruka a rozvážení, co nám jak chce vypravěč nadávkovat.

Příjemné také je neupadání do žádného moralizování. Olga není ani démonizována, ani obhajována. Někdy nám jí je líto, někdy ji nechápeme, jindy zas nás i děsí nebo se nám znechucuje. Postava se umí divákovi dostávat pod kůži a pak zase vzdalovat do neurčita. Četné monology a voice-overy skvěle Olžinu zvláštnost dokreslují.

Hodnotím pozitivně i rozhodnutí do filmu nakonec nedávat hudbu. Tak, jak je, působí dobře. Dokázal navíc i přiblížit normalizační dobu, aniž by přitom působil idiotsky nostalgicko-komediálně, jak je u nás v hořkých hřebejkovinách dobrým zvykem.

Černobílý formát filmu sedí, jen si říkám, jestli někdy nedělá také medvědí službu. Někteří se na film totiž právě proto nepodívají (bojí se, že to je artová onanie) a někteří se na něj právě schválně proto podívají a budou jej jako artovou onanii nadhodnocovat. Ale tohle není přímo art, tedy ne v tom smyslu, že bychom se dívali na něco vyloženě experimentálního a protkaného symboly. Tohle je forma jemně poetického realismu, jaká v našem filmu chyběla. A je to úplně obyčejný příběh, který si může vychutnat každý i bez znalostí filmové sémiotiky.

Jsem velmi rád, že u nás začínají vznikat dobré filmy, které nemusíme už nálepkovat jen jako „na naše poměry dobré“, ale za které se nemusíme stydět ani v zahraničí. Na úrovni Dánů sice ještě nejsme, ale jdeme asi tím směrem. A začínáme chápat, že „český film“ nemusí být jen takový, který uspokojí zaryté milovníky Slunce, sena či nostalgiky nad absurditou normalizace, že nemusí být až tak český, že se hrdě vylučuje ze světového filmového kontextu, ale že by mohl se ze světových trendů učit a pak do nich teprve vnést něco typicky českého. Což Já, Olga Hepnarová zvládá obojí.

Warcraft

Warcraft je velký (nejen) herní fenomén a ještě větší obchodní značka, vlastní film byl tedy jen otázkou času. Dopadnout to vždy mohlo všelijak. Mohl to natočit Uwe Boll, mohlo ta dokonale nevystihnout ducha předlohy (např. ve snaze o kopírování Pána prstenů), mohly zklamat efekty. Nestalo se nic z toho. První filmový Warcraft není sice dílem dokonalým a budu mu v této recenzi několik věcí vyčítat, ale rozhodně nedělá svému univerzu ostudu, je natočen s citlivostí a naštěstí také dovede překročit stín předlohy a fungovat jako samostatný film.

Svět Warcraftu je poněkud jiný, než jiné velké a známé fantasy vesmíry, a troufnu si říct, že dospělejší. Nemyslím teď velkou barevnost, ale spíše rasy tohoto světa a jejich soužití. Počínaje nejpozději Warcraftem II a kulminující ve Warcraftu III i ve WoW není totiž tento svět rozdělen na „ty zlé“ a „ty hodné“. Asi jediným skutečným záporákem je Plamenná legie. U těch ostatních se vždy spolu mísí čestné jednání s různými chybami, ctnosti s charakterovými vadami a předsudky s rozumem.

Orkové tu nejsou ti zlí a lidé ti dobří… tedy ne nutně. Hráč vždy měl příležitost vidět pohled na konflikt z obou stran, vždy tu byli hrdinové i padouši na obou stranách. Dokonce ani Arthas coby Lich King nebyl čistý padouch, ale svým způsobem byl jeho příběh spíše smutný. V tomto svět Warcraftu ostře konstrastuje s přísně dualistickým tolkienovským pojetím fantasy. A nutno říct, že je díky tomu tento svět podstatně realističtější a modernější.

Bylo tedy jasné, že film musí být jiný, než kupř. Pán prstenů. Tady se nebude hrát na velké zlo, ale spíše politiku. Ovšemže se mohlo stát, že by producenti, ve strachu z nepochopení, zametli tohle pod koberec a jednoduše řekli „orkové jsou ti zlí, lidé ti hodní“. Konec konců, bylo by to i v duchu první warcraftí strategie, jejíž příběh film shrnuje. To se ale naštěstí nestalo a já musím s radostí (jako zarytý Horďák…) kvitovat, že zde orkové mají hodně prostoru, že je mezi nimi řada sympatických a rozumných postav a že je děj z velké části vyprávěn z jejich perspektivy.

Na této straně barikády se tedy setkáváme s Durotanem, jeho ženou Drakou a přítelem Orgrimmem. Orkové tu nejsou do počtu: tito válečníci z klanu Frostwolf patří mezi jednoznačné hlavní hrdiny celého filmu. Setkáme se tu v drobnějších rolích i se známými orky, jejichž čas teprve přijde: novorozenec Thrall či Grom Hellscream. Velkou roli hraje také Blackhand a jako hlavní záporná postava filmu překvapivě velmi dobře zpracovaný Gul’dan. Konečně pořádný záporák, chtělo by se mi říct. Co je úchvatné, je zpracování CGI orků, kteří jsou skutečně jako živí a vlastně působí i lépe, než např. ve videu k Warlords of Draenor od Blizzardů.

V lidském týmu je hlavním hrdinou Anduin Lothar v podání Travise Fimmela. Ten hraje dost podobně, jako ve své roli Ragnara, na což někteří spílají, ale mně to do daného světa vlastně docela sedlo. Postavy mágů Khadgara (Ben Schnetzer) a Medivha (Ben Foster) byly také překvapivě dobře napsané i obsazené. Stejně tak Garona (Paula Patton) či král Llane (Dominic Cooper). Neměl jsem celkově s napsáním postav a jejich herci žádný problém, ačkoliv ve srovnání s Pánem prstenů musí Warcraft nutně ztrácet: tady nejsou herci jako Ian McKellen, Viggo Mortensen či Bernard Hill. Stejně tak nejsou scény skoro až divadelně vypiplány a repliky nejsou převzaty od mistra anglického jazyka, jakým byl Tolkien. Něco takového by ale do Warcraftu stejně asi moc nepasovalo. A trpaslíky z Hobita ansámbl z Azerothu přehrává na celé čáře…

Příběh je dostatečně zajímavý a nikoliv lineární. Není v něm dokonce ani nouze o zvraty. Pouze, a to je asi největší má výtka, dost film ztrácí tím, že má pouze dvě hodiny a že v nich musí rozehrát poměrně dost linií. Někdy tak působí vyprávění dost zkratkovitě a nelogicky. Chemie mezi postavami také nutně trpí tím, že není dost prostoru k jejímu budování.

Místy je film rovněž až moc komorní. Některé výjevy ze Stormwindu působí trochu televizně, i když přirovnání k papundeklové české pohádce, se kterým se občas v recenzích setkáme, je podle mě možná až přehnané. Jindy má naopak film opravdu epický záběr: hlavně v úvodu na Draenoru a pak také v závěru u temného portálu.

Pomrkávání na hráče je zde dost, počínaje murlokem pod mostem a konče tím, že podobně jako ve hře, i tady končí lesy na obzoru a za nimi už jsou náhle zasněžené hory. Místy se film poněkud zbytečně blíží WoW (Dalaran už létá). Každopádně, za mě už snad chybělo jen to, aby jeden hrdina do sebe nechal bušit, další ho léčil a třetí mlátil monstrum do zad. A trochu víc orkštiny. Resp. celkově více orků. Ale to už je otázkou každého preferencí.

Co se hudby týče, není vyloženě špatná a třeba hlavní motiv ujde, ale víc jsem si jich nezapamatoval a tak výrazná, jak přímo z WoW není. Což je dobře poznat u titulek, ve kterých náhle zazní hudba z login screenu.

Závěrem: Warcraft nemá dnes na poli fantasy konkurenci a rozhodně je smysluplnějším počinem, než celý Hobit. Zatím se pořád pár chyb dá najít, ale na pokračování už se velmi těším. Až v něm budou i šamani, trollové, taureni, qirrajové, titáni, draci, staří bohové, nemrtví atd., tak to bude dokonalost sama. Materiálu tady už je na prakticky neomezeně filmů. Teď už jen, aby byly tržby.

Doom

Kde jsou ty časy, kdy se FPS hry prezentovaly obalem, na kterém chlápek drsnější než Rambo stál na čtyřmetrové hromadě mrtvol, zatímco zaléval sápající se monstra olovem. Jsou pryč, tam jsou. Dnešní střílečky mají srdceryvný příběh, naskriptované události a snaží se o realističnost. Kampaně jsou krátké, chybí v nich ten starý pocit z rychlostí a frenetické akce, jaký jsme naposled dost možná zažili v původním Doomovi, když jsme s patnácti životy sprintem couvali (za neustálého pálení z dvojky brokovnice) přes celou mapu a doufali, že ten kakodémon konečně zhebne a že nenacouváme přímo do revenanta ve špatné náladě. Tenhle klasický feeling, ovšemže obohacený o moderní grafiku a všemožná vylepšení, měl přinést nový Doom. Povedlo se to?

Jednoduchá odpověď: povedlo. Opravdu jsem při zběsilém pobíhání a střílení ze všech zbraní vzpomněl na starého Dooma. Akce je opravdu strhující a zábavná, čemuž pomáhají i řádné brutální fatalit a vcelku chytře vymyšlený systém správy různých věcí, počínaje municí a konče zdravím. Hráč si konečně zas připadá jako nezničitelný mariňák, který se neleká při každém vrznutí podlahy jak v Doomovi 3, ale který se osamělý postaví peklu a všem jeho démonickým hordám, které decimuje těžkotonážními zbraněmi i holýma rukama. Zábavná je i možnost dvojitého skoku a vylézání na překážky, díky čemuž bitvy dostávají i nový vertikálnější rozměr.

Příběh a atmosféra byly tak akorát přizpůsobeny starému feelingu. Na to, že původně chtěli děj spíše upozadit, je vlastně zápletka docela dobře promyšlená a stejně tak celý svět má i svou myšlenku. Nakonec hodnotím příběh jako o něco lepší a neotřelejší než ve trojce, ovšem to je otázkou každého preferencí.

Chválu uzavřu designem úrovní, které vypadají každá jinak a vždy tak správně zlověstně. Peklo je vymazlené a rozmanité, stejně tak i Mars, akorát je trochu škoda, že jsou si občas tyto dvě lokality dost podobné. Taky bych klidně uvítal i jiná místa sluneční soustavy (uznejte, že sopečné peklo na Venuši je pro Doom jako stvořené…).

A teď k tomu, v čem je i nový Doom, s ohledem na sliby, trochu rozpačitý. Tak například tvrzení o rozlehlých nelineárních úrovních bylo poněkud nadnesené. Z hlavní cesty je opravdu možné často odbočovat, obvykle to však končí u toho, že najdete nějaký ten zašitý armor a zase se vrátíte zpět. Cesta kupředu je ve skutečnosti lineární docela dost. Úrovně jsou navíc všechny dost podobně vymyšleny: jedná se vlastně o sérii arén, ve kterých se spawnují démoni a kterými musíte postupně projít. Málo se setkáme s takovou nápaditostí, jako například v některých úrovních z Dooma 2.

S tím souvisí další věc: monstra se většinou nepotulují volně po mapě a také je často není možné jen tak oběhnout. Vrací se tu neduh mnoha novějších stříleček, tedy situace „postup kupředu se uzavřel, pobij všechny vlny nepřátel, pak můžeš pokračovat“. Naštěstí to zrovna v Doomovi až tak nevadí, protože konec konců za tím zabíjením jsme přišli hlavně.

Stejně tak s omezením regenerace a sbíráním lékárniček je to trochu jinak: zdraví a munice totiž hodně padá ze zabitých nepřátel (hlavně, když použijete motorovku), takže je tu vlastně jakási regenerace zabíjením.

Trochu proti myšlence zjednodušování jde také to, že nový Doom je de facto RPG. Není náhodou, že jej produkovala Bethesda a rozvoj postavy tak připomíná skoro Skyrim, ale není třeba se lekat. Kampaň to vlastně příjemně oživuje a zlepšování postavy, brnění i zbraní jsou časem opravdu znatelná a vnášející variabilitu do hry. Co je ale k zešílení je tradiční bethesdí schizofrenie v ovládání. Nevím, jestli ti, kteří hrají hry s defaultními key bindy, jsou ušetřeni, ale mně celé to žonglování s klávesami, které pokaždé dělají něco jiného, poněkud frustrovalo. Tedy i v tomto se člověku připomene Skyrim (nebo samozřejmě Fallout).

Hra je ovšem výborně optimalizovaná a fakt dobře se hýbe. Jistá konzolovitost z ní bohužel je cítit, na tu se však dá snadno v zápalu boje zapomenout. Vypadá a taky zní to opravdu dobře (akorát soundtrack je trochu zaměnitelný, škoda, že ve hře není víc metalových fláků, jako tomu bylo v prvních dvou Doomech).

Kapitolou sám pro sebe je multiplayer. Zpočátku je poměrně zábavný, ale brzy si uvědomíte jeho přílišnou banálnost a taky je poněkud vyčerpávající svou přeplácaností (kdo, probůh, vymyslel, že by ve střílečce měly být lítající číslice značící poškození?). Hra za démona je ovšem příjemným osvěžením.

Na co jsem byl hodně zvědavý, byl SnapMap, tedy jakýsi poloeditor úrovní. Je sice příjemné, že SnapMap je nesmírně jednoduchý a intuitivní, takže základní levely se dají dělat během chvilky, ale plnokrevný editor to prostě není. Kdo by chtěl popustit trochu uzdu fantazii a zažít takové to architektské vzrušení, které může pocítit už u starého Dooma při použití třeba Doom Builderu, ten má smůlu… nebo si musí počkat na opravdový editor. Id se před vydáním tetelili, jak bude SnapMap úžasný pro modderskou komunitu, ale upřímně si neumím představit, jak by ve výsledku mohl SnapMap uspokojit modderské a editační choutky kohokoliv náročnějšího, než je puberťák, který překousne povrchnost toho, že vlastně jen skládá už hotové místnosti dohromady, hlavně, když si támhle do rohu může sám umístit hellknighta, jehož zabití navíc spustí sérii událostí.

Doom své sliby splnil, i když si umím představit, že by mohl být ještě o něco lepší. Přinejmenším kampaň pro jednoho hráče je však opravdu tím správně pekelným zážitkem. A ta nostalgie je ovšemže také silná.

Jasnější než tisíc sluncí

Kniha Heller als tausend Sonnen od německého historika a novináře Roberta Jungka vyšla roku 1956 a v češtině pak s názvem Jasnější než tisíc sluncí v roce 1963 (já jsem pak za astronomickou částku deseti korun českých koupil vydání z roku 1965). Název sám vychází z údajné vzpomínky všeobecně vzdělaného Roberta Oppenheimera na zjevení Kršny princi Ardžunovi z Bhagavadgíty při prvním testu uranové bomby v Novém Mexiku. Obecně se pak vžil jako synonymum pro atomovou bombu (viz kupř. stejnojmenná skladba od Iron Maiden), které je o to ironicky výstižnější, že pozdější vodíkové bomby vyvíjené od 50. let kopírují proces slučování jader vodíku odehrávající se reálně ve Slunci.

Objev radiace na počátku 20. století a s ním spojené technologické aplikace, které následovaly, daly lidstvu možnosti dosud nevídané. Datování pomoci rozpadu izotopu uhlíku stranou, největší zlom přineslo využití ve vojenství a energetice. Nové možnosti a potenciální dopady byly nedozírné, a byť možná ne tak svět měnící, jako zkrocení elektronů z předcházejícího století, tak jistě o mnoho děsivější.

Náhlá možnost využít reálně do té doby spíše teoreticky zajímavých částic z jádra atomu a to k vymazání celých měst či snad dokonce i veškerého života z povrchu Země, vzbuzovala naprosto přirozeně až posvátnou a mystickou úctu i v chladně myslících fyzicích. Jak démonicky se pak musela vepsat do myslí lidí tehdy.

Dnes už je síla jádra atomu zaběhnutou součástí světa a přece, pokud se nad hrůzností atomových zbraní a naopak nad úžasností kontrolovaného štěpení v reaktorech zamyslíme, pak můžeme opět okusit onen pocit, že zde lidstvo snad poprvé od vynálezu základních rysů civilizace nějak výrazněji vystoupilo z řad jiných živých tvorů.

Zbraně již nejsou jen poněkud ostřejšími drápy, již nejsou jen věcí, do které inteligentní savci vložili svůj rozum a tím dohnali fyzickou převahu jiných zvířat. Náhle jsou zbraně apokalyptickou a kataklyzmatickou hrozbou pro celý povrch planety.

Není vůbec divu, že v duchu mysteriózní hrůzy se nese Jungkova kniha. Není se ovšem čeho bát: poetizace zážitku atomových bomb zde přichází především z více či méně autentických citací převážně fyziků té doby. Jungkův samotný styl tohoto esejisticky pojatého díla je věcný a dokumentární. Skládá dohromady rozmanitou mozaiku životopisů známých fyziků, odhaluje jejich (velmi často rozpolcené) osobnosti, ukazuje přístup vědce či vojáka k politickým i morálním rozhodnutím, který může oscilovat kdekoliv mezi váháním, rezignací, snahou u omluvení si akcí vlastnímu svědomí a přijetím.

Kniha ukazuje prolínání (často bolestné) světů vědy a politiky. Ukazuje ráj teoretických fyziků jádra v německém Göttingen, do nějž náhle vstoupila rasistická politika Adolfa Hitlera. Setkáváme se se zlatým věkem fyziky, kdy se problémy jaderné fyziky zabývají jména jako Bohr, Fermi, Einstein, Heisenberg, Oppenheimer či Feynman. Dílo ukazuje počátky projektu Manhattan a líčí, jak v Novém Mexiku vznikala v první půlce 40. let uranová bomba v (planém) strachu, že ji nacisté vyvinou dřív, aby v druhé půli a na počátku 50. let vznikala vodíková bomba zase v předhánění se se Sovětským svazem. Líčí velké politické a vědecké události i malé epizody z životů především fyziků, ať už tyto epizody měly velký dopad na celosvětové dění, nebo jen dokreslují atmosféru doby a profily osob.

Dokumentární hodnota knihy je o to větší, že se autor snaží o spravedlivé a politicky nezatížené vnímání (to do českého vydání vnesl až nejapný doslov překladatele a jedna poznámka pod čarou od redakce) a o pohled na různé události z mnoha úhlů pohledů. Autor subjektivně nekritizuje a až na výjimky emotivně nekomentuje, jen se snaží sestavit působivý obraz toho, jak se snoubila v jeden čas věda s politikou a vzešlo z nich podivné dítě budící hrůzu, kterou asi nejlépe vystihuje svědectví o tom, že američtí vědci museli při návrhu vodíkové bomby zcela vážně promyslet i otázku, jestli se řetězová reakce nezastavitelně nerozšíří i na vodík v atmosféře a oceánech a nevzplane celá planeta.

Ovšemže se nejvíce tepe do Američanů a čtení o různých komisích, které rozhodovaly o výzkumu i použití bomb, sice uklidňuje demokratičností a morálním přemítáním Spojených států, ale na druhou stranu nepříjemně ukazuje, jak nakonec militantní politikové, ale vlastně i vědci vidící před sebou náhle akademický a technologický úspěch, jdou ruku v ruce k ničivému vyústění. Rozbor toho, že japonská kapitulace byla tou dobou už tak či tak na spadnutí, zanechává o to rozpačitější dojem.

Kniha je starší a je poplatná době vzniku. Některé informace v ní navíc obsaženy nejsou a snad ani být nemohly (více informací o americkém útoku na Hirošimu, zde snad Jungkovy chyběly informace, popř. více o sovětských atomových bombách, otázkou ale je, zda by pak mohla kniha např. u nás v 60. letech vyjít). Zájemcům o dané téma ovšem nelze než doporučit.

P. S. Osobně mě z knížky (mimo jiné) dost zaujal osud Louise Slotina, který zemřel na nemoc z ozáření po manipulaci s plutoniem v laboratoři. Šílené jsou na tom dva fakty: za prvé, za dost podobných okolností zemřel jeho spolupracovník o rok dřív, za druhé, Slotin si danou polokouli plutonia pouze nadlehčoval na štorcnutém šroubováku (jinak řečeno, ten šroubovák byl tím, co bránilo plutoniu v řetězové reakci a možná ve vymazání celého Los Alamos); jeho kolega o rok dřív si zas na plutonium upustil cihlu… Kus plutonia později získal přezdívku „demon core“ (viz Wiki). Zdá se, že by si Slotin skoro zasloužil Darwinovu cenu, na druhou stranu to byl skvělý a odvážný fyzik, který navíc při daném incidentu za cenu vlastního života zachránil všechny ostatní (když mu polokoule spadla, místo aby utekl, tak ji vlastníma rukama zvedl a tím reakci zastavil).